6. srpna 2014 | Literární noviny
Nad zakrvácenými troskami Pásma Gazy a ovšem i nad Státem Izrael, který se ocitl v dostřelu palestinských raket (zahynuli tam dva Izraelci a jeden Thajec), se tedy v úterý rozhostilo třídenní klidné nebe vyhlášeného příměří, tentokrát asi o chlup důvěryhodnějšího. A tak snad můžeme konečně postát a popřemýšlet, nejen „hrnout zprávy” novinářským buldozerem. Vršit hromady empirie ještě neznamená chápat.
Právní posouzení konfliktu asi není nejlepší východisko; o zásadních věcech v mezinárodním právu stejně rozhoduje síla a zároveň jsou válečné zločiny poměrně přesně definovány. Váleční zločinci jsou všichni, kdož namátkou vystřelují rakety na obydlená místa a zabíjejí (nebo mohou zabít) libovolný počet civilistů. A jsou jimi také všichni, kteří činí totéž, ačkoli naopak vládnou optickými systémy, které umožňují detailní pohled na cíl. Politicky se takhle nikam nedostaneme: zločinci patří před soud. Což často nelze zařídit stejně, jako soud s těmi Palestinci, kteří zavraždili tři židovské mladíky. Anebo s těmi židovskými extremisty, kteří poté upálili palestinského chlapce.
Problém je také s tím, čemu se říká „viktimizace”, tedy proces přeměny sebe sama coby potenciální oběti v oběť skutečnou. Z ní bývá – podle mne právem – obviňován především Izrael. Zejména z Tel Avivu totiž neustále slyšíme, že „Izrael má právo na obranu” včetně preventivních masakrů nepřítele, který chce – vždyť to i občas říká – zničit Stát Izrael, „nahnat Židy do moře” a zopakovat holokaust… Jenže právě hory mrtvol jako obranný val „civilizace” a života proti „barbarům” a smrti jen brutalizují konflikt a posunují cíle znepřátelených stran k barbarství čím dál apokalyptičtějšímu.
Mezi Palestinci mohou být (a nepochybně jsou) váleční zločinci. Ale tento národ je současně také obětí skutečnou mnohá desetiletí. Zbavili ho půdy i vlasti a jeho „národní obrození” bylo permanentní – ano, ve způsobech často neakceptovatelnou – obranou před genocidními kroky kolonizátorů. Viníci jsou ti, kteří mají moc nastavit podmínky, jež v každé komplexní společnosti – a Palestinci nejsou tribální komunitou kanibalů s kruhem v nose – nevyhnutelně plodí vynalézavou zločinnost. Tuto moc nemají ti, kteří v Pásmu Gazy žijí v obrovském vězení s otevřeným nebem (a na Západním břehu ve faktických „bantustanech” podobných jihoafrickému apartheidu) a nemohou ovlivnit ani to, zda jejich děti přežijí cestu do školy.
Obyčejný fašismus
Je nutné si uvědomit, že od stažení izraelských kolonistů a vojáků z Pásma Gazy v roce 2005 proběhly na tomto úzkém pruhu země již čtyři války, čtyři rozsáhlé vojenské ofenzivy, čtyři masakry: Letní déšť (2006), Lité olovo (2008-2009), Obranný pilíř (2012) a zatím poslední – 8. července odstartované – Ochranné ostří (2014). To znamená, že palestinské děti, které dosáhly deseti let, všechny tyto čtyři apokalypsy zažily. Poslední byla nejhorší, protože zahynulo 1867 Palestinců, z nichž většina – možná až 80 procent – byli civilisté. Po každé operaci Izrael vyhlásil oficiální lež, že „mise byla splněna”, k válečným zločinům z jeho strany nedošlo a bezpečnost Izraele je posílena. Ne, Izrael ve skutečnosti neustále prohrává a evidentně prohrál i tuhle poslední válku. „Takticko-technická data” této prohry jsou zřejmá:
- Ochranným ostřím se politika Státu Izrael dostala na hranu přijatelnosti u svých západních protektorů, zejména evropských. Je to na ostří nože: z Paříže už zaznělo, že v Gaze jde o „masakr” (ministr zahraničí Laurent Fabius), a z nejvyššího patra OSN, že máme co činit se státními skutky „kriminálními” (generální tajemník Pan Ki-mun). Demise náměstkyně britského ministra zahraničí a bývalé spolupředsedkyně vládní Konzervativní strany Sayeedy Warsiové kvůli nesouhlasu s vládní – „morálně neobhajitelnou” – politikou vůči Izraeli, je jen špičkou ledovce rostoucího poznání: Izrael slouží Západu tak, že mu to neslouží. Posilování antisemitismu, perverzní legitimizace tohoto hanebného předsudku samotnou „židovskou domovinou”, je navíc – v současné situaci ve světě – extrémně nebezpečné.
- Izrael prohrál tuto válku, protože definitivně padla jeho ideologická fasáda středovýchodního „modelu demokracie”. A to nejen tím, že vláda „Bibiho” Netanjahua a Avgidora Libermana je prostoupena, ovlivňována, ba ovládána krajní pravicí, která sní svůj sen o „konečném řešení” palestinské otázky. Jde o atmosféru v zemi, v níž se mírové hnutí zhroutilo a jakýkoli kritický hlas je označován za dílo „zrádců”. Skoro 80 procent občanů Izraele podporuje masakr v Gaze, dochází k akcím pogromistického ražení, ulicemi mašírují davy skandující „Smrt Arabům!” A mobilní aplikace Red Alert vysílá obyvatelstvu „povzbuzující” SMS: „Zničte ty krysy v jejich tunelech!” – „Smrt Hamásu, smrt Palestině, smrt islámu! Amen! Hallelujah!” Izrael se fašizuje.
Jejich odhodlání
- Izrael, disponující čtvrtou největší a technicky možná vůbec nejsilnější armádou na světě, prohrál tuto válku vlastně i vojensky. Měl před sebou Pásmo Gazy, které je na pobřeží dlouhé 41 kilometrů a široké pouhých 11-16 kilometrů. Pásmo léta vojensky obsazené, pak hermeticky obklíčené, prošpikované živými i elektronickými špióny, sofistikovanými drony a jinými „vidoucími skalpely”, které jsou údajně schopny zaznamenat pohyb každé myši a eliminovat jakoukoli živou i technickou sílu nepřítele. Nejsou. Rakety z Gazy symbolicky vzlétly nad Izrael ještě to úterní ráno, kdy začínalo příměří (a to nejde už dávno o žádné podomácku vyrobené „železné trubky”, ale zařízení vyžadující zvláštní péči, úkryty, přípravu k odpálení, výcvik). Více méně symbolicky létaly celou dobu a tentokrát poprvé nad celým Izraelem, nad celou JEJICH Palestinou. Hamas si našel lepší vůdce i bojovníky než kdykoli předtím; výmluvný je fakt, že zatímco v operaci Lité olovo před pěti lety zahynulo 10 izraelských vojáků a 3 civilisté, nyní – v rámci Ochranného ostří – bylo zabito 64 vojáků izraelské armády. Hamás se posunul do role „regulérní armády” zárodečné palestinské státnosti se značnou podporou obyvatelstva Pásma Gazy, alespoň ve věci boje proti společnému nepříteli. Tohle nemůže nemít dlouhodobý politický – tedy mocenský – dopad.
Civilisté jako zneužité „živé štíty”? Jak ohavné! Ale norský lékař Gilbert Mads, který pracuje v jedné z nemocnic Pásma, napsal domů své rodině: „Můj respekt ke zraněným nezná hranic: jejich odhodlání překonává i největší bolesti, agónii a šok.”
Jejich ODHODLÁNÍ. Tohle je důležité. Odhodlání totiž Palestince „deviktimizuje”, zvedá je z role pouhých obětí do nevykořenitelné síly. Ano, i ta může být eliminována, ale jedině likvidací celého národa. A to je nepřijatelné. Žádný národ, a tudíž ani Palestinci, ani Židé, ani nikdo jiný – jednoduše NESMÍ být likvidován. Komu to pořád není jasné?
—
Z komentářů pod článkem:
Děkuji autorovi za poučený článek. Je s podivem, že si ještě dnes někdo může myslet, že Palestinci měli jakousi povinnost přijmout tzv. dělící plán pošlapávající právo národa na sebeurčení. Tento mnichovský diktát pro Palestinu, který je připravoval o většinu území ve prospěch etnické menšiny jen signoval probíhající čistky, v jejichž důsledku bylo vyhnáno na 750 tisíc lidí (asi dobrovolně odešli) a zbořeno na 500 vesnic (asi spadly časem). Pro pana Mayera a spol. jde samozřejmě o zideologizovanou historii, co na tom, že postavenou na pramenném základě, pravá historie přece musí podepřít chatrnou stavbu izraelských mýtů (v tom případě bylo Pappého působení v Haifě vskutku neudržitelné, zajímavé je, že je udržitelné v Anglii, nejspíš v zemi historiografických neználků). Co se dá však těžko vyvracet, je soustavné izraelské pošlapávání rezoluce č. 194 z r. 1948 zaručující palestinským běžencům návrat do vlasti, na základě které byl Izrael vůbec přijat do OSN a rezoluce č. 242 z r. 1967 nařizující Izraeli stažení z okupovaných území. Nehledě na čtvrtou ženevskou konvenci zakazující dosidlovat okupovaná území vlastním obyvatelstvem a nevratně měnit jeho charakter. Izrael však není bohužel jedinou zemí, které si z rezolucí OSN a mezinárodních smluv dělá trhací papír a křičí jen, když je potřebuje. (ZJ)
