Úvodní slovo Pavla Barši k přednášce Mika Peleda „Překonání sionismu v Palestině. Naděje na mír a koexistenci“ konané v Městské knihovně v Praze dne 7. 3. 2015
Pavel Barša s Mikem Peledem, Praha 2015. Miko Peled přijel do Prahy již podruhé. První přednášky se uskutečnily v roce 2014. Foto: Václav Krycner
(The General’s Son. Journey of An Israeli in Palestine, Just World Books, Charlottesville, Virginia 2012)
Podtitul knihy ohlašuje cestu autora Palestinou, na níž potkává lid, jenž byl popřen ustavením státu jeho vlastního – židovského – lidu. Cesta je to jen obrazná. Ke skutečnému objevení Palestinců totiž přivede Peleda až jeho dobrovolný exil z Palestiny/Izraele do Ameriky. Pod příběhem cesty osobní se skrývá jiný, neméně zajímavý příběh cesty rodinné, která započala po 1. světové válce vystěhováním jeho prarodičů do Palestiny. Jeho dědečkové a babičky se narodili mezi osmdesátými léty 19. století a prvním desetiletím 20. století v židovských „štetlech“ dnešní Ukrajiny a Běloruska a v gruzínské Batumi. Odchod z Ruska byl jejich odpovědí na útlak Židů samoděržavím i antisemitismus okolního obyvatelstva, jenž se – obzvláště po zavraždění cara Alexandra II. roku 1881 – projevoval opakujícími se pogromy. Mateřským jazykem jim byla jidiš, jazykem vzdělání a kontaktu s většinovou společností ruština a jazykem studia Tóry a náboženských obřadů hebrejština.
Cesta do Palestiny pro ně neznamenala jen geografické přemístění, ale také světonázorovou a kulturní revoluci. Náboženství svých předků vystřídali směsí socialismu a nacionalismu. Z biblické země, kam se podle ústní Tóry měli kolektivně vrátit až na konci dějin, tedy za časů mesiáše, učinili svou vlast již v jejich průběhu. Vzali tak do svých rukou mesiánské naděje, které byly podle jejich předků v rukou božích. Zároveň dali posvátnému jazyku profánní funkci jazyka hovorového. Jejich děti – narozené ve dvacátých letech v Palestině – patřili k první generaci, pro níž byla hebrejština mateřštinou. Mnohojazyčnost a s ní spjatou rozštěpenost své existence mezi více světů – typické rysy židovského života v diaspoře – nahradili Peledovi prarodiče budováním společnosti, v níž se měli Židé stát většinou a žít tak v jediném (svém vlastním) světě a mluvit jediným jazykem. Takto kulturně homogenizovaná společnost byla přirozeným prostředím, do nějž vyrůstal Miko a jeho sourozenci narození mezi koncem čtyřicátých a počátkem šedesátých let minulého století.
Peledova rodina patřila k sionistické elitě. Dědeček z matčiny strany Abraham Katznelson byl de facto ministrem zdravotnictví sionistického osídlení mandátní (tj. meziválečné) Palestiny, muž jeho sestry Zalman Šazar třetím prezidentem Izraele a otec Matti hrdinou první izraelsko–arabské války (1948–9) a členem izraelského generálního štábu ve chvíli šestidenní války (1967). Skrz Peledovu memoárovou rekonstrukci rodinné paměti napříč třemi generacemi tak čtenář vidí politickou historii sionismu a jeho proměn. Pro jeho prarodiče znamenal sionismus osvobození z východoevropského útlaku. Spolu se svými dětmi pak proměnili toto emancipační hnutí do utlačivého státu, jenž postavil Palestince do situace ne nepodobné té, která je vyhnala z východní Evropy. Uvědomění si tohoto útlaku, jenž neváhá označit za apartheid, pak vede jejich vnuka k zavržení sionismu.
Peledova rodinná paměť obdařuje hrdiny oficiální izraelské historie lidskými tvářemi. Velcí mužové učebnic dějepisu jsou viděni očima dítěte – „dědeček Abba“ je jedním ze signatářů izraelského Prohlášení nezávislosti, „strýček Zalman“ je prezidentem státu (vypodobeným posléze na dvěstašekelové bankovce) a tatínek je velitelem legendární Kompanie B, která vyhnala egyptskou armádu z pouště Negev. (Dříve než se v šesté třídě Miko dozví učebnicovou verzi této slavné peripetie „války za nezávislost“, zná její střípky ze vzpomínek jejího hlavního hrdiny v rodinném kruhu.)
Tento pohled „zespodu“, z hlediska jedinečných lidských osudů, snad přispěje k tomu, že jsou Miko a jeho sourozenci postupně schopni získat kritický odstup od kolektivních mýtů, které formulovala generace jejich prarodičů a uváděla do izraelské praxe generace jejich rodičů. Klíčovou roli v tom hraje Mikův otec, jenž jako jeden z prvních sionistů uznává po šestidenní válce existenci palestinského lidu a legitimitu jeho nároku na vlastní stát vedle Izraele v hranicích příměří z roku 1949, čímž se uvnitř vlastního politického tábora stává disidentem. Syn pak spolu se sionistickými východisky svého otce a děda opouští i toto dvou–státní řešení jménem projektu jediného státu, jenž zajistí všem svým občanům plnou rovnost občanských a politických práv.
Cestu v čase napříč generacemi své rodiny doplňuje Peled cestou přes propast, kterou stát, jenž jeho rodina pomáhala v Palestině vybudovat, vyhloubil mezi izraelskými Židy a původními obyvateli – Palestinci. Také v této cestě hraje klíčovou úlohu schopnost podívat se na realitu vytvářenou „svrchu“, oficiální ideologií státu, „zespodu“, pohledem, jenž je pod odlidštěným obrazem kolektivního nepřítele schopný zahlédnout tváře lidských osob – pod mýty „velké“ historie „malé“ příběhy, v nichž se projevuje sdílená lidskost. Tuto schopnost předala Mikovi maminka Zika, když mu od jeho dětství opakovaně vyprávěla, jak se odmítla s jeho starším bratrem Joavem přestěhovat do prostorného domu po uprchlé palestinské rodině, který jí byl v průběhu války nabídnut jako ženě důstojníka, jenž právě vybojovával izraelskou nezávislost: „Že bych měla zabrat dům po rodině, která možná žije v uprchlickém táboře? Dům jiné matky? Dovedeš si představit, jak moc jim musí scházet jejich domov?“ (s. 35–36)
Toto rodinné dědictví – posílené příkladem otce, kterého jeho touha porozumět druhé straně konfliktu přivedla ke studiu arabštiny (spoluzakládal katedru arabské literatury na Tel Avivské univerzitě) – přináší své plody o několik desetiletí později, když Peled zakládá Skupinu židovsko–palestinského dialogu v kalifornském San Diegu. V jejím rámci se obraz démonizovaného nepřítele – nového Amaleka poháněného touhou zabíjet Židy – proměňuje do konkrétních lidských tváří, za nimiž se skrývá rodinná paměť, která je stejně tak prostoupená zápasem o Palestinu, jako paměť Peledova. Na této půdě pak Peled potkává své palestinské alter ego Nadera Elbannu. Narodil se roku 1946 v Nazaretu rodině, která ve chvíli první izraelsko–arabské války – Palestinci označované za Katastrofu (Nakbu) – uprchla do Jordánska. Stal se napřed důstojníkem jordánské armády, pak obchodníkem a nakonec emigroval do USA. Zakončeme těchto několik poznámek pasáží, v níž Peled reflektuje toto setkání:
„Naše životní příběhy jsou produkty stejného dramatu, dramatu Izraele/Palestiny. A přesto jsou velmi odlišné. Znovuvzkříšení nezávislé židovské politické domoviny, které bylo pyšným jádrem mého rodinného příběhu, bylo příčinou zničení a devastace Palestiny, které vymezily jeho rodinný příběh. Ačkoliv jsme oba žili v exilu, já jsem tak činil na základě volby a mohl jsem se kdykoliv vrátit, zatímco on se stal exulantem násilně a bez možnosti návratu … Jako bratři narození stejné matce jsme syny jedné vlasti. Kdybychom v ní zůstali, nikdy bychom jeden druhého nepoznali. Byl to náš exil, jenž nás svedl dohromady.“ (s. 125)
(Písemná verze úvodního slova k přednášce Mika Peleda „Překonání sionismu v Palestině. Naděje na mír a koexistenci“, Městská knihovna v Praze, 7. 3. 2015)
O autorovi:
Pavel Barša — Český politolog a pedagog – profesor na Ústavu politologie FF Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2002 je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Je autorem řady knih, například: Paměť a genocida. Úvahy o politice holocaustu (2011) nebo Hodina Impéria. Současná zahraniční politika USA (2003). (Zdroj)
Mohlo by vás zajímat:
