26. ledna 2017 | Peter Tkáč, Deník Referendum
Peter Tkáč přibližuje, k čemu slouží a zač je kritizována izraelská separační bariéra na Západním břehu – hlavní to motiv nového snímku o fotografovi Josefovi Koudelkovi. Recenzenti filmu to totiž paradoxně takřka nikde nečiní.
Silnice č. 60, Beit Jala, oblast Betléma – Josef Koudelka, 2011 (zdroj: ČT)
Uvedení filmu Koudelka fotografuje Svatou zemi představovalo pro všechny, kdo mají rádi fotky, malý svátek. Pomalu plynoucí filmový debut mladého izraelského fotografa Gilada Barama zobrazuje legendu světové fotografie Josefa Koudelku, jak pořizuje panoramatické snímky betonové zdi, oddělující Palestince a Izraelce.
Zeď je to ohromná, složená z vysokých, osmimetrových betonových dílů. Krajinu lemuje od horizontu k horizontu, představuje tedy ideální objekt pro panoramatickou fotografii. Pro Koudelku znamená něco fascinujícího. Snímek zachycuje fotografa, jenž se dlouze dívá na scenerii před sebou, přemýšlí o co nejlepší kompozici, zvažuje každý záběr, opakovaně se vrací na místa, která už fotil, aby získal co nejlepší zachycení.
Koudelka se občas otočí na kameramana a v jeho tváři vidíme údiv. Mezi řečí přiznává, že mu zeď připomíná časy, kdy žil za železnou oponou a chtěl utéct, při jiné příležitosti označuje výstavbu zdi jako zločin proti krajině. Až na tyto poznámky se tvůci filmu ve snaze o „neutralitu“ zdrželi jakýchkoli dalších vysvětlujících komentářů a a ponechali diváky s jejich vlastními pocity.
Přestože je z filmu zjevné, že Koudelka existenci zdi odsuzuje, je otázkou jestli ke stejnému závěru dospěje i naše publikum. Začne se u nás konečne o zdi mluvit jako o křivdě páchané na Palestincích, nebo zůstane u obligátního „nutného zla“?
Recenze největších českých zpravodajských serverů moc nadějí na změnu neslibují. Autoři věnují nejvíce pozornosti umělecké stránce snímku. Pokud se vůbec zmohou na nějaké nastínění reálií, činí tak nedostatečně a často i fakticky chybně.
Zeď popisují ne zcela správně jako hranici mezi Izraelem a Palestinou a následky její existence vysvětlují především jako zločin proti krajině a přírodě, jež „zasáhl konflikt“. Zodpovědnost připisují jen velmi neurčitě a obecně „lidem“, tedy každému z nás.
Při jednom toporném pokusu o vyváženost zaznívá i postoj dotčených Palestinců, argumenty okupanta jsou však i zde prezentovány jako nesporný fakt, zatímco okupovaní mají jen „názor“: „Zeď sice snížila počet sebevražedných útoků na civilisty, Palestinci ji ale považují za segregační“.
Existence zdi je tak rámovaná opět jako jakési nutné zlo, jako neúmyslný či nevyhnutelný důsledek konfliktu mezi dvěma rovnocennými soupeři. Tento přístup však není správný a brání nám porozumět podstatě problému. Zeď totiž vznikla záměrně, za účelem dosažení konkrétních politických cílů, a jsou za ni odpovědní konkrétní lidé. Je proto na místě doplnit Baramovo a Koudelkovo poetické vyprávění vysvětlením, za jakých okolností zeď vznikla a jaké důsledky její existence přináší.
Obrana proti teroristům?
Zeď, neboli „separační bariéru“, kterou Koudelka fotil, začal stát Izrael budovat roku 2002 v době druhé intifády. Na mnohých místech má tato bariéra podobu soustavy plotů s ostnatým drátem a spojovací cesty, známější je ale jako zeď tvořená šest až osm metrů vysokými betonovými panely se strážními věžemi a kontrolními stanovišti. Oficiálně ji začal Izrael stavět proto, aby zabránil pronikání palestinských sebevražedných atentátníků z okupovaných oblastní na svoje území.
Izrael má samozřejmě právo chránit své občany. Je však přinejmenším sporné, zda zeď tento účel naplňuje. Dodnes totiž není hotová po celé délce hranic, takže míst, kudy by se případný atentátník mohl dostat do Izraele, je dost. Odhaduje se, že hranici každý měsíc nelegálně překročí 6000 Palestinců, a to i v místech, kde už zeď stojí.
Počet sebevražedných útoků v Izraeli tak možná neklesl díky vytvoření fyzické bariéry, ale díky tomu, že palestinský odpor proti okupaci změnil strategii – namísto ozbrojených útoků nastoupily nenásilné formy protestu jako například každotýdenní demonstrace proti zdi nebo mezinárodní hnutí BDS požadující bojkot Izraele, stáhnutí investic a uvalení sankcí.
Demonstrace se nekonají jen tak z rozmaru. Existence zdi má totiž neblahé dopady na práva Palestinců, jimž brání svobodně se pohybovat po území. Farmáři se nemohou dostat na svá pole, jež se ocitla na „nesprávné“ straně zdi. Přesun mezi místy, která rozdělila zeď, může najednou trvat několik hodin namísto několika minut. Zeď se zarývá do palestinské krajiny a přetrhává sociální a rodinné vazby, nemluvě o dopadu na ekonomiku, dostupnost zdravotní péče nebo školní docházku, jak to popisuje izraelská lidskoprávní organizace B’Tselem.
Legitimitu zdi zpochybňuje i samotné její umístění. Je totiž vybudovaná převážně na palestinské půdě. Podle již zmiňované organizace B’Tselem se jí až 85 procent nachází na Západním břehu. Navíc je dvakrát delší než takzvaná zelená linie, která tvoří hranici mezi Izraelem a Západním břehem, z něhož má vzniknout budoucí palestinský stát.
Zeď tedy nekopíruje hranici, ale zasahuje hluboko do palestinského území, přičemž záměrně obchází židovské osady, jimiž Izrael zabírá Západní břeh a které jsou z pohledu mezinárodního práva nelegální. Dochází tak de facto k anexi okupovaného území a připojení osad k Izraeli.
Protiprávní i nelegitimní
Výstavbu osad odsoudil v posledních dnech úřadu i bývalý americký prezident Barack Obama, který je, podobně jako Rada bezpečnosti OSN, označil za překážku pro mírové řešení. Osady a zdi okolo nich totiž fragmentarizují území budoucího palestinského státu na desítky malých izolovaných ostrovů, takže ten nebude moci za takovýchto podmínek efektivně fungovat. Nelegální izraelští osadníci, kterých je na Západním břehu momentálně okolo 400 tisíc, přitom tvoří natolik významnou politickou sílu, že se je žádná izraelská vláda pravděpodobně nepokusí vystěhovat.
I proto mají dnes mnozí pozorovatelé za to, že skutečným důvodem pro výstavbu zdi bylo vykolíkovat kolonizované území tak, aby ho v budoucnu Izrael mohl připojit definitivně. Vedle anexe okupovaného území zabije stejnou ranou i další pomyslnou mouchu tím, že fyzicky znemožní efektivní fungování čehokoli, co bychom mohli nazývat jako Palestinský stát.
To si uvědomil i Mezinárodní soudní dvůr, který roku 2004 označil výstavbu zdi za nelegální. Rozhodnutí zdůvodnil tím, že zeď znamená faktickou anexi palestinského území, porušuje právo Palestinců na sebeurčení a z bezpečnostního hlediska není obhajitelná. Vyzval k okamžitému ukončení a odstranění stavby, avšak ani třináct let od verdiktu se nic neděje.
Koudelkou fotografovaná zeď je tedy nelegální a nelegitimní a rozhodně ji nestačí označit jako nutné zlo. Jedná se o jeden z nástrojů izraelského kolonialismu. Nelze uvažovat o urovnání konfliktu mezi Izraelci a Palestinci, bude-li zde tato zeď stát a pokud se neodhodláme pojmenovat věci pravým jménem.
