7. června 2011 | Tereza Spencerová, Literárky v síti
Ještě než jsme se usadili v jedné z pražských kaváren, stačil izraelský sociolog a aktivista Jeff Halper třikrát zmínit datum 19. září. „To se začnou dít věci,” prorokoval o letošním datu, kdy by podle všeho měla Palestina na půdě OSN vyhlásit nezávislost. Jasně tím určil výsostně politické téma hovoru, v němž jsme se ale nakonec dostali až k židovským mýtům a palestinským neandrtálcům.
Obrázek izraelsko-palestinského konfliktu, na který jsme byli dlouhé roky zvyklí, se jako by rozbil: Palestinská hnutí Fatah a Hamas se spojila do jednotné vlády, Egypt, který donedávna poslušně plnil roli rozbíječe palestinských řad a pomáhal Izraeli s blokádou Gazy, najednou říká, že nechce „jednání o míru”, ale výsledky…
Myslím, že je na celou situaci třeba nahlížet z ještě vyšší perspektivy. Posledních dvacet let byli Palestinci lapeni v pasti vyjednávání. Započala madridským procesem a jakoby zakořenila představu, že konflikt lze vyřešit právě jen a jen jednáním. Tvrdily to Spojené státy, tvrdila to spousta evropských zemí, tvrdila to i Evropská unie… Je přitom ale jasné, že Izrael tato jednání nevedl v dobré víře, a tak se rozhovory proměnily v past – ať Palestinci udělali nad jejich rámec cokoli, okamžitě byli obviněni ze zrazování mírového procesu. Ocitli se uvězněni v procesu, jehož podstatu přitom ale všichni znali: jednání Palestincům v ničem neprospívalo – jejich domy byly dál bourány a zabírány, okupace pokračovala. Spojené státy tento trend svým vetem v Radě bezpečnosti OSN stvrdily naposledy v únoru: konflikt prý lze řešit jen jednáním a to jen jednáním pod vedením USA, přičemž OSN v něm nemá co dělat. Palestinci se tak znovu ocitli zcela mimo hřiště.
Jak se ale blíží pravidelné zářijové zasedání Valného shromáždění OSN a s ním i ohlašovaná možnost vyhlášení palestinského státu, mám dojem, že staneme se svědky přinejmenším definitivního konce všeho toho zbytečného jednání. Uvidíme, že éra posledních dvaceti let opravdu končí. Žádná škoda to nebude, protože samo slovo „jednání” zní v souvislosti s izraelsko-palestinským konfliktem už dávno naprosto prázdně.
O konci „mírového procesu” se přitom mluví už nějaký čas…
Ano. Počátkem dubna jsem v Londýně jednal s představiteli britského ministerstva zahraničí. Vysvětlili mi, že poslední pokus o záchranu „mírových rozhovorů” podniknou na setkání blízkovýchodního kvartetu (OSN, USA, Rusko a EU, pozn. red.), které mělo zasednout 15. dubna v Berlíně. Buď prý toho dne dokážou jednání smysluplně rozhýbat, nebo je nechají potichu umřít. Británie, Francie a Německo přitom na adresu Izraele ale vznesly rozhodné požadavky na ukončení dalšího osídlování palestinských území a podobně, což Izrael rozhodně odmítal, a tak Američané 12. dubna celé jednání „velké čtyřky” raději rovnou zrušili. A to byl formální konec. Obama pak ještě několikrát pronesl pár hodně obecných prohlášení a basta.
Je Palestina na nezávislost připravena?
Je tu jeden úhel pohledu, který mi připadá úsměvný, a lze ho nazvat úhlem neoliberálním, tedy výsostně západním. Salám Fajjád, muž Mezinárodního měnového fondu a donedávna ministr financí v palestinské samosprávě, se souhlasem USA i Evropy dva roky – za peníze MMF i Světové banky — realizoval plán na pozvednutí Palestiny „zdola”. A ten jeho plán by měl teď v září skončit něčím jako korunovací. Světová banka totiž v dubnu konstatovala, že palestinský stát může klidně vzniknout, protože ekonomicky je životaschopný, jeho instituce fungují… Je to velmi pozitivní liberální, nebo neoliberální, chcete-li, hodnocení, které očekává, že OSN v září přijme Palestinu za svého svrchovaného člena.
Vše tedy směřuje k tomuto jedinému cíli – rozhovory jsou mrtvé, Fajjádův plán vytváří předpoklady pro uznání, a tak si myslím, že tu máme změnu pravidel hry.
A to je právě kontext, v němž je třeba usmíření mezi Fatahem a Hamasem vnímat. Palestinu jako stát totiž jednoznačně posílí, pokud svou nezávislost vyhlásí jako jednotná. Proto bych v září rád viděl alespoň tři členy kvartetu – OSN, EU a Rusko – říkat: „Jednání skončila, posuňme se do další fáze, tedy k vyhlášení palestinského státu v hranicích z roku 1967.” Zdá se, že s výjimkou Izraele už všichni vidí, že cesta kupředu vede jedině tudy.
V uplynulých týdnech a měsících Palestinci na Západním břehu i v Gaze demonstrovali proti Fatahu i Hamasu s tím, že už mají těchto svých vůdců dost. Zdá se tedy, že usmíření mezi oběma organizacemi lze vnímat i jako jejich zoufalou snahu udržet se u moci.
Přesně, byť osobně to vnímám jako obecnější problém nás, lidí na levici. Nedůvěřujeme vládám, politickému procesu, jednáním a raději obdivujeme revoluce, jako byla třeba ta egyptská. Ano, takové zvraty jako na káhirském náměstí Tahrír se stávají, ale jen v určitých historických okamžicích. Nemohou nastávat každý den a nemyslím si, že Palestinci právě v takovém historickém okamžiku – míním svržení svých vůdců — jsou. Nám na levici se nelíbí řešení konfliktu v podobě dvou států, odmítáme jednostátní řešení, nelíbí se nám Abbás, Izrael… Pokud ale budeme stále poukazovat jen na zkorumpovanost „těch nahoře” a budeme se vyhýbat politickému procesu, jaká alternativa nám zbude?
Budiž, představme si, že Palestinci vyhlásí nezávislost, nicméně Izrael bude přece existovat dál a žádnou palestinskou státnost uznávat nebude.
Jistě, přiznejme si, že šéf palestinské samosprávy Mahmúd Abbás není žádný Ben Gurion, přesto se ale ocitl ve chvíli, které v Izraeli říkáme „bengurionovská”. Ben Gurion vyhlásil nezávislost Izraele poté, co plán na rozdělení Palestiny uznalo Valné shromáždění. Izrael zprvu Radou bezpečnosti OSN neprošel a hlasování ve Valném shromáždění nic neznamenalo – není závazné, pro Radu bezpečnosti je jeho názor jen doporučením. Ben Gurion se ale tehdy rozhodl, že na Radu bezpečnosti čekat nebude, že mu stačí souhlas Valného shromáždění a šel do toho.
Abbás není takový typ. Celá palestinská vláda pod jeho vedením ohledně samostatnosti až na výjimky podivně mlčí, čímž ale všem okolo jen zdůrazňuje, jak moc právě teď Palestinci potřebují pevné vedení. Když ale máte možnost mluvit s vrcholnými vládními činiteli v Ramalláhu, všichni jen ukazují na Abbáse, že je potřeba počkat až co on. Abbás je přitom šéfem Organizace pro osvobození Palestiny, šéfem Fatahu, šéfem palestinské samosprávy… ani dosavadní premiér jeho vlády Fajjád neměl právo skoro do ničeho mluvit. Je to jakási palestinská one man show. Zkrátka, Abbás není vůdce, ale technokrat, který by se palestinským prezidentem nikdy nestal, kdyby ho v této funkci nechtěl Izrael. Nevím tedy, jak se zachová.
Bez ohledu na „vzor” Davida Ben Guriona ale uznávání palestinské státnosti může dopadnout zcela jinak…
Podle mého existují tři možné scénáře. První počítá s tím, že Palestinci vyrazí do Rady bezpečnosti OSN a ta je akceptuje. To se v praxi ovšem nestane, protože Američani použijí veto. Pokud budou USA palestinský stát vetovat, návrh se vrátí do Valného shromáždění, kde palestinskou otázku podporuje přinejmenším sto padesát států. A pokud se na palestinskou stranu postaví ještě Německo, Francie a Británie, což se dost dobře stát může, Valné shromáždění pošle své doporučení zpět radě bezpečnosti. Za takové situace už podle mého bude existovat malinká možnost, že USA své veto znovu nepoužijí a hlasování se jen zdrží. Příliš tomu sice nevěřím, ale pokud by se tak stalo, Palestina se stane státem a Izrael rázem oficiální okupační silou. Bylo by to naprosté nóvum, protože Izrael dosud neustále tvrdil, že nikoho neokupuje, protože okupovaný jako stát neexistuje, a tak na situaci nelze aplikovat vágně formulované mezinárodní právo. OSN tento výklad akceptuje, do značné míry ho akceptuje i EU, která namísto o okupovaných mluví o „sporných” územích a podobně. Po uznání státnosti už by ale okupaci nemohl zpochybnit nikdo. Palestinci by v OSN už se svými požadavky nevystupovali přes různé prostředníky, ale sami za sebe, a proti Izraeli by byly vzápětí vyhlašovány nejrůznější sankce, nad nimiž USA nemají žádnou kontrolu. Už by to zkrátka nebyl střet občanské společnosti proti státu, ale dvou suverénních vlád.
A scénář číslo dvě?
Druhý spočívá v tom, že Palestinci vyhlásí stát a Valné shromáždění OSN ho nepřijme. A třetí varianta? Rezoluce o státnosti nebude ani předložena, protože se Spojeným státům a Izraeli podaří Palestince nějak zastrašit nebo si jejich vedení koupit nějakým chimérickým příslibem. S Hamasem ve vládě ale bude takové uplácení těžké. Nicméně nezapomínejme, že proti jednostrannému vyhlášení nezávislosti se vyslovila třeba i německá kancléřka Merkelová, která přišla s nápadem na „lepší jednání”, což je ovšem naprostý nesmysl…
Pokud tedy nastanou varianty 2 a 3, palestinská samospráva vzápětí buď rezignuje, nebo ji lidé k pádu donutí. Abbás nedávno pronesl vtipnou poznámku, což se mu nestává často: „Na říjen nemám v diáři nic.” Zkrátka, Abbás je sice slabý, nemá Ben Gurionova ducha, ale není to ani kolaborant. Má k tomu sice občas velmi blízko, ale skutečný kolaborant není. Za situace, kdy neexistují rozhovory a není ani vyhlídka na státnost, tak co by ve funkci dál dělal? Stal by se z něho totiž jen policajt ve službách Izraele.
Pokud ale odejde, zmizí s ním i palestinská samospráva, a není, kdo by ji nahradil. Celý současný systém by zkolaboval a všechna ta okupace by znovu spadla na bedra Izraeli. Izrael by musel opakovaně okupovat města na západním břehu a podle mého by musel znovu okupovat i pásmo Gazy, protože by přece nemohl ponechat vládu Hamasu.
Izraelsko-palestinský konflikt považuju za globální, který je sice lokalizován, ale přitom je silně vnímán v celém muslimském světě. Už jen hrozba, že by Izrael znovu okupoval Gazu, vyvolá v mezinárodním společenství – i v Evropě — takové pobouření, že by k nějakému vývoji v řešení konfliktu prostě dojít muselo. Nevím, jestli by se pak všechno nevrátilo na půdu OSN, kde by Američani najednou volali „Dva státy, jak báječný nápad!”, ale je jasné, že ať to v září dopadne jakkoli, nastane zásadní změna hry.
Většina Palestinců i jejich předáků přitom ale beztak vždy mluvila o řešení na základě jednoho státu a nikoli dvou…
Ano, a proto se i mnohým z nich představa nezávislosti v této podobě nepozdává. Chápou ji spíš jen jako první krok na cestě k jednomu státu. Faktem ale je, že v jednom státě s Izraelci, kteří jsou ekonomicky či institucionálně mnohem silnější, by Palestincům hrozilo, že se stanou permanentními „podlidmi”. Proto se mi nynější příležitost ke vzniku dvou států vedle sebe zdá vhodnější.
Mně navíc vždy připadala hodně problematická představa, že by vedle sebe v jednom státě měli v klidu a míru žít utiskovatelé a utiskovaní, okupanti a okupovaní…
Jako sociolog tvrdím, že i kdyby mezi oběma etniky nepanovaly po generace sílící animozity, mnohonárodnostní státy v současnosti úspěšné nejsou. Stačí se podívat na Belgii.
Do jaké míry se na zmíněné změně hry podílí vliv arabských revolt?
Těch nepředvídatelných faktorů, které se sešly v jednom okamžiku, je samozřejmě víc. Mubarak padl, Egypt razí vůči Palestincům i Izraeli novou politiku, Spojené státy jsou slabší než před lety, v čele Izraele stojí neústupný Netanjahu… Umím si například představit, že kdyby v Izraeli vládla Strana práce a nebo kdyby v čele vlády stála šéfka centristické strany Kadima Tzipi Livniová, která by se vůči mírovým rozhovorům stavěla naoko rozumněji, letošní září by vůbec nemuselo nastat.
Vládne ale Netanjahu a v posledních letech se navíc izraelská společnost posouvá stále více do sféry náboženského fundamentalismu… Co to znamená pro Izrael z hlediska, řekněme, idejí Davida Ben Guriona?
A nezapomeňte, že vedle náboženských extremistů v Izraeli posilují i sekulární fašisté. Co to znamená pro stát? Sekulární, liberální Izraelci odtud odjedou. Víte, že až dvacet tisíc sekulárních Izraelců, zvláště pak gayů a leseb, ale i levicově orientovaných mladých lidí, v současnosti žije v Berlíně? A do Ruska nebo jiných zemí už znovu odjelo něco mezi 60 a 80 tisíci někdejších ruských imigrantů.
Jak tedy vidíte budoucnost Izraele?
Postupně se z něho stane úplně jiná země, ve které určitě nebudu chtít žít. Potíž Izraele spočívá v tom, že pro většinu Izraelců okupace palestinských území během let přestala být jakkoli významná. Při posledních volbách se konal průzkum veřejného mínění, který ukázal, že Izraelci za svou hlavní starost považují bezpečí – a po něm korupci a zaměstnanost — a mír se na žebříčku hodnot ocitl až na jedenáctém místě. Izraelci vlastně mír nepotřebují, protože se jim žije dobře, ekonomika nespadla do recese a vede si skvěle a v posledních letech navíc prakticky nebyly ani tzv. teroristické útoky, takže se lidé cítí bezpečně a jistě. A do toho loni Izrael navštívily tři miliony turistů, což byl dokonce historický rekord.
Izraelci proto už jen naučeně tvrdí, že mír je nemožný kvůli Arabům, a tak to, co máme teď a tady, je ideál: Araby jsme zpacifikovali, jsou za zdí, co je na tom tedy špatného?
Mimochodem, naše ekonomika si vede tak dobře, protože je založená na zbrojním průmyslu. Na rozdíl od mnoha jiných producentů totiž můžeme zákazníkům kromě zbraně nabídnout i výsledky jejího ostrého nasazení v praxi. Na rozdíl od mnoha jiných totiž máme „testovací laboratoře” v Nábulusu, v Gaze… A dalším faktorem, který nenutí Izrael k míru, je silná opora v americkém Kongresu. Vliv USA ve světě sice klesá, ale zatím globálně neexistuje žádná protiváha, a tak můžeme dál tvrdit, že jsme jediná demokracie široko daleko a že věříme ve svobodu a že jsme spojenci Západu v boji proti teroru… I když, to poslední téma nám Obama zabitím Usámy hodně sfoukl…
Budiž, takže budoucnost Izraele je podle vás jaká?
Amos Oz kdysi pronesl slavnou větu: „Poslední, kdo budete na letišti Ben Guriona, prosím, zhasněte.” Lidé se sice cítí v bezpečí, ale chybí jim – a to říkám jako sociolog a nikoli jako aktivista – jakási pevnější víra v zítřek. Řekl bych, že národní chorobou Izraelců je ztráta ideálů kombinovaná se zahleděností sama do sebe. Proto stále více lidí z Izraele odjíždí a ti, kteří zůstávají, se ve stále větších počtech přiklánějí k náboženství, což samozřejmě ovlivňuje výsledky voleb i celý politický diskurs. Na druhou stranu je tu ale mladá generace, která by chtěla zakořeněné předsudky a stereotypy měnit, tak uvidíme.
Mluvíte o ztrátě ideálů. Izraelský historik Šlomo Sand ve své knize The Invetion of the Jewish Nation (Vynalezení židovského národa) odhaluje smyšlenost mýtů, na nichž Židé bazírují a které jsou neustále opakovány i u nás. Namátkou třeba vyhnání Židů, k němuž ve skutečnosti nedošlo, nedoložitelnost Šalamouna a Davida, o nichž víme z křesťanských textů, ale nikoli z židovských, marná snaha najít alespoň stopu po Šalamounově chrámu v Jeruzalémě a podobně. Jaký vliv mají mýty na izraelskou společnost?
Jako sociolog jen připomínám, že všechny národy byly svým způsobem „vynalezeny”, a že i Češi mají určitě mýty plné nějakých králů a světců. Američané si zase zakládají na příbězích o kovbojích a indiánech a na boji za svobodu. Je to vše náramně zjednodušené, a tak v těch příbězích nejsou ženy, černoši, prakticky v nich nepadne zmínka o otroctví… Chci tím říct, že sionistický příběh není o nic vymyšlenější, než příběhy jiných národů.
Ano, ale Češi na základě svých mýtů nikoho neokupují…
Jistě, já celý ten sionistický příběh považuju za jednu velkou lež. Nicméně, jak říkám, vymýšlejí si všichni. Na univerzitě v Betlémě je palestinský antropolog, který právě „vynalézá” palestinský národ. Je to můj kamarád, a tak ho nebudu jmenovat, ale kardinální otázku „Kdo tu byl dřív?” řeší tím, že dějiny Palestinců začíná už u neandrtálců před 40 tisíci lety. Člověk by o těch jeskynních lidech řekl, že to byli neandrtálci, ale oni to byli Palestinci!
Jeff Halper (1946)
V USA narozený izraelský sociolog a antropolog, spoluzakladatel Izraelského výboru proti demolici domů (ICAHD), který brání před demolicemi palestinské domy na okupovaných územích a organizuje jejich opětovnou výstavbu. Je autorem několika knih o izraelsko-palestinském konfliktu, přičemž jeho vědecká pozornost se soustředí na moderní historii Jeruzaléma a současnou izraelskou kulturu.
(Rozhovor s Jeffem Halperem byl publikován v tištěných Literárkách 22/2011)
