6. srpna 2014 | Šádí Shanaáh
Komentář bývalé izraelské vojáčky Yuli Novak k situaci v Gaze (vyšlo v LN 01.08.2014)
Přesně před 12 lety, v červenci 2002, shodilo izraelské letectvo jednotunovou bombu na dům Saláha Šihádiho, vůdce ozbrojeného křídla Hamásu v Gaze. Nemusíte být expertem, abyste si udělali představu o tom, co zbyde z domu po dopadu jednotunové bomby. Moc ne. Ta bomba tehdy zabila nejen Šihádiho, ale také 14 civilistů, z toho 8 nevinných dětí.
Toho času jsem sloužila jako operační důstojník u izraelského letectva. Jako mnoho mých přátel jsem se ocitla v situaci, kdy jsem nesla obrovskou zodpovědnost už ve dvaceti letech. Měla jsem na starost fungování letky na zemi, předávání příkazů a zpravodajských informací z velení pilotům, přípravu letadel na operace a podporu pilotů po celý čas.
Po zavraždění Šihádiho to Izraelem otřáslo. I když izraelská armáda trvala na tom, že útok byl operačně ospravedlnitelný, veřejné mínění se nemohlo smířit s takovým úderem na nevinné civilisty. Několik izraelských intelektuálů se obrátilo na Nejvyšší soud s požadavkem přezkoumání legálnosti této akce. O několik měsíců později předala skupina záložních pilotů dopis kritizující podstatu takových likvidačních akcí.
Jako vojáci a důstojníci, kteří jsou zvyklí na vykonávání misí bez zbytečných otázek, jsme nezůstali veřejnou kritikou nedotčeni. Dan Halutz, tehdy velitel letectva, ale řekl pilotům: “Spěte v noci dobře. Kritiky si vůbec nevšímejte.” O měsíc později se v jednom rozhovoru Halutze zeptali, co cítí pilot, když vypustí tunovou bombu na dům. Odpověděl: “Slabé trhnutí křídel.” Lidem zvenčí to připadalo studené a odtažité, ale já i mí přátelé jsme věřili našim velitelům, že dělají ta správná morální rozhodnutí a soustředili jsme se na “důležité věci” – přesné vykonání dalších operací.
O další měsíce později jsem byla pověřena vedením kurzu pro důstojníky letectva. Učila jsem kadety, jak vykonávat své povinnosti profesionálně a jak nést zodpovědnost za své činy jako důstojníci. Studovali jsme závěry z minulých operací a poučení z nich. Učila jsem je, že izraelská armáda je nejmorálnější na světě a letectvo je nejmorálnější část armády. Bylo mi dvacet a celým svým srdcem jsem věřila, že jsme dělali to, co bylo třeba vykonat. Pokud se vyskytly ztráty, bylo to nevyhnutelné zlo. Jestli se staly chyby, vyšetřili by je a vzali z nich ponaučení.
Věci se změnily a teď už si tím nemůžu být tak jistá. V roce 2002 bylo shození tunové bomby a smrt 14 civilistů výjimkou. Několik měsíců po shození bomby na Šihádiho dům armáda uznala, že to byla chyba. Považovali to za zpravodajskou chybu a řekli, že pokud by věděli, že v domě jsou civilisté, tak by operaci nenařídili.
O sedm let později, během operace Lité olovo, se taktika shazování bomb na hustě osídlené pásmo Gazy stala běžně používanou. Dnes, během operace Ochranné ostří, se letectvo chlubí shozením vice než stovky jednotunových bomb na Gazu. Co bylo jednou výjimkou, je teď praxí.
A tak to dnes chodí. Několik minut před tím, než shodíme bomby, upozorníme obyvatele na blížící se destrukci (SMS zprávou nebo shozením menší bomby jako varování). To stačí, aby byl dům považován za legitimní cíl leteckého útoku. V posledních dvou týdnech byly tímto způsobem zabity desítky civilistů.
Domy členů Hamásu se staly legitimními cíli, bez ohledu na počet lidí uvnitř jejich zdí. Na rozdíl od roku 2002 se to nikdo neobtěžuje ospravedlňovat nebo na něco svést. A co je horší, skoro nikdo neprotestuje. Celé rodiny jsou vymazané během vteřin a veřejnost zůstává netečná. Naše morální hranice se posouvají, rok od roku, operace od operace. Není už jasné, kde leží a jestli poznáme, když je překračujeme. Kde budou příští operaci. Kde budou za deset let?
Z vlastní zkušenosti vím, jak je těžké pokládat otázky během aktivního konfliktu, když jste voják. Informace, které důstojníci na zemi a ve vzduchu dostávají v reálném čase, jsou vždy neúplné. Proto leží zodpovědnost za určení morálních hranic a za varování, pokud jsou překročeny, na veřejnosti. Že shazování bomb na domy s civilisty je nemorální musí zaznít zřetelně a hlasitě. Nemůže to být praxe, kterou bez řečí přijmeme. Pokud veřejnost, v Izraeli nebo mimo, tváří v tvář takovým akcím mlčí, pak s nimi souhlasí a akceptuje neakceptovatelné.
Yuli Novak (32) sloužila jako důstojník u izraelského letectva v letech 2000-2005, odešla s hodností nadporučíka. Od roku 2013 je ředitelkou Breaking the Silence (Prolomit mlčení), která sdružuje bývalé izraelské vojáky ochotné vypovídat proti okupaci.
