V sobotu 25. dubna v 18:30 se v Café Kampus (Náprstkova 10, Praha 1) koná v rámci Festivalu arabské kultury křest knihy Studená Řeka a beseda s její autorkou, Janou Kotaishovou. Přinášíme ukázku z první části knihy. Více podrobností zde.
ZMRZLINA
Obyvatelé Tripolisu a okolí se na nás dívali svrchu a taky se nás báli. Dnes si myslím, že je to normální. Každý průměrný člověk všude na světě si chrání svůj kout a nechce v něm mít vetřelce. A my jsme byli vetřelci. Proti své vůli, ale to na věci nic nemění. Tehdy jsem ovšem tu jejich povýšenost nenáviděl. Všude nám dávali najevo, že jsme špinavá sebranka. Najímali nás jen na ty nejhorší práce. Byli jsme nejlevnější pracovní síla, jakou si mohli představit, ale i tak bylo téměř nemožné najít stálé zaměstnání. Uživit rodinu byla kalvárie. Každé ráno odcházely stovky běženců – muži, chlapci, ženy i dívky – ze svých hliněných brlohů hledat nějaký sezónní výdělek. Večer se mnohdy vraceli bez něj. Příděly z UNRWA nestačily, navíc se každým rokem tenčily, až ustaly úplně.
Můj otec našel práci v kamenolomu. Jednou ho ale přinesli domů na nosítkách a pak se rok pořádně nepostavil. Když se dostal z nejhoršího, nabídl mu jeden Libanonec, majitel malého krámku, že může jeho zboží roznášet po okolních vesnicích. Dodnes mám tak otce před očima. Shrbený, dřevěnou bedýnku s koženými popruhy na zádech, šlape od vesnice k vesnici, kilometry a kilometry, den co den, v zimě v létě. Vždycky něco prodal, ale peněz nebylo nikdy dost ani na to nejnutnější.
Pamatuji si, že jednou, bylo to na konci srpna, mně otec našel práci. Končily prázdniny a já se chystal do třetí třídy. Na konci léta sužuje sever Libanonu sucho, slunce peče, ovoce rychle dozrává, kazí se, česáči ztrácejí práci. Proto, když končily práce v sadech, začal se každý pídit po čemkoliv jiném, co by mohlo vydělat nějakou liru navíc.
V našem táboře byla malá kantýna, prodávali tam i zmrzlinu. Chlapci jako já vyfasovali ráno přenosnou ledničku, hodili si ji na záda a vyrazili prodávat. Já jsem šel toho dne poprvé. Zeptal jsem se otce, kam mám jít, do které vesnice. Nechtěl jsem jít s někým, kdo už to znal, abych ho (nebo on mě) nepřipravil o výdělek. Otec řekl, abych šel do al-Minjá. Je to velká vesnice a není daleko.
Šel jsem po cestě, schován ve stínu stromů a mířil do al-Minjá. Cítil jsem se nesvůj, měl jsem strach, jak budu nabízet, co budu volat. Dosud jsem nic takového nedělal. Sklízel jsem brambory, zeleninu, pomeranče, ale při tom se nemuselo mluvit. Dokonce bylo lepší, když člověk nemluvil. Teď musím nabízet. Dorazil jsem k prvním domům, dodal si odvahy a začal volat: „Zmrzlinááá, zmrzlinááá,“ ale nic. Nikdo nejevil zájem. Procházel jsem ulicemi a pořád volal, ale pořád stejně bezvýsledně. Pak jsem klepal i na dveře a křičel do otevřených oken, ale zřejmě toho dne nikdo neměl na zmrzlinu chuť.
Nevím, jak dlouho jsem chodil, zdálo se mi, že celé hodiny. Bylo vedro, potil jsem se a v hrdle mi vyschlo na prach. Už jsem ani nevolal. Měl jsem před očima hrůzu, která nastane, když neprodám. Kde vezmu tři liry, abych majiteli kantýny zaplatil za zboží? Otec mě zabije! Na svůj výdělek, který měl činit půl liry, v nejlepším případě liru, jsem docela zapomněl. Nakonec jsem se vzpamatoval a řekl si, že ještě naposledy vesnici obejdu.
Procházel jsem kolem malého obchůdku, před nímž sedělo několik libanonských mužů. Už delší dobu mě pozorovali. Najednou jeden z nich zavolal: „Chlapče, pojď sem s tou zmrzlinou, než se ti rozpustí.“ Zaradoval jsem se a v duchu děkoval Bohu. S úsměvem jsem k nim zamířil. Ten, co mě zavolal, řekl, abych dal každému porci. Bylo jich deset. To byla záchrana. Skoro půlka zboží bude prodaná. Rozdal jsem zmrzlinu, stoupl si stranou a čekal. Muži si pochutnávali, chválili si, že zmrzlina je dobrá a mně se i bez osvěžení zdálo, že slunce už tolik nepeče. Když ze zmrzliny zbylo jen dřívko, jiný muž poručil, abych všem rozdal ještě jednou, že je to v takovém parném dni dobrá vzpruha. Nevěřil jsem vlastním uším. Otevřel jsem chladničku a rozdal dalších deset zmrzlin. Měl jsem skoro prodáno!
Zase jsem si stoupl opodál a čekal, kdo z nich bude platit. Muži byli v dobré náladě, jedli, bavili se a mě si vůbec nevšímali. Najednou ten, co objednával první, zavolal směrem ke mně: „Na co čekáš?“ Odpověděl jsem, že mi nezaplatili, tak čekám. „Co říkáš? Na co čekáš? Na peníze?“ začal se smát ten muž. „Mazej, než ti tu bednu rozmlátím na třísky! Neslyšels? Padej, padej!“ Zůstal jsem jako opařený. Vůbec jsem to nečekal. Ani ve snu mě nenapadlo, že by mi nezaplatili. Chtělo se mi brečet. Byl mezi nimi jeden stařec, zdálo se mi, že má dobrosrdečnou tvář. Obrátil jsem se na něj: „Pane, vy jste snědli moji zmrzlinu a nezaplatili. Já musím přinést výdělek, pomozte mi, prosím.“ Stařec se obrátil k ostatním a prohodil: „Podívejme se, Palestinec a umí slušně mluvit!“ Všichni se dali do smíchu. Jeden z mužů se zvedl a s palicí v ruce se blížil ke mně. „Tak co, mám ti ten krám roztřískat, nebo se radši popakuješ?“ Ustupoval jsem dozadu, pak se obrátil a dal se na útěk.
Předtím jsem nikdy v životě nepocítil tolik vzteku, ponížení a bezmoci. Potom bohužel ještě mnohokrát. Toho srpnového odpoledne jsem byl zasažen nespravedlností, jejíž hořká chuť naplnila celou mou dětskou duši. Nejradši bych tu nešťastnou bedýnku roztřískal sám, ale věděl jsem, že to bych pak škodu nenahradil ani do smrti. Utíkal jsem, ramena se mi třásla a po tvářích mi stékaly slzy. Nenáviděl jsem celý svět. Nenáviděl jsem všechny Libanonce, nenáviděl jsem i otce a matku za to, že jsou tak chudí a neumí se o nás postarat. Nenáviděl jsem sám sebe! Podíval jsem se pod nohy a uviděl velký bílý kámen. Sehnul jsem se, stiskl ho pevně v dlani a oklikou se vracel k obchodu. Ještě tam seděli a něco veselého zase vyprávěli. Schoval jsem se za keř, napřáhl ruku s kamenem a hodil. Možná jsem někoho trefil, nevím. Slyšel jsem křik, ale neohlížel jsem se, utíkal jsem pryč. Před táborem jsem padl do trávy a dlouho plakal.
Toho dne jsem pochopil nerozlučnost síly a nespravedlnosti. Nikdo mě za celý život nepřesvědčil, že kdo je silný, bývá i spravedlivý. Nikdy! Silný je vždy nespravedlivý.
—
Knihu je možné zakoupit na místě akce (mimo jiné i v anglické verzi) anebo v knihkupectvích (např. zde a zde). Recenze knihy zde.
