17. duben — Den palestinských politických vězňů
Není snad jediné palestinské rodiny, která by neznala cestu k jedné či několika z četných izraelských okupačních věznic, a to z prostého důvodu: počet vězňů (zajatců), kteří okusili tyto věznice od okupace v roce 1967, přesáhl 750 tisíc. Palestinci jsou zatýkáni hromadně i jednotlivě, na univerzitách a na ulicích, v bytech a v dopravních prostředcích, v restauracích a na kontrolních stanovištích, kdekoli se izraelské armádě zachce.
Celkem zřídil Izrael již přes 30 věznic. Během vyšetřování nedovolují často izraelské úřady žádné návštěvy příbuzných ani právních zástupců, přičemž vyšetřování trvá obvykle několik týdnů až měsíců. Až když se právnímu zástupci podaří zjistit, do které věznice byl jeho mandant přidělen (většinou přes Červený kříž), teprve pak může rodina zajatce začít usilovat o jeho návštěvu. Děje se tak zpravidla přes Červený kříž, který v místním denním tisku zveřejňuje termíny návštěv zajatců, přičemž rodiny postižených někdy ve věci telefonicky kontaktuje.
Systém návštěv vězňů
Termín (den), kdy mohou rodinní příslušníci přijet na návštěvu, stanoví okupační úřady. Kolem páté hodiny ráno se v Jeruzalémě v ulici Alzahraa scházejí rodiny zajatců pocházející z okolních měst a vesnic, aby se vydali směrem k věznici. Návštěvníci musí být na seznamu okupačními úřady registrovaných a schválených jmen. Často se však stává, že se rodinní příslušníci na tento seznam nedostanou, aniž by jim byl sdělen jakýkoli důvod. Shromáždění příbuzní vězňů začnou po vyvolání svých jmen zástupci Červeného kříže nastupovat do autobusů a kolona se dá pomalu do pohybu. Před osmou hodinou ranní již všichni čekají před branami věznice.
Uveďme případ Adnanovy rodiny: tři její členové jsou zajatci, každý z nich je vězněn v jiné věznici. První, Khaled, je v pouštní věznici Nafha na jihu země, vzdálené čtyři hodiny cesty autobusem. Druhý, Khalil, je umístěn ve věznici Jalbu‘u na severu, vzdálené dvě hodiny autobusem. Třetí, čtrnáctiletá Hanan, je umístěna ve věznici ve městě Arramlah, vzdálené zhruba jednu hodinu jízdy autobusem.
Budíček hodinu po půlnoci a dlouhých 20 km
Aby mohla Adnanova rodina navštívit všechny své zajaté příbuzné v povolených termínech, musí absolvovat šestkrát měsíčně koloběh příprav za účelem obstarání povolení. Den před návštěvou chodí její členové spát hned po západu slunce, aby mohli vstávat v jednu hodinu po půlnoci. Během hodiny se obléknou a přichystají jídlo a pití na náročnou cestu.
Všechny rodiny, které bydlí na periferiích Jeruzaléma, zažívají obdobné situace. Ve městech a obcích jako Ramalláh, Betlém, Abu Dis nebo Al Eizariya žije přes 170 tisíc Palestinců vlastnících modrou jeruzalémskou občanku. (Jedná se o doklad udělovaný Palestincům, kteří mají povolení k pobytu ve Východním Jeruzalémě. Tento doklad jim nepřiznává žádné občanství, ani palestinské ani izraelské. Palestincům na Západním břehu jsou udělovány zelené občanky a palestinské občanství). Všechna tato města a obce však od Jeruzaléma odděluje nechvalně proslulá „bezpečnostní bariéra“, obrovská betonová zeď, kterou vybudovala okupační moc a donutila tím Palestince, aby pro cestu do Jeruzaléma ze severu, z jihu i od východu museli využívat zdlouhavé objezdy.
Už jen cesta taxíkem do Jeruzaléma tak díky omezením, kontrolním stanovištím a dlouhým objezdům, které zřídila okupační moc, představuje noční můru Palestinců. Ze všeho nejvíc je to patrné u „bezpečnostních“ bariér, kde jsou Palestinci vystaveni dlouhým výslechům a jiným ponižujícím praktikám ze strany izraelských vojáků. Nezřídka se stává, že výslechy trvají tak dlouho, že příbuzní vězňů povolený čas návštěvy nestihnou.
Když se jim podaří úspěšně a včas překonat všechny nástrahy této cesty do Jeruzaléma, která je dlouhá pouhých 20 kilometrů, ale trvá tři hodiny, spěchají rodiny na autobus vyjíždějící z ulice Alzahraa směr Jalbu’u. Zde musí vyčkat na zástupce Červeného kříže, který vyvolá jména těch, kteří do autobusu mohou nastoupit. Děje se tak pod širým nebem v létě i v zimě. Lidé stojí a čekají, nejsou zde lavičky, přístřešky ani cokoli jiného.
Cesta k Jerichu – další hodiny v autobuse
Tak i v jednu zimní neděli vyjíždí autobusy směrem k věznici Jalbu’u vzdálené 135 kilometrů severně od Jeruzaléma. Slunce dosud spí, do rozbřesku zbývá celá hodina. Je chladno a teplota se blíží k nule. Autobus jede velmi opatrně z obav ze smyku na nerovných silnicích vedoucích z kopce směrem k Jerichu. To se nachází u Mrtvého moře ve výšce 396 metrů pod hladinou moře, a představuje tak nejníže položené místo na světě.
Řidič neustále brzdí, aby se autobus příliš nerozjel a aby neztratil na vozidlem kontrolu. Cesta tak trvá déle a cestující se modlí k bohu, aby jim pomohl dostat se v bezpečí ke svým zajatým potomkům. Kromě rachotu motoru a občasného šepotu lidí není slyšet nic. Je stále noc.
Při východu slunce se autobus pomalu přibližuje k Jerichu a řidič zvýší rychlost, aby k věznici dojel ještě před osmou hodinou. Cestující pozorují nekonečná červená palestinská pole táhnoucí se od Jericha až k obcím Bisan a Tabaria a nemohou si nevšimnout osad po obou stranách cesty. Ty vznikly po okupaci v roce 1967, kdy Izrael zkonfiskoval většinu tohoto území, vyhnal jeho původní majitele a zatknul ty, kdo se postavili na odpor. Cestou se dostaneme na hraniční přechod mezi Západním břehem okupovaným od roku 1967 a územím okupovaným od roku 1948 (hranice s Izraelem). Autobus zde musí zastavit a všichni cestující vystupují. Opět jsou kontrolovány průkazy totožnosti a probíhají další výslechy, především mladých lidí. Někdy dochází i k zatčení či zadržení Palestinců. Po přísné kontrole a výslechu je cestujícím dovoleno nastoupit zpátky do autobusu a může se pokračovat dál. Zbývá zhruba 25 kilometrů.
Jeden z cestujících, učitel historie, se zvedá a vypráví: „Toto jsou nejúrodnější pole Palestiny. Dávají nejlepší plody. A zde se odehrála historická bitva Ain Jalut, ve které vítězná egyptská armáda pod vedením sultána Qutuz a velitele Baibars dokázala porazit divoké Mongoly. Stejně tak doufám, že i náš palestinský lid zde zvítězí nad soudobými sionistickými barbary.“
Učitel si sedne a je vystřídán dalším cestujícím, který vypráví o starostech a utrpení palestinských obyvatel Jeruzaléma pod okupací, dokud autobus nedorazí k cíli.
Ve vězení – za zdmi sedm metrů vysokými vidím pouze nebe
Věznice Jalbu‘u je podobná ostatním okupačním věznicím. Obklopují ji zdi 7 metrů vysoké, nahoře a ze všech stran zakončené ostnatými dráty. Nad úrovní těchto zdí stojí kontrolní věže vybavené silnými světlomety, které umožňují strážcům, aby nepřehlédli sebemenší pohyb, třeba i brouka na zemi. Cely jsou také obklopené zdmi zabraňujícími vězňům spatřit svět za nimi. Brány do věznice jsou mohutné, ocelové, na dálku řízené odpovědným důstojníkem. Nepřehlédnutelná a strach nahánějící smečka policejních psů je vycvičena, aby na rozkaz psovoda okamžitě zaútočila na kohokoli podezřelého.
Zajatci jsou umístěni v betonových celách o rozměrech 7×4 metry, v každé z nich je osm zajatců a čtyři dvoupatrové postele. Cely mají těžké ocelové dveře a jedno ocelové okno s masivními mřížemi. Okna zůstávají celoročně otevřena, protože se nedají zavřít zevnitř. V zimě trpí zajatci nesnesitelným mrazem a když se oteplí, obtěžuje je hmyz všeho druhu.
Zajatci jsou vězeňskou stráží buzeni v šest hodin ráno kopancem do dveří, aby byli vzápětí připraveni na ranní kontrolu. Další kontrola, tentokrát večerní, je v devět hodin.
Obdobně jako ostatní věznice je i Jalbu‘u řešena tak, aby zajatci neviděli ze svých cel, ale ani z průchozích chodeb, do okolní krajiny. Kromě šedých betonových stěn a stropů cel mohou v nezastřešených prostorách spatřit pouze nebe.
Vstupní návštěvnická procedura
Před věznicí je poměrně velké parkoviště pro autobusy. Návštěvníci zde z autobusů vystupují a čekají na otevření vrat věznice. Když je jim povoleno vstoupit dovnitř, čeká na ně vstupní prostor s nepohodlnými betonovými lavicemi na sezení potlučenými dřevěnými prkny. Na zhruba 150 příbuzných vězňů ze tří autobusů jsou zde dva vždy zapáchající záchody.
V tomto prostoru čekají návštěvníci zhruba půl hodiny, než se otevře okénko a za ním nevraživý a neochotný člen vězeňské správy začne číst seznam dvaceti rodin, jejichž členové se řadí do fronty, aby si vyzvedli své dříve odevzdané legitimace a registrace. Potom tato skupina návštěvníků předstoupí před další okénko, kde mohou pro své vězněné potomky nakoupit cigarety. Po zaplacení dostanou papírek se jménem vězně a s druhem cigaret v hebrejštině.
Po předchozím schválení smí přinést pyžamo nebo přikrývky hnědé barvy. Pyžama mohou být jen určitého druhu a materiálu, nesmí být jiné barvy než hnědé, na látce nesmí být žádná písmena a oblečení nesmí mít kapuci. Také knihy podléhají předchozímu schválení a zvláštní kontrole.
Vstupní procedura zabere zpravidla hodinu i více. Potom se objeví další strážce, který nahlásí jména navštívených zajatců a povoluje pokračovat ve vstupu jen příbuzným prvního stupně – i děti jsou vylučovány, pokud nejsou příbuznými prvního stupně.
Dále je zde točivá brána křížového tvaru se železnými tyčemi. Brána se točí jedním směrem a dovoluje vstup jednomu člověku, který je vpuštěn po stisknutí tlačítka strážcem. Tato brána návštěvníkům připomíná stroj na škubání kuřat, nazývají ji proto maá‘ta. Před branou jsou uzamykatelné skříňky použitelné za poplatek ve výši 5 šekelů (zhruba 25 Kč). Zde musí návštěvníci kromě svých svršků uložit veškeré věci, které mají s sebou.
Poté co projdou bránou, absolvují návštěvníci další kontrolu, která má prověřit, že u sebe nemají kromě svého oblečení vůbec nic. Když u sebe někdo zapomene kousek papíru nebo tužku, je poslán zpět za bránu a navíc mu je udělen zákaz návštěvy na měsíc, dva nebo i více.
Čekání a zákaz
Naše již známá Adnanova rodina se nedočkala vstupu s první skupinou, přestože v ní dle zápisu Červeného kříže figurovala, a tak musela čekat další hodinu a doufat, že bude ve skupině druhé. Jenže ani podruhé neměla rodina štěstí. Panu Adnanovi začala docházet trpělivost a pokoušel se získat vysvětlení od úředníka u okénka. I tady měl pan Adnan smůlu, jelikož úředník okénko zavřel a odešel. Rodina tak musela čekat další hodinu a půl. Ani potřetí to nevyšlo, a to už byly skoro dvě hodiny odpoledne. Když se pan Adnan znovu dožadoval vysvětlení, úředník se na něj otočil a zařval: „Máš zákaz návštěvy na tři měsíce!“:
Pan Adnan: Nic jsem neudělal.
Policejní úředník: Tvůj syn dělá hrdinu a neposlouchá.
Pan Adnan: Co proboha udělal, že ho nesmím vidět?
Úředník neodpovídá a znovu zavírá okénko.
Za půldruhé hodiny přichází další strážce a nahlašuje jména čtvrté skupiny. Pan Adnan s rodinou zoufale čeká dál.
Návštěvní místnost – skleněná bariéra, telefony a vše se zapisuje
Vraťme se ale k ostatním návštěvníkům – ti jsou po absolvování elektronické a fyzické kontroly vpuštěni do uzavřené místnosti, nepřesahující výměry dvaceti metrů čtverečních. V místnosti je porouchaná klimatizace, zato však kontrolní kamery jsou plně funkční. Po chvíli čekání se z venku otevírají ocelové dveře a návštěvníci jsou vpuštěni dál do místnosti, kde se nachází 20 zajatců.
Tato místnost je rozdělena do dvou částí: prostor pro návštěvy a prostor pro vězně. Mezi nimi je prosklená bariéra. Komunikace mezi dvěma stranami probíhá telefonicky – jeden aparát je u vězně a dva na druhé straně. Když si uvědomíme, že na straně pro návštěvy je až šedesát lidí, kteří současně mluví a křičí, není třeba velké představivosti, aby se čtenář dovtípil, jak komplikovaná může být domluva mezi oběma stranami. Všechny rozhovory strážci zapisují.
Návštěvní doba je stanovena na 45 minut, po jejichž uplynutí stráž telefony vypne a znovu hlásí jména pro opuštění prostorů věznice stejnou trasou i kontrolní procedurou.
Totéž se opakuje v případě dalších skupin návštěvníků až do poslední skupiny. Potom jdou všichni zpátky k autobusům, aby se vydali na zpáteční cestu domů přes již důvěrně známé bariéry, objezdy a kontroly. Jde o celodenní maratón kvůli 45 minutám hovoru přes telefon s vězněm, který stejně není do poslední chvíle jistý.
“Rebel“ – a každá noc končí ránem
Jak pan Adnan zjistil, že tentokrát nemá šanci svého syna Khalida vidět, požádal svého známého Mahmouda Hamdana, aby se svého zajatého syna, který sdílí celu s Khalidem, zeptal, proč byla návštěva na poslední chvíli zamítnuta. Ten po svém návratu panu Adnanovi sdělil, že Khalid pověsil svůj ručník na otevřené okno, aby tak zamezil průvanu studeného vzduchu z venku. Když na to přišli strážci, odvlekli ho na samotku, udělili mu pokutu ve výši 500 šekelů (zhruba 2 500 Kč) a k tomu mu dali zákaz návštěv na dobu tři měsíců.
Když strážce naposledy otevřel okénko, aby nahlásil jména poslední skupiny návštěvníků, zoufalý pan Adnan byl nucen svůj boj pro tentokrát vzdát. Bylo již půl šesté večer. Strážce okénko zavřel a zmizel, poslední skupina příbuzných opouštěla brány věznice. Všichni směřovali zpět k autobusům, za zvuku kostelních zvonů, které panu Adnanovi zněly jako nádherné melodie dávné historie, přinášející poselství dobra. Do toho se mísil příjemný zvuk z blízkých mešit, volající: Allahu Akbar, Allahu Akbar (Bůh je veliký). Připomínal, že každá noc končí ránem a žádné zlo netrvá věčně.
Autor textu nechtěl být jmenován, jeho jméno je překladatelovi známé.
Z arabštiny přeložil Salam Adnan. Jazykové úpravy a mezititulky ISM ČR.
—
Poznámka ISM ČR: Článek vyšel 19. října 2010 na stránkách Blisty.cz. Původní název článku byl “Cesta do věznice Jalbu’u”.
