Jan Fingerland z Českého rozhlasu se ve svém příspěvku Apači a beduíni aneb Izraelský problém s nomády pustil v analýze plánovaného vysídlení beduínského obyvatelstva z Negevu na tenký led, když nekriticky připouští argumenty izraelské strany.
Podle navrhovaného Prawerova plánu se má vysídlení dotknout až 70 tisíc příslušníků beduínské komunity Negevské pouště, přičemž má být zdemolováno na 35 jejich vesnic. Navržený plán, který má jít v izraelském Knesetu do druhého čtení, se setkal s odporem nejen na palestinských okupovaných územích, kde lidé cítí přirozenou solidaritu s ohroženými negevskými beduíny, ale i v zahraničí a v samotném Izraeli, kde byly demonstrace policií násilně potlačeny. Jak poukázaly v dosud neodeslaném otevřeném dopise předsedovi Parlamentu ČR Janu Hamáčkovi zástupci českých iniciativ ISM a Iniciativy za spravedlivý mír na Blízkém východě, a co Jan Fingerland již nezmiňuje, proti Prawerovu plánu vystoupilo několikrát též mezinárodní společenství. V březnu 2012 vyzval Výbor OSN pro odstranění rasové diskriminace Izrael ke stažení navrhovaného Prawerova plánu na základě jeho diskriminační povahy. V červnu 2012 přijal Evropský parlament historickou rezoluci žádající Izrael o zastavení Prawerova plánu a systematického vysídlování a vyvlastňování. Nelze tedy tvrdit, že odpor proti navrhovanému zákonu se zvedá jen ze strany levicových aktivistů či nevědomých signatářů.
Jan Fingerland sice správně naznačuje, že opatření podobná Prawerovu plánu jsou motivována demografickou hrozbou, kdy Izrael usiluje o zachování židovské většiny ve státě. Aniž by tento princip jakkoliv zpochybnil, podléhá tak nutně rozporným izraelským východiskům postaveným na přání zabezpečit území ne toliko vlastním obyvatelstvem, ale pokrevní skupinou bližních. Tento požadavek byl možná běžným v romantickém období formování národních států předminulého století nebo při potírání domorodého obyvatelstva v průběhu koloniálního osidlování „země bez lidí“, těžko jej však lze akceptovat u moderní společnosti 21. století, která sama sebe považuje za „baštu demokracie“. Buď tak v případě Izraele půjde o stát plně demokratický založený na rovném přístupu ke svým občanům, nebo o stát postavený na etnické nadřazenosti nemající s principem občanské rovnosti nic společného. Už termín „židovský demokratický stát“ považující vyšší porodnost svého nežidovského obyvatelstva za bezpečnostní hrozbu je proto z principu protimluv. Jakpak by měla být vlastně tato hrozba řešena, když ne porušováním občanských a lidských práv dané komunity? Potíraní těchto práv odkazem na to, že židovský národ potřebuje svůj životní prostor neobstojí už jen pro přílišnou konotaci s ne příliš vzdálenou minulostí, na kterou by právě židovská komunita měla být obzvlášť citlivá. Navíc je izraelské území osídleno údajně jen z 19 procent, což dává dostatečný prostor nejen pro beduínské kmeny, ale i pro návrat palestinských uprchlíků.
Obáváme se, že stejně vratkým je i modernizační argument dovolávající se zcivilizování doposud slabě přizpůsobeného domorodého obyvatelstva. Jednak se ukazuje, že z modernity vycházející centralizovaná státní moc není momentálně schopna chránit před sílícím tlakem kapitálových zájmů ani své vlastní zmodernizované obyvatelstvo, jak konečně dokládá i současný vývoj v Izraeli. Jednak, pokud už má být komunitarismus – schopný svými strukturami tomuto globálnímu tlaku čelit – zreformován ve jménu příštího blaha, nemělo by se tak dít vyháněním a bořením domů, ale naopak dohodou s těmi, kterých se to bezprostředně týká, v tomto případě beduínských kmenů obývajících Negevskou poušť již od 7. století? Příběh vesnice al-Araqib, která byla izraelskými silami od r. 2010 více než šedesátkrát zdemolována a znova místními postavena, nedávné zatčení šejcha Sayaha a-Touriho a na 15 tisíc beduínských podpisů pod peticí proti Prawerovu plánu nesvědčí o svobodné vůli beduínů opustit své tradiční domovy a uchýlit se do podfinancovaných měst s nedostatkem služeb a pracovních příležitostí. Nesvědčí ani o důvěře v izraelskou státní moc, která beduínům vyhnaným v r. 1948 z různých koutů Negevu a koncentrovaným do negevského trojůhelníku (tzv. siyag) slíbila, že „se budou moci vrátit do svých domovů za dva tři týdny,“ co se nejen nikdy nestalo, ale jsou teď naopak vysídlováni dál.
Jediným důvodem navrhovaného Prawerova plánu se tak přes veškerou vzletnou mlhavou clonu jeví další zábor půdy, vyhnání nežidovských obyvatel a jejich koncentrace pokud již ne za hranice státu, tak alespoň do státem kontrolovaných měst. Jestliže však ničení beduínským měst není v souladu s přáním jejich obyvatel a čištění území od jednoho etnika ve prospěch etnika jiného není pro civilizovanou moderní společnost přípustné, je třeba návrh Prawerova plánu odmítnout o to razantněji, že jako největší vyhánění od r. 1948 ohrožuje samotné etnické soužití na Blízkém východě, kam vedle palestinského a beduínského obyvatelstva patří bez ohledu na nabývací listinu i obyvatelstvo židovské.
Za Iniciativu za spravedlivý mír na Blízkém východě
Zdeněk Jehlička
ism-czech.org/iniciativa
—
Související:
Video: První demolice “neuznané” vesnice al-Araqib v Negevu, dne 27. července 2010:
„O půl šesté ráno dorazilo zhruba 1500 izraelských policistů a všechny obyvatele vyhnali z postele. Měli s sebou kanystry slzného plynu a vodní děla, ale nepoužili je. S vesničany bylo několik izraelských mírových aktivistů, kteří je přijeli předchozí noc podpořit. Policie je ztloukla a zadržela. Demolice vesnice trvala tři hodiny. Pro obyvatele al-Araqib to byl děsivý zážitek.“ (Další videa a více info zde.)
http://youtu.be/L9ajjWrJHJs