V souvislosti s kontroverzním festivalem Dny Jeruzaléma, konaným v květnu 2016 v Praze, uvádíme ukázku z knihy izraelského nového historika Avi Šlaima Izrael a Palestina: přehodnocení, revize, vyvracení (vydalo nakladatelství Academia v r. 2016, překlad Daniela Bartáková).
29. listopadu 1947 schválila OSN rezoluci o rozdělení Palestiny na dva nezávislé státy, arabský a židovský, ale s mezinárodním režimem pro Jeruzalém, který měl být považován za corpus separatum. Britové měli oficiálně zůstat neutrální, ale ve skutečnosti byli proti plánu na vytvoření nezávislého palestinského státu, v jehož čele by stanul muftí, který během války podporoval nacistické Německo [sám jeruzalémský muftí byl však dosazen britským mandátem – pozn. ISM ČR]. Britským tajným plánem bylo rozdělení území mezi sionisty a jejich loajálního stoupence – jordánského krále Abdalláha, což bylo přesným výsledkem války z roku 1948. Koncem války se opět vynořila otázka Jeruzaléma. Většina členů OSN nadále podporovala, aby město zůstalo pod mezinárodním režimem, ale Jordánsko a Izrael si přály rozdělit si město mezi sebou. Poté, co utichly zbraně, vládlo Jordánsko nadále ve východním Jeruzalémě a Izrael ovládl Jeruzalém západní. Ale jen do šesti dnů, které v létě roku 1967 šokovaly Blízký východ.
Díky podpoře Násira během šestidenní války ztratil král Husajn Západní břeh a východní Jeruzalém, který jeho dědeček začlenil Zákonem o unii z roku 1950 do Jordánského hášimovského království. Jordánská účast ve válce roku 1967 byla spíše symbolická, ale cena, kterou za ni Jordánsko zaplatilo, byla vysoká. 7. června dobyly izraelské síly během tažení na Západním břehu východní Jeruzalém. V poledne téhož dne přišel ministr obrany Moše Dajan ke Zdi nářků a prohlásil, že Jeruzalém byl „osvobozen“. „Sjednotili jsme Jeruzalém, rozdělené hlavní město Izraele. Vrátili jsme se na nejposvátnější z našich svatých míst, abychom z něj už nikdy neodešli.“ V protikladu k většinovému arabskému názoru Izrael neměl nachystaný plán ponechat si Západní břeh ani východní Jeruzalém. Vítězství ale rozpoutalo silné vzedmutí náboženského mesianismu a sekulárního iredentismu, které žádná vláda nemohla zvládnout, i kdyby chtěla. Umírněné postoje sionistického hnutí zmizely ze dne na den a najednou bylo obtížné si představit život v židovském státě bez Sionu (jedno z biblických jmen pro Jeruzalém). Koncem června, v pozoruhodné ukázce jednoty, schválil Kneset zákon, který rozšiřoval izraelskou jurisdikci a administraci také na širší Jeruzalém, včetně Starého města (malé území obehnané hradbami rozdělené na čtyři čtvrti – židovskou, křesťanskou, muslimskou a arménskou). Ve všech ohledech, kromě označení, se jednalo o anexi.
V průběhu dalšího čtvrtstoletí byl hlavní politickou figurou izraelského Jeruzaléma starosta Teddy Kollek [1965-1993]. Pragmatický muž s liberálními názory, hledající praktická řešení všech každodenních problémů města a usilující o dosažení harmonie mezi rozdílnými skupinami jeho obyvatel. Ale jeho přednostním úkolem, který nikterak netajil, bylo zabezpečení permanentního udržení Jeruzaléma jako sjednoceného hlavního města Izraele. Vyvlastňování arabské půdy ve východním Jeruzalémě pokračovalo rychlým tempem a ve zjevném rozporu s mezinárodním právem vznikaly nové židovské čtvrti. Veškeré tyto hektické aktivity mířily k dosažení dlouhodobého geopolitického cíle: vzniku prstence židovských osad na severním, severovýchodním a jižním okraji města. V roce 1968 v novinovém rozhovoru Kollek sám přiznal, že „cílem je zajistit, aby celý Jeruzalém navždy zůstal součástí Izraele. Pokud má být naším hlavním městem, musíme z něj udělat nedílnou součást naší země a abychom toho dosáhli, potřebujeme židovské obyvatele.“
Stanovisko velmocí se prakticky nezměnilo: odmítly uznat zákonnost i oprávněnost pokusu Izraele o připojení východního Jeruzaléma. OSN schválila sérii rezolucí, které odsuzovaly aktivity Izraele na arabských územích. Ale vnější tlak nenarušil izraelskou důvěru v jeho morální právo vynucovat si nadvládu nad rozsáhlou a neposlušnou arabskou populací. Naopak přinejmenším v nacionálních kruzích to vyvolalo vztek a odpor. V červenci 1980 schválil Kneset Zákon o Jeruzalémě, ve kterém se uvádělo, že „celý a sjednocený Jeruzalém je hlavním městem Izraele“. Jeho iniciátorka, ultra-nacionalistka Geula Cohenová, jasně naznačila, že hlavním záměrem je vyloučit jakákoli jednání o statusu města. Na rozdíl od dřívějších zákonů byl tento zákon v Izraeli široce kritizován jako zbytečný a dokonce škodlivý. Posunul Izrael do defenzívy a vyvolal kritiku všech hlavních mocností. 20. srpna přijala Rada bezpečnosti počtem 14 hlasů (proti nebyl nikdo a USA se zdržely hlasování) rezoluci, která Izrael kárala. Noviny New York Times zákon nazvaly „velkou hloupostí“.
V dalších letech po uzákonění této hlouposti představitelé všech izraelských politických stran opakovali neustále mantru, že sjednocený Jeruzalém je navždy hlavním městem izraelského státu a o jeho statusu není možné vyjednávat. Aby toto dobrovolně přijaté omezení obešli, odložili izraelští účastníci mírové dohody z Osla otázku Jeruzaléma stranou. Deklarace principů podepsaná 13. září 1993 téma prakticky nezmiňovala. Palestinská prozatímní samospráva neměla mít nad Jeruzalémem žádné kompetence a tento stav věci měl pokračovat až do vyjednání „konečného statusu“. Mezitím se obě strany mohly držet svých symbolů svrchovanosti a svých snů. Optimistický Jásir Arafat řekl, že dohoda je jen prvním krokem k „úplnému opuštění naší země, našich posvátných míst a našeho svatého Jeruzaléma“, zatímco izraelský mluvčí trval na tom, že „Jeruzalém není součástí dohody a nelze z toho slevit“.
Rámec pro dohodu o konečném statusu byl dokončen zástupcem ministra zahraničí Izraele Josim Beilinem a blízkým poradcem Arafata, Mahmúdem Abbásem (známým také jako Abú Mázin), 31. října 1995. Tento smělý dokument byl prvním pokusem o vyřešení zbývajících otázek mezi Izraelem a Palestinci. Počítal s nezávislým, ale demilitarizovaným palestinským státem, který zahrnoval Gazu a 94 procent Západního břehu s Al-Kudsem (východním Jeruzalémem) jako jeho hlavním městem. O čtyři dny později byl zavražděn Jicchak Rabin a jeho nástupce Šimon Peres neměl odvahu plán přijmout. V neposlední řadě proto, že by byl vystaven obvinění z rozdělení Jeruzaléma. Když se v příštích volbách v květnu 1996 dostal k vládě vůdce strany Likud Benjami Netanjahu, okamžitě změnil opatrnou mírovou taktiku svých labouristických předchůdců, zejména v otázce Jeruzaléma. Oslo mělo za úkol pozdržet otázku hlavního města až na konec celého procesu: Netanjahu z ní vytvořil střed své politiky a zablokoval tak průběh všech ostatních bodů.
Otázka Jeruzaléma na mezinárodním program nijak výrazněji nefigurovala až do doby summitu, který na žádost Netanjahova nástupce Ehuda Baraka svolal Clinton v roce 2000 do Camp Davidu. Na něm Barak s Arafatem vyjednávali spíše zády k sobě než tváří v tvář. Oba čelili závažným vnitřním problémům. Barakova koalice se rozpadala a na konferenci přijel jako hlava vlády na pokraji kolapsu. Arafat byl pod tlakem neustoupit od palestinského požadavku na stažení Izraelců z celého arabského východního Jeruzaléma. Město bylo středobodem summitu a také jeho hlavním kamenem úrazu. Aby američtí vyjednavači zabránili uváznutí celého jednání na mrtvém bodě, předložili „překlenovací návrh“ založený převážně na plánu Beilina a Abú Mázina. Mezi těmito dvěma delegáty ale nedošlo ke shodě názorů, nenastalo ani žádné opravdové vyjednávání. Arafat nepovolil, nepředložil žádný konstruktivní protinávrh a v otázce Jeruzaléma a posvátných míst odmítl ustoupit. Clintonův návrh, že by se toto téma mohlo odložit k pozdějšímu rozhodnutí, bylo Arafatem rovněž zamítnuto a frustrovaný Clinton celou situaci přirovnal k „návštěvě zubaře, který vám neumrtvil dáseń.“
Poté, co selhaly rozhovory, nastala další nevyhnutelná vlna násilností. Propukla 28. září 2000 s okázalou návštěvou Ariela Šarona na Chrámové hoře. Sám Šaron prohlásil, že přináší „poselství míru“, ze kterého ale druhé straně jasně a nahlas znělo: „Izrael vládne OK!“ Návštěva roznítila nepokoje, které se rozšířily z Chrámové hory do arabských čtvrtí Jeruzaléma, na Západní břeh, do Gazy a poprvé i do dalších Araby obývaných oblastí Izraele. Nepokoje brzy přerostly v povstání v plném rozsahu. Během deseti dnů se počet mrtvých v takzvané druhé intifádě, intifádě al-Aksá, přiblížil stu. Mírová dohoda z Osla byla ztracena ve výlevech kolektivní nenávisti [sic – pozn. ISM ČR], které doprovázely návrat k násilí.
Na tomto temném pozadí se Clinton na sklonku svého funkčního období znovu pokusil překlenout propast mezi oběma stranami. Na konci prosince přednesl na setkání s Izraelci a Palestinci v Bílém domě svůj návrh na konečnou dohodu. Tyto „parametry“, jak je nazval, byly vstřícnější k plnění palestinských tužeb. Izrael se měl úplně stáhnout z Gazy a z 94 až 96 % Západního břehu. Měl vzniknout nezávislý palestinský stát s omezenou úrovní zbrojení. Hlavním principem řešení problému uprchlíků bylo, že by nový stát mohl být „ústředním místem pro Palestince, kteří se rozhodli vrátit zpět do oblasti“. Ohledně Jeruzaléma „základním principem je, že arabské oblasti jsou palestinské a židovské patří Izraeli“.
Vyjednávání na základě parametrů se uskutečnilo v posledním lednovém týdnu 2001 v egyptském rudomořském středisku Taba. Obě strany návrh všeobecně přijaly, ale s dlouhým seznamem výhrad. Izraelské námitky týkající se Jeruzaléma byly obsáhlejší než výhrady Palestinců. Barak veřejně prohlásil, že nepřevede správu Chrámové hory. V této kritické chvíli, stejně jako tomu bylo i v minulosti, dostala izraelská vnitřní politika přednost před vším ostatním. Volby plánované na 6. února 2001 vedly Baraka k přijetí tvrdé linie ve věci Starého města a Chrámové hory. I přes některé problémy se však vyjednavači, víc než kdy dřív, přiblížili dosažení konečné dohody. Pak ale vyhrál volby Šaron a jeho vláda okamžitě vyhlásila, že shoda dosažená v Tabě nebyla závazná, protože se neopírala o podepsaný dokument. Ke zhoršení situace přispěla i nastupující Bushova administrativa, která návrhy svých předchůdců nepovažovala za závazné a nakonec se rozhodla zbavit účasti na mírovém procesu. Většina úspěchů z rozhovorů v Tabě zmizela v pouštním písku.
V předmluvě své skvělé knihy [Divided Jerusalem: The Struggle for the Holy City, London 2001] Wasserstein poznamenává, že „věčně spojené město“ státu Izrael je tím nejrozdělenějším hlavním městem [sic] na světě: „Jeho arabší a židovští obyvatelé žijí v různých čtvrtích, mluví různými jazyky, chodí do rozdílných škol, čtou odlišné noviny, sledují rozdílné televizní programy, světí stejné svátky, fandí různým fotbalovým týmům – prostě skoro po všech důležitých stránkách vedou odlišné životy.“ Kniha výmluvně demonstruje skutečnost, že boj o Jeruzalém nekončí, pokud nebude uznána realita a legitimita jeho pluralitního charakteru. Je smutné, že je nutno dodat, že vyhlídky takového uznání jsou dnes ještě vzdálenější než kdykoliv od podpisu mírové dohody z Osla.
Z dvacáté kapitoly „Velká hloupost“, str. 258 – 262, in: Avi Šlaim: Izrael a Palestina: přehodnocení, revize, vyvracení (Academia, Praha 2016, překlad Daniela Bartáková), http://www.academia.cz/izrael-a-palestina-prehodnoceni-revize-vyvraceni.html
Další ukázky z knihy online:
Druhá kapitola: Občanská válka v Palestině
http://art.ihned.cz/knihy/c1-65271610-avi-slaim-izrael-a-palestina
Třetí kapitola: Vzestup a pád celopalestinské vlády v Gaze
http://www.academia.cz/files/ukazky/9788020025449/ukazka.pdf
Online:
Související:
Hlavní územní plán Jeruzaléma do r. 2020 / 2050:
- VOICES FROM JERUSALEM: What Is Behind Jerusalem’s First Master Plan Since 1967?
- The Jerusalem Master Plan: Planning into the Conflict
- Israel’s Jerusalem Master Plan 2020
- Hlavní územní plán Jeruzaléma pro r. 2050
Kontroverzní hlavní územní plán Jeruzaléma pro r. 2050 zahrnující Východní Jeruzalém, tedy území vojensky okupované Izraelem, a nelegální izraelské osady. Zdroj obrázku zde.
“Přednostním úkolem jeruzalémského starosty, který nikterak netajil, bylo zabezpečení permanentního udržení Jeruzaléma jako sjednoceného hlavního města Izraele. Vyvlastňování arabské půdy ve východním Jeruzalémě pokračovalo rychlým tempem a ve zjevném rozporu s mezinárodním právem vznikaly nové židovské čtvrti. Veškeré tyto hektické aktivity mířily k dosažení dlouhodobého geopolitického cíle: vzniku prstence židovských osad na severním, severovýchodním a jižním okraji města.” — Avi Šlaim: Izrael a Palestina: přehodnocení, revize, vyvracení
Související mapy:
Nelegální izraelské osady okolo Východního Jeruzaléma, zdroj zde
