26. června 2010 | Israeli Occupation Archive
Exkluzivní rozhovor Izraelského okupačního archivu (IOA) s Noamem Chomskym, 26. června 2010
Posledních několik let se zdá být pro Palestince být zvlášť děsivých. Izraelská blokáda dusící Gazu navzdory mírnému uvolnění stále pokračuje, s aktivní podporou Egypta a tichým souhlasem Washingtonu; izraelský útok na Gazu na přelomu let 2008-2009 byl pro obyvatele okupovaných území nejtragičtější událostí od roku 1967; kolonizační plán Izraele není nijak oslaben; izraelský útok na Flotilu svobody plující do Gazy ještě více zvýšil počet násilných střetů; a tvrdé zákroky Izraele vůči domácímu disentu, zvláště mezi jeho palestinskými občany, dosáhly zatčením aktivistů a výhružnými opatřeními vůči arabským poslancům bezprecedentní úrovně.
Server Izraelský okupační archiv (IOA) požádal Noama Chomského o zhodnocení současné situace a jejího budoucího vývoje.
Goldstoneova zpráva, Mosadem zinscenovaná mimosoudní poprava představitele Hamásu v Abu Dhabi, útok na flotilu mířící do Gazy: to všechno výrazně oslabilo mezinárodní reputaci Izraele – v Evropě, v Turecku, v Egyptě. Mělo to nějaký vliv na vztahy USA a Izraele a jak to obecně ovlivnilo strategický projekt USA na Blízkém východě a jeho snahy v Iráku a Afghánistánu?
Přidal bych samotný útok na Gazu zcela odděleně od Goldstoneovy zprávy. Byl tak surový, že vedl k zásadní změně postojů veřejnosti, i když na politickou třídu či média neměl výrazný dopad. Vládní vztahy se nezměnily, žádná změna se také ani neočekávala. Washington útok na Gazu výrazně podporoval a přímo se jej účastnil. Útok byl jasně načasován tak, aby Obama mohl zaujmout pokrytecký postoj s tím, že „je pouze jeden prezident [toho času George Bush, pozn. překl.], takže já nemohu komentovat”. Skončilo to, zcela jistě podle plánu, v okamžiku, kdy nastoupil do funkce, aby mohl zaujmout postoj ve smyslu „hleďme do budoucnosti a zapomeňme na minulost”, což je pro spolupachatele velice výhodné. Média a komentátoři – alespoň pokud vím – se jednohlasně vyhnuli popisu zásadní skutečnosti této války: Problémem nebylo, zda měl Izrael právo bránit se proti raketám, ale zda měl právo tomu učinit silou. Nepochybně neměl, protože USA a Izrael věděly, že existují mírové způsoby, ale odmítly je použít: Přijmout nabídku Hamásu na obnovení příměří, které Hamás dodržoval, přestože Izraelem bylo dodržováno pouze částečně. Na potvrzení zločinnosti útoku to stačí. Nepoměr použité síly je v porovnání s tímto menším zločinem. Ostatní události, které zmiňujete, měly v USA malý dopad s jednou výjimkou: V americké armádě a výzvědné službě nyní existuje obava, že podpora izraelských zločinů a nekompromisní postoj mohou poškodit vojenské operace v oblasti. Generál David Petraeus rychle odvolal své komentáře na toto téma, ale ostatní vyjadřují stejné obavy, mezi nimi Bruce Riedel, dlouholetý vlivný nadřízený tajných služeb a poradce prezidenta. Izraelská tajná služba tomuto znepokojení dobře rozumí. Šéf Mosadu, Meir Dagan, kvůli tomu varoval izraelský Kneset, že vstupuje na tenký led. To se může ukázat jako důležité.
Obamova vláda oznámila po prezidentově projevu v Káhiře v červnu 2009 blízkovýchodní mírovou iniciativu. Jak tuto iniciativu hodnotíte – co bylo jejím původním cílem a jaký je její stav nyní? V čem se odlišuje od dřívějších snah předchozích amerických vlád?
Obama v podstatě znovu zopakoval podmínky mírového plánu (tzv. „Road Map”/cestovní mapy – pozn. překl.), který zakazuje rozšiřování izraelských osad, ale neudělal to zcela vážně: jeho mluvčí informoval média o tom, že prezidentovy požadavky byly čistě „symbolické” a že, na rozdíl od Bushe staršího, by neuvažoval o potrestání, pokud by Izrael podmínky odmítl, což různými zjevnými a nečestnými způsoby již při mnoha příležitostech udělal. George Mitchell je přijatelnou volbou pro roli vyjednavače, ale jeho nominací dal Obama jasně najevo, že nebere politické uspořádání vážně, takže Mitchell má svázané ruce. Psal jsem o tom v té době, proto se nebudu opakovat.
Arabští spojenci USA zůstávají zavázáni mírové iniciativě Ligy arabských států. Je v tomto smyslu urovnání – dvoustátní řešení, založené na hranicích z roku 1967 – konzistentní se zájmy USA v oblasti? Pokud ano, co Spojeným státům brání, aby na Izrael vyvinuly skutečný tlak místo pouhého mluvení o míru?
Arabská iniciativa znovu zdůrazňuje dlouhodobý mezinárodní konsenzus a svými výzvami k normalizaci vztahů jej dokonce významným způsobem doplňuje. To přijal prakticky celý svět, včetně Íránu. Zdali je to konzistentní se zájmy USA? Záleží na tom, jak rozumíme pojmu „zájmy USA”. Obecně je dobré nezapomínat, že koncept „národních zájmů” patří spíše do mystických konceptů. Mezi lidmi existují určité společné zájmy: např. nebýt zničeni nukleárními zbraněmi. Ale v mnoha dalších otázkách se zájmy ostře liší. Zájmy generálního ředitele nejsou stejné jako zájmy ženy, která uklízí jeho kancelář. Zájmy velkého množství křesťanských sionistů nebo těch, kteří jsou spojeni s organizací AIPAC (Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti), jsou docela odlišné od názorů vašich nebo mých.
Jen stěží může být kontroverzní to, že je definice „národního zájmu” obecně určována těmi, kdo kontrolují národní ekonomiku. Tento postřeh je tak starý jako Adam Smith a mnohokráte byl od té doby potvrzen. Vypadá to, že tento segment společnosti je docela spokojený s odmítavým postojem USA k dohodě. Ve sféře médií je nejhorlivějším podporovatelem izraelských akcí deník Wall Street Journal, tj. noviny světa byznysu. Ačkoli židé nejvíce volí a finančně podporují demokraty, jsou republikáni ještě extrémnější než demokraté co se týče podpory izraelských akcí a mají bližší vztahy s podnikatelskou komunitou. Průmysl špičkových technologií udržuje blízké vztahy se svými izraelskými protějšky a investice pokračují. Pro vojenský průmysl je Izrael dvojitým zlatým dolem: prodává nejmodernější zbraně do Izraele (se svolením amerických daňových poplatníků), a tím pádem nutí Saúdskou Arábii a emiráty v Perském zálivu, aby zakoupily hromadu zbraní, méně moderních. Tak pomáhá recyklovat naftodolary a přispívá k zisku. Blízká spojení výzvědných služeb se datují od 50. let 20. století. Zdá se, že zde neexistuje žádná významná síla, která by přinutila Washington spojit se v této otázce se zbytkem světa. Občanské hnutí to může změnit, ale v současnosti je příliš slabé a rozpolcené na to, aby mohlo situaci vyrovnat. Naším prvotním úkolem by mělo být toto změnit.
Nedávná zjištění o snahách Netanjahua nedostatečně informovat USA a zabránit úspěchu „mírového procesu” v Oslu neodhalila jeho „absenci závazku” vůči „mírovému procesu”, ale spíše jeho závazek proces ukončit. Kam až může podle vás Izrael zajít proti veřejně deklarovanému postoji USA, než dá Obamova vláda najevo svou nevoli a svá slova podpoří nějakou akcí? Domníváte se, že má Washington vůli či odvahu zablokovat další izraelské akce, které jsou záměrně navrženy tak, aby zastavily „mírový proces”?
Zatím neexistuje žádný signál, že by Washington tuto vůli měl anebo že by nějaká důležitá síla tlačila na změnu směru.
Netanjahuův plán na pokračující budování osad přiměl Palestinskou správu, aby ukončila jednání s Izraelem. Palestinci jsou nyní v situaci, kdy nemohou jednat, jak by chtěli: přijmutí čehokoli menšího než je úplný konec výstavby osad znamená vyjednávat a současně nechat podkopávat svou budoucnost Izraelem. Na druhou stranu odmítnutí vyjednávat Izraeli umožňuje dál pokračovat ve znejisťování jejich budoucnosti. Tváří v tvář Netanjahuově nekompromisnímu postoji, co může palestinské vedení, současné či budoucí, dělat, aby se vymanilo z této nepříjemné situace? A jak může palestinské občanské hnutí vést své vůdce správnou cestou?
Izrael a jeho stoupenci v USA by nepochybně dali přednost tomu, aby bylo palestinské vedení paralyzováno nekonečnými vyjednáváními, zatímco stavby osad budou dále pokračovat – to je tradiční sionistická praxe trvající již jedno století. Ale palestinské vedení má jiné možnosti a do jisté míry se o ně snaží. Mezi nimi je bojkot osad, účast v nenásilných protestech v Bil’inu, v Sheikh Jarrah a jinde; výstavba a rozvoj, dokonce i v „oblasti C” (oblasti, která je plně pod izraelskou kontrolou), a opětovná výstavba, když Izrael zničí co postavili; protesty proti izraelsko-americkému plánu z Osla rozdělit Západní břeh a Gazu a hledání způsobu, jak dát dohromady znepřátelené frakce. Intenzívně pracují na mezinárodní informovanosti, zvláště v USA, což bude hrát v dohledné budoucnosti rozhodující úlohu.
Posledně zmíněná snaha vyzdvihuje, co by mělo být zásadní otázkou pro ty z nás, kdo jsou v USA. Nemáme právo ani odpovědnost dávat palestinskému vedení lekce o tom, co by mělo dělat. Rozhodnutí je na Palestincích. Ale rozhodně je naší zodpovědností zaměřit svou pozornost na to, co bychom měli dělat my sami. Nejdůležitější je vzdělávat a organizovat americkou veřejnost a rozvinout občanské síly tak, aby mohla být překonána dominantní propaganda, která živí americkou politiku a která oslabuje práva Palestinců. Zde jsou úkoly obrovské. Příklady, které jsem krátce zmínil, jsou pouze ilustrativní. Žádný z těchto problémů není veřejností pochopen, s výjimkou velmi úzkého okruhu lidí. Dokonce i to absurdní dogma, že USA jsou „upřímným zprostředkovatelem”, který se intenzívně snaží dát dohromady dva nepoddajné odpůrce, je dennodenně opakováno bez jakékoli kritiky. Takto jsou USA oslavovány za zajišťování „blízkých rozhovorů” mezi Netanjahuem a Abbásem. Nějaká neutrální entita by měla vést blízké rozhovory mezi USA a světem, což je základní pravda, kterou lidé v USA a z velké části na Západě nechápou. To stejné se týká konkrétních problémů. Například invaze do Gazy. Jen málokdo si uvědomuje, že to byla americko-izraelská invaze. Navíc nikdo nepřiznal zásadní a důležitý fakt, že hlavní otázkou nebyla neúměrnost či nějaké trestné činy během vojenských operací, ale na prvním místě bylo spíše právo použít sílu, které bylo, jak jsem již řekl, nulové. Obcházením této nejdůležitější otázky, jak se to děje prakticky v každém komentáři a dokonce i v lidskoprávních šetřeních, je USA a Izraeli dán „volný průchod” a kritika je omezována na to, co ve velkém zločinu představují poznámky pod čarou. To, že takové mýty zůstaly bez kritiky, je hlavním neúspěchem hnutí palestinské solidarity.
V této a dalších oblastech leží důležité úkoly pro vzdělávání a organizaci, kterými se musíme seriózně zabývat, pokud chceme změnit politiku USA. Měly by vést k akcím zaměřeným na specifické krátkodobé cíle: ukončení kruté a zločinné blokády Gazy, zbourání nelegální „separační zdi”, která se stala de facto anexační zdí, stažení izraelské armády z nelegálně obsazených Golanských výšin a ze Západního břehu (včetně nelegálně obsazeného „Velkého Jeruzaléma”), což by bylo pravděpodobně následováno odchodem většiny osadníků, kteří byli všichni, včetně těch v rozšířeném Východním Jeruzalémě, přemístěni (a značně dotováni) nelegálně, jak to Izrael schválil už v roce 1967, a dále samozřejmě ukončení veškeré izraelské výstavby a dalších akcí na okupovaných územích. Občanská hnutí v USA by se měla zasazovat o ukončení jakékoli americké účasti na těchto zločinných aktivitách, což by je v jejich důsledku zastavilo. To je možné pouze po dosažení všeobecného porozumění, které překoná to, co existuje nyní. Není to až tak obtížný úkol ve srovnání s tím, čemu další občanská hnutí v minulosti čelila, často s jistým úspěchem. Jednoduše to lze shrnout tím, že budeme jednat v souladu s národním a mezinárodním právem a že budeme mít „náležitou úctu k mínění světa”, ke kterému vyzývá Deklarace nezávislosti. Vůbec se nejedná o radikální postoj a jako takový může být s dostatečným úsilím lehce vysvětlen veřejnosti. Tímto ale nejsou naše zájmy zdaleka vyčerpány. Mezi další patří zoufalé podmínky uprchlíků mimo území Palestiny, zvláště v Libanonu. Naším neodkladným zájmem musí být zmírnění těchto podmínek, přestože budou naše možnosti v tomto případě více omezené. Neexistuje nedostatek bezprostředních úkolů, kterými je třeba se zabývat.
Jaký je váš názor na aktuální postupy těch, kteří bojují proti okupaci – ve světě i v USA? Jaký máte názor na kampaň BDS a její různé podoby? Občas jste za svůj názor na BDS kritizován aktivisty bojujícími proti okupaci. Změnil jste jej v průběhu doby? Je BDS vhodnější v Evropě než v USA? A na jaké další strategie a taktiky by se lidé bojující proti okupaci měli zaměřit?
Domnívám se, že nejdůležitější úkoly jsou ty, které jsem v krátkosti načrtnul, zvláště v USA, ale také v Evropě, kde jsou klam a iluze také široce rozšířené. Existuje mnoho známých taktik a strategií jak postupovat v těchto zásadních cílech. Mohou být také doplněny různými formami přímé akce, jako té, která se nyní nazývá „BDS”, ačkoli je pouze jednou z mnoha možných taktik. Zmíním jednu další: docela účinné byly demonstrace v ústředí korporací, zvláště pokud jsou koordinovány v mnoha zemích. A existuje spousta dalších možností známých z mnoha let aktivismu.
A co se týče toho, co se nyní nazývá BDS, mé názory jsou stejné jako když jsem byl zapojený do těchto akcí mnoho let před vytyčením cílů BDS. Nejsem si vědom žádné kritiky vůči nim, až na nevyhnutelný nesouhlas v některých konkrétních případech, které jsou nejasné. BDS je taktika, jedna z mnoha, není to doktrína víry. Jako u jiných taktik, musí být zavádění BDS vyhodnoceno podle známých kritérií. Jedním z nich jsou možné důsledky pro oběti. Ti, kdo byli aktivně zapojeni do aktivit proti válce v Indočíně, si vzpomenou, že Vietnamci byli důrazně proti taktice organizace Weathermen (radikální levice v USA – pozn. překl.), která se dala pochopit s ohledem na ta příšerná zvěrstva, nicméně byla velice špatně vedena a jak se dalo tušit, posílila podporu státního násilí. Vietnamci prosazovali nenásilné techniky, které by pomohly vzdělat veřejné mínění a zvýšit lidový odpor k válkám, a nezajímalo je, zda se protestující „cítí dobře” díky tomu, co dělají. Podobné případy se objevují neustále, v případě BDS také. Některé zavedené taktiky jsou velice konstruktivní, co se týče vzdělávání veřejnosti (to je vždy na prvním místě) a zvýšení ztrát za účast v pokračujících zločinech. Dobrými příklady je bojkot zboží z osad a amerických korporací, které jsou zapojené do podpory okupace. Takové akce jednak způsobují ztráty a pomáhají vzdělávat veřejnost tím, že zdůrazňují, co je pro nás hlavní starostí: tou je naše vlastní hlavní role v těchto zločinných akcích. A to chceme změnit. Bylo by rozumné jít daleko dál, např. přidat se k výzvě Amnesty International k ukončení veškeré vojenské pomoci Izraeli, který porušuje mezinárodní právo, ale i státní právo, jak dokládá AI. Bohužel byly zorganizovány také další iniciativy, které byly slabě formulovány a hrály přímo do karet zastáncům tvrdé linie, kteří je samozřejmě vítali. Opět je jednoduché uvést příklady. Měli bychom být alespoň schopni poučit se z bohatých zkušeností a také porozumět příčinám těchto různých důsledků.
Pečlivé hodnocení taktických možností je občas shazováno jako „absence principů”. To je vážná chyba, další dárek zastáncům tvrdé linie podporovatelů násilí a represe. Výběr taktiky má přímý dopad na člověka. Její zhodnocení je často obtížné a rozumní lidé mohou mít v určitých případech různé názory. Nicméně princip výběru taktických možností, které obětem pomohou, a zavrhnutí těch, které jim uškodí, by neměl vést ke sporům mezi lidmi, kteří se zajímají o Palestince. A také by nemělo docházet k neshodám mezi těmi, kdo mají odlišné názory. Ti by měli být schopni spojit se v úsilí společného cíle pomoci obětem a měli by se vyvarovat destruktivních tendencí, které se někdy v občanských hnutích objeví ve formě vnucování jednoho názoru, kterému se všichni musí přizpůsobit. Norman Finkelstein nedávno varoval, že BDS občas nabývá kultovního charakteru, další tendence, která oslabuje a ničí občanská hnutí. Jeho varování je příhodné.
Taktické priority by měly být poněkud jiné v Evropě a v USA kvůli jejich rozdílné roli. Pozice USA je rozhodujícím faktorem při zavádění politiky Izraele, a tudíž by se taktiky měly zaměřovat na vyzdvihnutí role USA, tím mohou aktivisté situaci ovlivnit nejúčinněji. Taktiky v Evropě by měly směřovat k tomu, o čem by se měli Evropané dozvědět a co by mohli přímo ovlivnit: o své vlastní roli v pokračujících zločinech proti Palestincům.
Nakonec se chceme zeptat na to, jaké mají Palestinci vyhlídky na okupovaném Západním břehu a v Gaze, kde je uvalena blokáda?
Možnosti jsem již načrtl: stažení izraelské armády z okupovaných území, ukončení blokády Gazy a zastavení snah ji separovat od Západního břehu atd. To by pravděpodobně vedlo k určité variantě mezinárodního konsensu o dvoustátním urovnání, možná takové, které bylo téměř dosaženo při jednáních ve městě Taba v lednu 2001 na Sinajském poloostrově (jednání byla předčasně odvolána Izraelem, toto je další důležité téma, které se doslova topí v propagandě) nebo Ženevské dohodě prezentované v prosinci 2003, uvítané většinou světa, odmítnuté Izraelem a ignorované Washingtonem.
Hodně se mluví o tom, co se často považuje za alternativu dvoustátního urovnání: „předat klíče” od území Izraeli a potom vést boj za občanská práva a proti apartheidu v rámci celé Palestiny. Není ale důvod se domnívat, že by USA a Izrael klíče přijaly, protože mají další alternativu, která je zbavuje „demografického problému”: pokračovat v Amerikou podporovaných izraelských plánech na převzetí toho, co má na okupovaných územích hodnotu a ponechat Palestincům neživotaschopné kantony s ostrůvkem elitního blahobytu v Ramalláhu. Jedná se v zásadě o přijetí Šaronova plánu (v podstatě Olmertova „plánu sbližování” z roku 2006) a vyslyšení rady izraelských průmyslníků před mnoha lety změnit politiku kolonializmu na neokolonializmus. Základní obrysy jsou důvěrně známé – již nyní Izrael fakticky převzal více než 40 % Západního břehu, a tím jej izoloval od Gazy, se zásadní a rozhodující pomocí USA – vojenskou, ekonomickou, diplomatickou i ideologickou.
Zdroj csaf.cz archiv zde.
