5. února 2021 | Deník Referendum | Zdeněk Jehlička
Palestinský aktivista Issa Amro z Hebronu je představitelem bohaté tradice nenásilného odporu. Pronásledován byl Izraelem i palestinskými úřady, zastání se mu dostalo mimo jiné od české Amnesty International. V pondělí jej čeká další soud.
V pondělí 8. února proběhne ve vojenské věznici Ofer u Ramalláhu další kolo soudů s palestinským lidskoprávním aktivistou Issou Amrem. Izraelský režim jej za nenásilný odpor proti okupaci věznil již několikrát. Issa Amro je tak pravidelně terčem perzekucí za něco, co je garantováno Listinou základních práv a svobod — a to způsobem, jaký si u nás běžně spojujeme s represemi minulého režimu a jaký je u jiných podobně se chovajících států po právu kritizován.
Začátkem ledna byl Issa Amro obžalován znovu. Tři body obžaloby se týkají „účasti na demonstraci bez povolení“, další dva „maření výkonu bezpečnostních sil“ — tím se rozumí se kladení pasivního odporu vůči zatčení izraelskými vojáky. Jako poslední bod se uvádí „napadení“, což má být incident, kdy Amro údajně strkal do vojáků doprovázejících nelegální izraelské osadníky.
Obžaloba se tedy vrací k událostem z let 2010 až 2016 a k Amrovými aktivitám proti okupaci, rozvíjeným převážně v palestinském Hebronu. Místní obyvatelé patří k lidem nejhůře postiženým okupací, protože ilegální izraelští osadníci zde žijí přímo v centru města.
Poslední ze jmenovaných bodů obžaloby — údajné napadení armádní ochranky osadníků — byl již v roce 2010 jednou vojenským soudem odložen pro nedostatek důkazů. Izraelská vojenská prokuratura se tím současně vyhnula nutnosti došetřit podnět Issy Amra, který tvrdil, že to byl naopak on, kdo byl vojákem napaden.
Ostatně jako hlavní svědci obžaloby vystupují opět izraelští vojáci, příslušníci hraniční policie a nelegální osadníci. Tedy všichni ti, kteří se na pokračování izraelské okupace podílejí či z ní mají prospěch.
I přes mimosoudní restrikce a omezování pohybu ze strany vojenské správy se Issa Amro při svých aktivitách striktně a z přesvědčení vyhýbá násilí, čímž navazuje na dlouholetou — a v našem prostředí nedostatečně připomínanou — tradici nenásilného palestinského odporu proti okupaci. Jak ve svých prohlášeních opakovaně zdůrazňuje, jeho inspirací je nenásilný aktivismus coby zdroj dlouhodobé a stabilní změny. Své působení vidí jako součást jiných podobných hnutí proti útlaku a nespravedlnosti po celém světě.
Podle Amnesty International je Issa „prominentním hlasem proti izraelskému režimu diskriminace a soustavného porušování lidských práv Palestinců na okupovaných palestinských územích“. Jeho obvinění považuje Amnesty International za neodůvodněné a politicky motivované a vyzývá Izrael, aby upustil od jeho stíhání. V minulosti se za Issu Amra postavila i česká sekce Amnesty International, která mu v jedné ze svých kampaní dala hlas a umožnila mu podat svědectví o jednom z jeho četných zatčení.
Proti stíhání Issy Amra a kriminalizaci jeho aktivit se vyslovila již dvakrát také OSN. Poprvé v roce 2019, když vydala zprávu, ve které žádala jeho ochranu a vyjádřila „znepokojení“ nad jeho tehdejší obžalobou. A podruhé koncem ledna letošního roku, kdy se za něj postavili experti Vysokého komisaře pro lidská práva při OSN. Ti Izrael vyzvali, aby přestal používat vojenské nástroje, jako jsou „systematické zatýkání, soudní pronásledování a zastrašování“, k maření činnosti obránců lidských práv.
Za Issu Amra se v roce 2017 postavilo otevřeným dopisem též pětatřicet amerických kongresmanů a čtyři senátoři, mezi nimi i Bernie Sanders. V dopise adresovaném tehdejšímu americkému ministrovi zahraničních věcí Rexu Tillersonovi připomněli, že mnohá z obvinění vznesených proti němu nejsou „mezinárodně uznanými trestnými činy“.
Svou podporu už Issu Amrovi vyjádřily i některé židovské organizace, jako jsou Jewish Voice for Peace, IfNotNow či liberálně sionistická J-Street. V solidaritě s ním vznikla také petice a hashtag StandWithIssa.
Okupační praxe
Izraelská vojenská správa se při svých akcích na Západním břehu Jordánu řídí nechvalně známým vojenským nařízením 101, přijatým bezprostředně po začátku okupace v roce 1967. Uvedené nařízení v rozporu s garancemi mezinárodního práva Palestincům upírá základní politická práva, včetně svobody slova a svobody shromažďování.
Jediná demokracie na Blízkém východě, za kterou se Izrael považuje, tak po dobu více než padesáti let okupace pozavírala statisíce Palestinců, včetně žen a dětí, za pouhé nenásilně vyjadřované projevy nesouhlasu. Veškeré spontánní či organizované protesty proti násilné okupaci Izrael chápe v souladu s tímto nařízením jako nelegální a označuje je za bezpečnostní hrozbu. K znevěrohodnění odboje často stačí vágní a nesmyslné odvolání se na terorismus.
Velmi výstižně to ve svém prohlášení vydaném po vznesení poslední obžaloby shrnul sám Issa Amro: „Dnes Izrael oznámil, že Palestincům není dovolen poklidný protest proti izraelské okupaci bez povolení okupantů samých.“ Tedy žádný.
Právě v Hebronu, kde Issa Amro rozvíjí své aktivity, Izrael bezprostředně po dobytí Západního břehu Jordánu v roce 1967 poprvé uplatnil svou koncepci základen Nachal. Jednalo se o první civilní osady, vydávané však za vojenské základny budované k proklamovaným bezpečnostním účelům. Tím Izrael hodlal oklamat mezinárodní právo, potažmo čtvrtou ženevskou úmluvu, zakazující osidlovat okupované území vlastními lidmi.
Přímo v historickém jádru Hebronu, jednom z nejlidnatějších palestinských měst na Západním břehu Jordánu, se už v roce 1967 usadila s podporou izraelského premiéra Jigala Alona skupina náboženských fanatiků vedená rabínem Moše Levingerem. Výsledkem neklidného soužití a všudypřítomného napětí je od té doby každodenní násilí, které v Deníku Referendum důkladně popsala již Eva Nováková z Mezinárodního hnutí solidarity.
Násilí kulminovalo postřílením devětadvaceti modlících se Palestinců v Abrahámově mešitě sousedící s Jeskyní patriarchů. Hromadnou vraždu na posvátném místě obou náboženství spáchal v roce 1994 americko-izraelský osadník z nedaleké osady Kirjat Arba.
Incident se stal záminkou k tomu, aby izraelská vojenská správa — namísto okamžitého vystěhování stovky nelegálních osadníků — přikročila z „bezpečnostních důvodů“ ke kolektivnímu potrestání desetitisíců Palestinců. Bezprostředně poté vyhlásila vojenská správa pro ně, a pouze pro ně, zákaz vycházení, zatímco Izrael přistoupil ke svému pověstnému přetváření reality, neboli vytváření takových organizačních změn, které izraelským osadníkům umožňují ještě intenzivněji kolonizovat palestinskou půdu.
Poté, co byl režim zákazu vycházení uvolněn, zjistili Palestinci, že jim mezitím vojenská správa uzavřela veškeré obchody na hlavní obchodní třídě Shuhada ve Starém Městě. Napříště měla být celá ulice vyhrazena osadníkům a potřebám vojáků pro jejich „vyčištění“ oblasti — řečeno oficiálním jazykem izraelské armády měla sloužit k vytvoření „ochranné zóny“.
Apartheid Hebron
Samo historické město od té doby rozděluje množství checkpointů a bariér, které společně s různými restrikcemi a zákazy dodnes brání Palestincům ve volném pohybu. Mnozí Palestinci byli nuceni nechat své obchody zavřené nebo je opakovaně zavírat, což vedlo k drastickému poklesu rodinných příjmů a v důsledku k nucenému vystěhování tisíce Palestinců z Hebronu a ke značné deurbanizaci částí historického centra, která z něj učinila město duchů.
Dlouhodobá segregace se stačila podepsat na tváři města. Typickou se stala ochranná síť z pletiva, která zachycuje odpad naházený na palestinskou tržnici v ulicích a přízemních krámcích z oken vyšších pater domů, obsazených osadníky.
Známý je též transparent „Arabs are prohibited. This is apartheid“, který si hrdě vyvěsili na balkon svého zadrátovaného příbytku osadníci sami. Násilí, jehož obětí jsou v Hebronu i palestinské děti, zase připomíná nápis „Gas the Arabs“ nastříkaný extrémistickou Židovskou obranou ligou na vrata před místní školou a který osadníkům ani izraelským vojákům nestál ani po letech za to odstranit.
Hebron přitahuje bigotní náboženské osadníky z více důvodů — jde o jedno ze čtyř nejposvátnějších míst judaismu, v minulosti zde vždy žila početná židovský komunita a v roce 1929 se tu odehrál masakr, při němž zemřelo sedmašedesát židů. I proto má pro nábožensky založené sionisty radikálního křídla Hebron symbolický význam a značná část z několika stovek zdejších osadníků tu ani nežije trvale.
Jsou buď z Izraele, nebo ze zahraničí a svou přítomnost udržují v Hebronu za ochrany několikanásobně početnější armády pouze občasným „rekreačním“ pobytem. Snad právě proto, že zde trvale nežijí, a nenesou tak každodenní odpovědnost za to, co ve městě vyvolávají, je v Hebronu přítomno osadnické a armádní násilí ve větší míře než na jiných místech okupovaného Západního břehu.
Hebron je taky dějištěm značné části příběhů izraelských vojáků, kteří se rozhodli po skončení služby vyjít z anonymity „bezpečnostních sil“ a vypovědět o zločinech okupace, kterým přihlíželi nebo se na nich sami podíleli. Jejich cenná svědectví o otřesné realitě, která měla zůstat skryta očím izraelské i světové veřejnosti, zaznamenává izraelská organizace Breaking the Silence.
Tváře odboje
Svědectví o životě v okupovaném Hebronu z pohledu Palestinců zase prostředkují aktivisté, jako je Issa Amro a jím založená organizace Youth Against Settlements (YAS). Jde o převážně mladé lidi z místních palestinských rodin, kteří pravidelně monitorují situaci ve městě, asistují mezinárodním pozorovatelům a pořádají nezávislé turistické prohlídky.
Vedle toho organizuje Amro s YAS pomoc a asistenci rodinám, které jsou postiženy násilným vystěhováním, kdy vojáci či osadníci zaberou rodině dům či jeho horní patra. Vojáci si obvykle vybudují na střeše domu pozorovací základnu a obtěžují rodinu hlukem či jí přímo násilně ohrožují, zatímco osadníci se postupně či naráz snaží získat celý dům pro sebe.
Pod vedením YAS a v čele s Amrou probíhaly v letech 2010 až 2014 každoroční pestré demonstrace za otevření ulice Shuhada, které se konaly vždy v únoru na výročí masakru v Abrahamově mešitě. Issa Amro se společně s mladými z YAS snažil na tomto konkrétním požadavku sjednotit Palestince všech politických směrů a přitáhnout jeho prostřednictvím k tématu okupované Palestiny světovou veřejnost.
V době největšího rozmachu se demonstrace účastnilo až osm tisíc Palestinců, Izraelců a zahraničních podporovatelů. Podpůrné akce se ve stejnou dobu konaly i na jiných místech Palestiny/Izraele a světa. Hnutí se podílelo na tom, že se podařilo alespoň zčásti do starého Hebronu navrátit život.
Disident mezi proudy
Je absurdní, ale v něčem příznačné, že se Issa Amro kvůli svému elánu a aktivitám, při nichž se snaží dlouhodobým budováním sociálního hnutí zdola překonat rozdělení palestinské společnosti, dostal do střetu nejen s izraelskou vojenskou okupační správou, ale i s Palestinskou autonomií. V roce 2017 ho palestinské úřady dokonce na několik dní zadržely a údajně i mučily, když na Facebooku vystoupil proti uvěznění jednoho nezávislého novináře kritizujícího prezidenta Mahmúda Abbáse.
I když byl Issa Amro po týdnu propuštěn a Palestinská autonomie se zavázala, že bude ctít svobodu slova, už jeho obvinění podle starého jordánského trestního zákoníku z roku 1960, na Západním břehu stále platného, a podle nového drakonického zákona o elektronické kriminalitě budí značné rozpaky. Žaloba obvinila Issu Amra z velmi podobných přečinů jako izraelský soud, a to z narušování „veřejného pořádku“, „podněcování ke sváru“ či „hanobení vysokého představitele“.
Zdánlivý paradox, že jeden a týž člověk pronásledován jak izraelskými tak palestinskými orgány, jen svědčí o tom, jak dalece se palestinská samospráva diktátem dohod z Osla přinucená k bezpečnostní spolupráci s Izraelem vzdálila každodenní realitě a potřebám Palestinců. Navzdory ujišťováním o opaku navíc palestinská samospráva zatkla a obžalovala v roce 2019 Issu Amra znovu a hlavní vládní strana Fatah vydala prohlášení varující před spolupráci s ním i s Youth Against Settlements. Palestinská autonomie se tak může předhánět s Izraelem, kdo známého lidsko-právního aktivistu zavře dřív, a ten zase může hádat, v kterém vězení bude mít lepší podmínky.
Při masové demonstrací za otevření ulice Shuhada v roce 2013 mohl autor tohoto textu pozorovat, jak vedle sebe stojí do sebe zaklíněni Palestinci i Izraelci, ženy a muži různého věku a z rozličných koutů světa. Issa Amro byl v tu chvíli jen jedním z nich a všichni byli jeho tváří.
Společně a nenásilně čelili přezbrojeným izraelským vojákům a značně nejistým a jen lehce vybaveným armádním složkám Palestinské autonomie, které jsou jen bezpečnostním kontraktorem Izraele. Na vojáky nebylo skrz štiplavý slzný plyn vidět, občas se vynořili z kouře, aby se do mlhy zase vrátili. Naproti sobě tak stála beztvárná moc a tváře tisíců Issů Amrů. O Palestincích se říká, že už pouhá jejich existence je resistencí. Nepomine.
