31. července 2017 | Zdeněk Jehlička, a2larm.cz
Radiohead mají rádi vlajku okupovaného Tibetu, ale nikoli okupované Palestiny. Zaštiťují se svobodou slova, ale právě tu stát Izrael často upírá palestinským umělcům.
Neuplynul ani týden od kritizovaného koncertu britské skupiny Radiohead v Tel Avivu a snaha o utužení izraelské kontroly nad mešitou Al-Aksa v okupovaném Východním Jeruzalémě vedla k mohutnému projevu palestinského vzdoru. Při střetech bylo doposud zabito osm lidí, většinou Palestinců, a více než tisíc jich bylo zraněno. Izraelská armáda se přitom neštítí ani pročesávat nemocnice, vyvádět z nich zraněné a odnášet těla mrtvých stejně jako pogumovanými kulkami rozhánět věřící vracející se k modlitbám v Al-Akse. Znova se tedy ukázalo, že výzvy příznivců hnutí BDS neboli Boycott, Divestment, Sanctions (bojkot, stažení investic, sankce), aby kapela vystoupení v Izraeli odmítla a nelegitimizovala tak politiku izraelské okupace, byly podložené, zatímco argumentace skupiny o „překračování hranic“ byla sice založena na notorických pilířích, které ale v kontextu každodenní izraelské politiky vůči Palestincům pravidelně a zcela zákonitě selhávají. Celá kauza s odmítnutým bojkotem Izraele právě na pozadí posledních událostí ve Východním Jeruzalémě zaktualizovala principy a cíle hnutí BDS, od jehož výzvy uplynulo 9. července dvanáct let.
Dialog, nebo arogance?
Britský režisér Ken Loach, autor snímků jako Země a svoboda či Já, Daniel Blake, který byl na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech oceněn Křišťálovým glóbem za umělecký přínos kinematografii, se ve Varech opět přihlásil k hnutí BDS, když řekl, že „je povinností občanské společnosti žádat kulturní bojkot Izraele“. Loach společně s hudebníky Rogerem Watersem, Thurstonem Moorem či jihoafrickým biskupem Desmondem Tutu sepsal otevřený dopis, v němž žádali skupinu Radiohead, aby svůj koncert v Tel Avivu odřekla. Signatáři dopisu se přitom odvolali na zkušenosti z Jihoafrické republiky v období apartheidu, kde se stal bojkot účinným tlakem ke změně režimu. Apelovali též na dosavadní aktivity Radiohead na podporu lidských práv a upozornili, že v době sílícího tlaku na Izrael je jejich vystoupení snadno využitelné v jeho prospěch. A to se také stalo. Se stejnou výzvou se na kapelu obrátili i palestinští a izraelští umělci. Zvednutý prostředníček frontmana kapely Thoma Yorka na koncertě ve skotském Glasgow směrem k propalestinským aktivistům byl dostatečným vysvětlením, jak vážně kapela bere dialog, kterým mlátí po hlavě oponenty svého izraelského koncertu.
Radiohead tak představují prototyp mediálních akrobatů, kteří dovedou poučovat o nutnosti se angažovat, mávajíce přitom tibetskou vlajkou, ale otázku práv Palestinců dokonale ignorují. Pečlivě si přitom zakládají na figuře progresivních umělců, kteří se přece nenechají zblbnout nějakými nemožnými politiky, jak se York vyjádřil na letošním ročníku hudebního festivalu v Glastonbury po strhujícím projevu Jeremyho Corbyna. Je příznačné, že tuto nadutou frázi sborově odmítlo i samotné publikum.
Shnilé mosty
Palestinci v Izraeli dnes žijí jako druhořadí občané, proti nimž je uplatňováno až padesát diskriminačních legislativních opatření. Miliony dalších v Gaze a na Západním břehu nemají reálnou kontrolu nad svými životními podmínkami, ať již v důsledku blokády či přímé okupace. Běženci v utečeneckých táborech žijí po desetiletí v provizoriu, jsou jim upírána základní práva včetně práva na návrat. Dlouhodobými konkrétními kroky a právními kličkami vytváří Izrael systém etnické nadřazenosti, který podle mnohých naplňuje definici apartheidu.
Vzhledem k tomu, že se Palestinci ani po sedmdesáti letech od vzniku Izraele, v jehož důsledku byla polovina jejich tehdejší populace vyhnána, nedovolali u světové veřejnosti svých práv a po okupaci zbytku palestinských území v roce 1967 je k rovnoprávnějšímu postavení neposunuly ani dvě intifády, je nenásilný bojkot poslední šancí, jak být slyšet a domoci se spravedlivějšího uspořádání. Hnutí BDS se svými třemi jednoduchými požadavky – zrovnoprávnění Palestinců v Izraeli, ukončení okupace a umožnění návratu uprchlíků – je zoufalým hlasem utlačovaných, který by měl být vyslyšen, a ne peskován s arogantním odkazem k „překračování hranic“ a „budování mostů“, o které Izrael vážně nikdy nestál.
O tom, že hnutí BDS zabírá a má úspěch, svědčí nejlépe hysterické reakce samotného Izraele, který se jej snaží kriminalizovat a jeho představitele všelijak znemožnit. Dochází tak často ke komickým situacím: například renomovaný britský vědec Stephen Hawking je jeden den vyzvdihován jako výrazná osobnost a vzácný host chystané prezidentské konference v Izraeli, aby byl hned poté, co vyslyšel žádosti svých palestinských kolegů a svou účast odřekl, snižován jeho význam. Jindy není Izraeli, který by se rád viděl jako „židovský stát“, stydno lustrovat Židy samotné a označit ty z nich, kteří se staví za rovná práva Palestinců, za Židy špatné či jim rovnou bránit ve vstupu do země. Účelová figura spojování židovství s Izraelem má zřejmě navodit dojem, že čím pevněji podporujete okupaci, tím lepším Židem jste. Jak však mnozí správně podtrhují, nikoli etnická nadřazenost, ale důraz na rovnost a důstojnost všech lidí je hlavním poučením židovské tragedie minulosti.
BDS jako naděje
Zpochybňovat oprávněnost kulturního bojkotu s odkazem na svobodu projevu a volný tok informací by mohlo působit opodstatněně, kdyby ovšem nešlo o kulturu svázanou zájmy Izraele a jeho PR. Na jedné straně jsou zavírána palestinská divadla a mnohým palestinským umělcům je znemožněno svobodně prezentovat výsledky svého snažení, přičemž někteří z nich jsou dlouhodobě a bez obvinění zadržováni v administrativní vazbě, na druhé straně izraelští umělci vystupující v cizině s přispěním ministerstva zahraničí jsou písemně zavázáni „skrze kulturu a umění podporovat politické zájmy státu Izrael“. Jak svobodné vystupování od těchto umělců můžeme čekat a jak kriticky cenné budou jejich veřejné postoje, vyplývá už z toho, že jsou ve smlouvě s izraelským ministerstvem zahraničí označováni jako „poskytovatelé služeb“.
Že nejde jen o nějaké neškodné škádlení, dosvědčují slova generálního ředitele kampaně Brand Israel, spadající pod ministerstvo zahraničí, Nissima Ben-Sheetrita, který se směrem k izraelským umělcům vyjádřil jasnými slovy: „Vidíme kulturu hlavně jako nástroj hasbary [izraelská propaganda – pozn. Z. J.] a já nerozlišuji mezi hasbarou a kulturou.“ A podle toho se i koná. V roce 2009, poté co Izrael zabil v Gaze v rámci operace Lité olovo na 1.300 Palestinců, vzkázal mluvčí izraelského ministerstva zahraničí Aryeh Mekel, že je třeba ukázat světu „lepší tvář“ a vyslat do zahraničí známé spisovatele, divadelní soubory a uspořádat výstavy. A tak jako jsou izraelští umělci vystupující v zahraničí součástí hasbary, jsou pro izraelské PR soustavně vytěžováni i zahraniční umělci vystupující v Izraeli. I přes veškerou naivitu některých z nich jim lze jen stěží uvěřit, že o tom nic neví či že chtějí zůstat v otázce „izraelsko-palestinského konfliktu“, jak bývá eufemisticky okupace palestinských území nazývána, neutrální. V horším případě se jedná jen o cynické pokrytectví a přístup „business as usual“, přitom jde často o lidi, kteří jsou podobně jako Thom York zvyklí poučovat o „otevřené mysli“ a „sdílené humanitě“.
A tak zatímco jsou Izraelem do světa vysíláni umělci jako nositelé pokrokových tradic jediné demokracie Blízkého východu, čelí příznivci rovných práv Palestinců napříč západními zeměmi zastrašování a kriminalizaci. Paradoxně ve jménu svobodného projevu. A volného obchodu. Ve Francii, jejíž prezident si plete kritiku Izraele s antisemitismem, se postihuje pouhé nošení triček odkazujících k BDS. Velká Británie přijala řadu opatření proti podobnému aktivismu a v USA se jednotlivé státy předhánějí v co nejpřísnějších regulích namířených proti firmám, které by se snad chtěly zapojit do bojkotu byť jen výrobků z izraelských osad na Západním břehu, jež mezinárodní právo považuje za nelegální. Trestání propalestinských studentů kritizujících Izrael je na amerických vysokoškolských kampusech tak běžné, že Centrum pro ústavní práva hovoří o „palestinské výjimce“ pro svobodu projevu. Nový návrh zákona ze společné dílny demokratů a republikánů dokonce navrhuje, aby lidé sdružení v nenásilném hnutí BDS čelili trestněprávní odpovědnosti. Jejich aktivity za rovná práva Palestinců a proti izraelské okupaci by tak byly považovány za trestný čin s dolní hranicí občanské pokuty ve výši 250 tisíc dolarů a horní hranicí jednoho milionu dolarů a dvaceti let vězení. A to je v USA vyšší trest než za znásilnění. Není bez zajímavosti, že snahou proizraelské lobby v USA bylo zahrnout sankce proti BDS do agendy Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP).
Definitivně se ukazuje, že zatímco tzv. mírové rozhovory jsou jen zástěrkou pro pokračující kolonizaci palestinské půdy Izraelem a různé kulturní výměny jen fíkovým listem, který ji má legitimizovat, aktivisté BDS představují jeden z mála slyšitelných hlasů volajících po rovnosti a solidaritě. A jsou to právě oni, kteří jsou důstojnými zastánci tradic, kterých se Západ s Izraelem tak často a rád dovolává, ale jejichž nositele se neostýchá kriminalizovat. Aktivisté BDS ukazují Izraeli a světu, že za okupaci a ponížení se platí. A v tom jsou a zůstávají jeho svědomím.
Autor je člen Mezinárodního hnutí solidarity.
