9. března 2018 | Zdeněk Jehlička, a2larm.cz
V izraelských věznicích končí kromě dospělých i palestinské děti. Okupace je připravuje o dětství.
Ahed Tamimi (17), které nyní hrozí 10 let vězení
Když byl koncem loňského roku z nemocnice v Ramalláhu propuštěn do domácí péče patnáctiletý Mohamed Tamimi, jistě ani on ani nikdo z rodiny nečekal, do jaké mediální války se jeho případ ještě dostane.
Od 15. prosince loňského roku strávil chlapec čtyři dny v uměle vyvolaném spánku poté, co mu byla z mozku vyoperována pogumovaná ocelová kulka, kterou byl zblízka zasažen izraelským vojákem ve vesnici Nabí Sálih, severně od Ramalláhu na okupovaném Západním břehu Jordánu. Chlapec dostal osudovou ránu během palestinské demonstrace proti uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele, a to právě ve chvíli, kdy se dostal na zídku palestinského domu, který předtím obsadila izraelská armáda. Jen o něco později téhož dne se jeho šestnáctiletá sestřenice Ahed Tamimi v rozrušení nad tím, co se zrovna stalo Mohamedovi, pustila do ozbrojených vojáků a záběry, na nichž se je snaží společně se sestřenicí Nour vytlačit ze dvora rodinného domu, obletěly svět. Ahed byla o pár dnů později odvlečena ze svého domova uprostřed noci izraelskými vojáky a dnes této dívce hrozí u vojenského soudu až několikaleté vězení.
Izraelská beztrestnost
Pro jejího bratrance Mohameda, který přišel o část lebky a čeká na další chirurgický zákrok, si izraelští vojáci přišli uprostřed noci v pondělí 26. února. V rámci pravidelných nočních razií odvlekli z vesnice Nabí Sálih ještě dalších sedm dětí. Izrael dlouhodobě využívá noční razie na okupovaných územích k vyvolání strachu a nejistoty, děti slouží jako živé štíty pro průnik do sousedních domů a jsou odvlékány spoutané, se zavázanýma očima a často jen na podlaze vojenských džípů, a to bez asistence právního zástupce a bez uvědomění rodičů o tom, kam jedou a co s nimi bude. Za těchto okolností byl odvlečen k výslechu i stále vážně zraněný Mohamed. Podle chlapcova svědectví ho bili přes nohy, fackovali a vůbec se neohlíželi na jeho zraněnou hlavu.
Verbální a fyzické útoky na děti a dětské vězně izraelskými ozbrojenými silami jsou dobře zdokumentovány mezinárodními organizacemi včetně OSN, ale Izrael dlouhodobě nedbá výzev k nápravě. Běžné jsou výslechy bez účasti rodičů či právního zástupce, zadržování dětí společně s dospělými, jejich převoz do věznic na území Izraele, což vše odporuje mezinárodnímu právu a úmluvám na ochranu práv dítěte. Děti jsou nuceny podepisovat protokoly v hebrejštině, které nerozumí, je jim vyhrožováno a je zde snaha rekrutovat je coby potenciální konfidenty. Ojedinělé nejsou ani případy mučení, kdy byly děti například drženy v mrazu ve venkovních klecích či svázané ohrožovány psy.
Mohamed Tamimi byl propuštěn ještě téhož dne, jako obvykle bez toho, aby byli rodiče uvědoměni, kdy a kde se tak stane. Do kterého detenčního centra byl chlapec odvezen, vypátrala až právnička Gaby Lasky, která naléhala na to, aby byl propuštěn, jelikož jej v týdnu čekal další léčebný zákrok. Sám Mohamed si své propuštění vysvětluje tím, že měl předat Palestincům vzkaz izraelských sil ohledně hrozeb dalšího zatýkání.
Po Mohamedově propuštění přišel Izrael s vyjádřením pro veřejnost. Podle koordinátora vládních aktivit na okupovaných územích generála Jova Mordechaje se při vyšetřování patnáctiletý Mohamed „přiznal“, že si zranění hlavy způsobil pádem z kola. Generál již nevysvětlil, jak se přitom do zadní části Mohamedova mozku dostala pogumovaná ocelová kulka, která způsobila, že chlapec ztratil část své lebky. Generál totiž nic dalšího vysvětlovat či dokládat ani nemusel. Mohl se spolehnout na beztrestnost, které se izraelské vojenské síly na okupovaném území v podobných případech v drtivé většině těší. Beztrestnost, která vedla nedávno izraelskou lidskoprávní organizaci Be-celem k tomu, že se po dvaceti pěti letech vzdala marného úsilí domáhat se u izraelských vojenských soudů práv Palestinců s tím, že již odmítá být „subdodavatelem okupace“. Veškerým lékařským zprávám, doloženým svědectvím a realitě navzdory se izraelský generál ve svém oficiálním facebookovém prohlášení vysmál coby fake news. A rodina postiženého palestinského chlapce se z jeho prohlášení psaného arabsky mohla dozvědět, že její výpověď je jen výsledkem její vlastní „kultury lží a podněcování“.
Zraněný Mohamed Tamimi (15), foto Oren Ziv / ActiveStills, via electronicintifada.net
Destrukce palestinského dětství
Izraelský novinář Gideon Levy z Ha’arecu, který rodinu Tamimi ve vesnici Nabí Sálih navštívil, uvádí, že zraněný Mohamed byl loňského roku – tehdy jako čtrnáctiletý – odsouzen za údajné házení kameny na vozidla izraelské okupační armády k zaplacení pokuty ve výši tři tisíce šekelů (téměř osmnáct tisíc korun) a k tříměsíčnímu vězení, které si i odseděl. Prokurátor přitom žádal rok vězení a pokutu ve výši patnáct tisíc šekelů (takřka devadesát tisíc korun). Do izraelských věznic se za odpor proti okupaci a výstavbě blízké nelegální osady Chalamiš, která vesnici soustavně zabírá půdu a odstřihla ji od pramenu pitné vody, dostala velká část rodiny Tamimiových, stejně jako ostatních obyvatel Nabí Sálih. Podle izraelské organizace Be-celem podnikla izraelská armáda ve vesnici za poslední tři měsíce sedmdesát až osmdesát razií, přičemž zvláště během ranního provozu čelí vesničané soustavným vojenským uzavírkám.
Nour Tamimi, sestřenice vězněné Ahed, která byla dočasně z izraelského vězení propuštěna, popisuje, jak již po generace zasahuje izraelská okupace do palestinského dětství a formuje mladé Palestince na cestě k dospívání: „Vojáci nás používají jako živé štíty, když se chtějí dostat do našich domovů. Natáčejí nás, zatímco si fotí mužskou část rodiny, dokumentují, kolik máme oken a dveří, a kradou a ničí naše věci. Není zde žádné soukromí. Kromě mého otce byla zavřena i má matka a můj bratr. Ahedin strýc byl zastřelen při demonstraci v roce 2012, zatímco její matka byla při jiné demonstraci střelena do nohy a ze slzného plynu dostala astma. Bylo nám ukradeno dětství, nikdy jsme nepocítili bezpečí a klid. Neblahá pravda je, že toto není realita jen pro Ahed, mě a Nabí Sálih. Je to realita většiny Palestinců a mladých zvláště.“
Dospívající Ahed Tamini se sice stala novým symbolem palestinské rezistence proti izraelské okupaci, ale za cenu toho, že své sedmnácté narozeniny strávila v izraelské věznici, je převážena z vězení do vězení a její nejistotu umocňuje už to, že soudní proces s ní je neustále odkládán. Izrael nepřipustí, aby tato Palestinka nadále před světem znemožňovala izraelskou okupaci, a tak bude její proces veden za zavřenými dveřmi vojenského soudu. Dá se předpokládat, že během procesu s Ahed nebudou vojenští soudci akcentovat příčiny jejího chování, způsobené traumaty okupace, ale budou ji chtít soudit stejně jako ostatní Palestince za „terorismus“. Jde o dlouhodobou strategii Izraele, který ve snaze vyhnout se odpovědnosti vyplývající ze Ženevských konvencí nemluví o okupaci, ale o „obraně proti terorismu“.
Uplatněním této strategie má být mladistvá Ahed vnímána jako pouhý „kriminální živel“ a takto prezentována i izraelské společnosti a světu. Jak však dodává obhájkyně Ahed Tamini a její matky Nariman Gaby Lasky, „vojenské soudy nejsou nástrojem spravedlnosti, ale okupace. Jde o soudy okupantů, které soudí lidi žijící pod okupací za to, že nenásledují příkazů okupanta“.
Neschopnost vidět spojitost mezi okupací a rezistencí tak vede k tomu, že izraelští novináři volají po tom, aby dívka byla fyzicky napadena „v příšeří, bez svědků a kamer“, izraelští představitelé si neodpustí příležitost odplivnout si nad „bytostným antisemitismem klanu Tamimiových“ a ministr školství Naftali Bennet žádá pro Ahed doživotní vězení. Rodina Tamimiových je obviňována z toho, že se snaží na svém případu profitovat, pokud rovnou není zpochybňována existence rodiny. Ve snaze popřít realitu totiž poslala izraelská vláda do Nabí Sálih vyšetřovací tým, aby tajně zjistil, zda příslušníci rodiny jsou skuteční, či zda nejde o najaté herce.Vždyť mají světlou pleť a Ahed dokonce i blonďaté vlasy a světlé oči!
Psychické následky
Jak se asi musí cítit dospívající Ahed, která zažívá, podobně jako její otec či matka, útrapy izraelských věznic a zároveň slyší, že nejspíš není ani reálná? Slovenská psychoterapeutka Lucia Klim, která v Palestině pomáhala skrze pohybový projekt HoopRelief překonávat u zdejších dětí traumata spojená s dlouhodobou okupací a měla možnost sledovat i Ahed Tamimi, o ní říká, že je to ještě dítě, které nedostalo svou šanci. Klim poznala Ahed v jejích jedenácti letech a tehdy na ni působila jako plaché, ale velmi moudré a citlivé děvče, které se jen těžko otevíralo druhým. „Byla traumatizovaná tím, že už několikrát zatkli její rodiče a zažila něčí smrt. Působila na mě, že je stále v šoku,“ říká Klim a dodává: „Vnímám ji jako dítě, které bylo zraněné. Ta situace, ve které musí žít, je velmi vážná. Všechno to silně působí na psychiku dítěte. A pokud si má užít tu dětskou radost, kterou jsme tam přivezli, tak si to jen těžko dovolí, protože je svázaná s utrpením svých rodinných příslušníků, kteří byli buď zabiti, nebo jsou ve vězení.“ Za této situace je podle slovenské psychoterapeutky „přirozené, že [Ahed] cítí nenávist vůči vojákům, kteří ji odvlekli členy rodiny, a může cítit i hněv a touhu po pomstě“.
Paralelní světy, ve kterých jsou palestinské děti nuceny se pohybovat, dostihly i jejího bratrance Mohameda Tamimiho. Jeho údajné přiznání, že si svá zranění způsobil pádem z kola, je třeba chápat nejen jako přiznání pod nátlakem a učiněné ve strachu z dalších zranění postřelené hlavy, ale i jako úsilí vyšetřujícího důstojníka krýt odpovědnost střílejícího vojáka na jedné straně a snahu Mohameda vyhnout se dalším obviněním a trestům z účasti na demonstraci na straně druhé. Absurditu situace, rámované realitou izraelské okupace, která nedovoluje tuto tragickou událost řádně vyšetřit, vystihl britský novinář Ben White, když napsal, že „buď izraelská armáda skutečně věřila falešnému ‚přiznání‘ tohoto dítěte bez doprovodu, které přímo odporuje hoře důkazů (a rozhodla se jej zveřejnit), nebo věděla, že je toto ‚přiznání‘ smýšlené, a stejně jej zveřejnila“. Sám Mohamed ve svém rozhovoru s Gideonem Levym vyprávěl o situaci, kdy k nim jednou přijela elektrofirma, aby se z jejich pracovníků vyklubali „mistaravim“, členové izraelské speciální jednotky maskované za Palestince.
Nejistota a zmatek v hlavách palestinských dětí jsou způsobeny velmi sofistikovanými postupy, které vůči nim izraelská vojenská mašinérie za asistence všemožných odborníků uplatňuje. Výsledkem jsou pak osobnostní a vývojové poruchy, které doléhají nejen na děti, ale i na jejich rodiče. Z pocitu ponížení vychází snaha dítěte uzavřít se do sebe, čímž se brání prožitému stresu, zatímco rodiče žijí s vědomím, že ani neví, co se s dítětem dělo, a trápí je výčitky, že mu nebyli v kritické chvíli nablízku. V důsledku toho dochází nejen k destrukci palestinského dětství, ale účelem je podlomit i palestinskou komunitu jako takovou. Na druhé straně, nehledě k nebezpečím, kterým se vystavuje, vzdor a předčasná dospělost vede již po generace palestinskou mládež k odporu proti izraelské okupaci a kolonizaci.
Měřit stejným metrem
Často slýcháme, že Palestinci, jejichž nekončící kauzu se tady snažíme přiblížit, nejsou žádná neviňátka, a není třeba si je tedy jakkoli idealizovat. I přes palestinskou pohostinnost a úroveň vzdělání, která nás vždy znovu udivuje, je jistě pravda, že i v jejich komunitách se najde celá paleta lidských charakterů a vzorců chování. Ale o to právě jde. Přistupovat k nim rovně, být citlivý k jejich vyprávění a přestat je dehumanizovat. Násilí, hlavně na dětech, by nás nemělo vést k úvahám, do jaké míry jsou oběti samy příčinou svého utrpení. Není vždy lehké udržet si v rozbouřeném světě postpravdy a identitární paniky vnitřní integritu. Pokud však ztratíme schopnost lidského přístupu k dětem, ztratíme i svou budoucnost.
