Projev básnířky a překladatelky Markéty Hrbkové na happeningu, který se konal v Praze dne 25. dubna 2018 u příležitosti 70 let od palestinské Nakby a kontroverzní záštity prezidenta ČR nad oslavou vzniku státu Izrael na Pražském hradě.
Dobrý den,
vítám všechny, kdo přišli podpořit dnešní happening. Jak víte, setkáváme se zde proto, abychom vyjádřili nesouhlas s chováním Izraele v Palestině.
Nechci znovu a znovu vypočítávat řady mrtvých, počty zraněných mladistvých či jinak srovnávat válečnou aritmetiku. Jednak to nikdy žádnou střelu neodklonilo, jednak se mi takový přístup hnusí. Odmítám srovnávat nesrovnatelné, vinit trpaslíka, že neposkytuje obrovi tolik místa, kolik by si představoval na úkor vlastního živobytí.
Narodila jsem se jako druhá generace po holocaustu, máma si nesla následky hrůz dětství až do smrti. Tato zkušenost mne formovala tak, že jsem někdy až extrémně přecitlivělá na jakoukoliv formu šikany, diskriminace a nerovnost sil v konfliktu. Ač jsem se její přímou obětí nikdy nestala, až někde v morku kostí vím, jak chutná i jak se rodí.
Celé dětství i mládí jsem tuto vlastnost považovala za „židovské dědictví“, převzatý osud, který mne hlouběji než jiné zavazuje, abych se postavila na obranu všude tam, kde se objeví.
A to je také důvod, proč dnes stojím tady.
Nepochybuji, že dnes, po 70 letech bojů, hromadách mrtvých a generacích křivd, páchají válečná zvěrstva obě strany. Ale také vím, že při podobné nerovnosti sil může první krok k smíru přijít jedině ze strany silnějšího.
Nechci zpochybňovat riskantnost takového kroku. Válečná setrvačnost je silnější než mnohé jiné a nenávisti byly naplaveny oceány. Ale tyto oceány se nakonec – jako všechny emoce – neřídí hranicemi ani náboženskými představami, ale stravují rovným dílem duše i životy obou stran. A není z toho východisko.
Boje na Středním východě se rozšiřují a jediné, co narůstá je zrůdnost a beznaděj. V Evropě narůstá nespokojenost s tím, že její občané mají být spolupachateli zločinů, které se dějí v Palestině, množí se antisemitismus, který zdaleka není jen jakousi z historie se zázračně vynořující starou bestialitou, ale v mnohém také logickým důsledkem této nechuti.
Nevím, jestli jsem Židem sebenenávidějícím – jak by mne označili ti, kteří tu dnes oslavují svou násilnickou převahu – ale považuji se za Žida, kterému byla dána do vínku skutečně nelehká, ale o to zásadnější hřivna – učinit první krok, i když v sobě skrývá Abrahámovská rizika. Krok sebepřekročení směrem k lepšímu člověčenství, ke vzájemnému respektu a smírnému řešení i za cenu dočasného nebezpečí.
Procházíme kulturní krizí, která zasahuje naši sebeidentifikaci a důvěru v nás samotné. Izrael je symbolickým pupkem, kde se setkávají historie tři z největších náboženských celků současnosti, krom jiného také symbolem toho, kam se obrací a posunuje naše vize Boha, sebepřekročení a ducha.
Kéž by to bylo směrem k míru.
—
Markéta Hrbková – básnířka, překladatelka, publicistka a knihovnice. Její matka byla jedním ze židovských dětí, které Sir Nicholas George Winton zachránil před transportem do koncentračního tábora.
Související články:
- Projev Markéty Hrbkové na demonstraci proti zabíjení palestinských dětí, 11. ledna 2018 na Staroměstském náměstí v Praze
- Tisková zpráva: V Praze se uskutečnil protest proti zabíjení palestinských dětí. Zazněly požadavky na právo důstojného života v míru i kritika České republiky a Izraele
- Tisková zpráva: V Praze se uskuteční protest proti zabíjení, mrzačení a věznění palestinských dětí
