5. července 2014 | Britské listy
Mohou současné násilnosti v Izraeli a na jím okupovaných teritoriích, které vypukly v reakci na usmrcení tří izraelských mladíků dosud neznámými pachateli, zažehnout třetí intifádu, nebo jsou vhodnou příležitostí pro Tel Aviv přitáhnout otěže nekonečné okupaci a pro jednou vyřídit předáky Hamásu? Znepokojivé otázky a obtížné odpovědi.
Úmrtí izraelských osadníků je symptomem hlubších souvislostí, jež vytvořila nelegální izraelská okupace a stále probíhající zábor palestinského životního prostoru. Tato okupace přirozeně vytváří živnou půdu pro nenávist a zločiny obou stran konfliktu, nicméně v naprostém nepoměru v neprospěch izraelských okupačních orgánů a čím dál tím více násilných nelegálních osadníků.
Brutální odpověď jak izraelské armády v podobě zákazu pohybu a dalších restrikcí týkající se 680 000 osob na Západním břehu, razií, kdy docházelo k zatčení stovek lidí, usmrcení šesti či sedmi lidí, demolicím domů a ničení majetku Palestinců, intenzivnímu bombardování pásma Gazy, odkud na Izrael dopadaly rakety, tak v podobě „pogromů“ ilegálních osadníků proti palestinským civilistům v Izraeli a na Západním břehu, masových demonstrací Izraelců skandujících „slogany“ typu „smrt Arabům!“, zasáhla životy statisíců nevinných lidí, již tak trpících pod okupační knutou, a není příliš jasné, kdy skončí. Z izraelského ministerstva obrany, ale i od samotného premiéra Netanjuaha padly také „odvážné“ názory tváří v tvář trojnásobné vraždě: rozšířit výstavbu osad a na památku usmrcených vybudovat nové.
Tyto osady jsou ale podle mezinárodního práva nelegální a představují nepřekonatelnou překážku při řešení blízkovýchodního konfliktu. Člověk se poté nemůže zbavit nutkavé myšlenky, že vražda mladíků představuje v rukou Tel Avivu královskou postupku v pokeru, či rovnou dar z nebes.
Podle některých zasvěcených pozorovatelů dostal nyní Tel Aviv příhodnou možnost Palestince potrestat en bloc, což však může vést k nekontrolovatelné palestinské odpovědi. Mezi stanovené cíle operace Bratrův strážce lze zahrnout i cílenou destrukci infrastruktury Hamásu, fyzickou eliminaci jeho „kádrů“ – a obecně posílení „kapacity odstrašení“ proti okupované populaci na Západním břehu i v Gaze, a to s jednoduchým poselstvím: odpor je marný.
Další možnost, již má nyní v rukou izraelský premiér Benjamin Netanhaju, spočívá v rozbití celkem čerstvého spojenectví Hamásu a Fatahu, potažmo v maření snah o fungování jednotné vlády, jak se o to Izrael pokoušel už v minulosti, příkladně na začátku roku 2012 v reakci na dohodu mezi Hamásem a Fatahem z Dauhá.
Olej do ohně přilila děsivá smrt šestnáctiletého palestinského mladíka Mohammada Abu Khdaira, kterého podle palestinských zdrojů unesli a zavraždili ultrapravicoví osadníci v odvetě za zabití tří izraelských studentů. Zohavené tělo bylo nalezeno v lesíku nedaleko Jeruzaléma. Předběžná pitva potvrdila, že hoch byl upálen zaživa; jeho tělo bylo z 90 procent zasaženo spáleninami různých stupňů, jak se můžeme dočíst v izraelském deníku Haaretz. Nicméně jde o šokující smrt mladíka, který stál na špatné straně barikády; těžko se mu tedy dostane tolik pozornosti a úcty jako jeho izraelským vrstevníkům (obdobně jako 73 Palestinců zraněných izraelskými policejními silami během pohřbu Mohammada Abu Khdaira, o jehož průběhu informuje televize Al-Džazíra).
Ačkoliv Gaza nemá žádnou spojitost s trojnásobnou vraždou izraelských osadníků, stejně se nad ní sbíhají mračna a hrozba dalšího masivního útoku. Možnost zasypání Pásma bombami, jež ovládá Hamás, tedy tradiční terč izraelské armády, přestože drtivá většina obyvatel Pásma jsou civilisté a řada z nich Hamás vůbec nemusí, není ze žánru fantasy.
Uznávaný izraelský novinář Gideon Levy v reakci na nejnovější spirálu násilností ve Svaté zemi na stránkách listu Haaretz lapidárně napsal, že „Izrael mír nechce“. Levy konstatuje, že izraelský postoj týkající se opuštění mírových aspirací trvá několik let; dokonce i před rokem 2000, kdy vypukla krvavá 2. intifáda, Izrael zájem na žádném míru neměl „ani minutu“ a s Palestinci nezacházel jako s lidskými bytostmi se stejnými právy. Levy své tvrzení dokládá na faktu, že za onou neochotou uzavřít mír s Palestinci stojí nelegální osady, jejichž výstavba trvá od roku 1967. Osadnictví roztáčí kola okupace, jejíž podstatou je odmítnutí jakéhokoliv smíření či přímo míru s domorodou populací. Levy dodává, že Izrael míru v průběhu té doby mohl dosáhnout v podstatě kdykoliv; stačilo jen ukončit výstavbu osad na okupovaném území, a to bezpodmínečně. Fakt, že po tomto řešení Tel Aviv nikdy nesáhl, jednoznačně dokazuje, že mír nikdy nechtěl.
