Včera jsme zveřejnili nekrolog na Nelsona Mandelu z pera švýcarské lidskoprávní aktivistky a dlouholeté aktivní podporovatelky Mandely a Afrického národního kongresu, Adri Nieuwhof. Dnes navazujeme kritičtějším pohledem Jonathana Cooka, britského novináře žijícím dlouhodobě v Nazaretu. Cookovu prvotinu Mizející Palestina (Disappearing Palestine) chystáme k vydání v českém překladu.
Už Naomi Kleinová popisuje v Šokové doktríně (The Shock Doctrine: The Rise of Disaster Capitalism), jak s pádem jihoafrického apartheidu došlo pod tlakem poradců mezinárodních finančních institucí k odklonu od původních socializačních plánů nové vlády a k přijetí spíše neoliberální koncepce, jejíž plné prosazení nebylo v izolované protekcionistické ekonomice apartheidního režimu snadné. Rychlost, s jakou nové elity opustily reformní vizi sociálního státu a korupci nových lídrů vysvětluje Kleinová na jedné straně hegemonií převládající neoliberální ideologie, které bylo těžké čelit i zkušenějším politikům, a tlakem představitelů jihoafrického průmyslového a finančního světa chtějících po letech uzavřenosti a sankcí rozšířit vnitřní trh a zapojit se do mezinárodního obchodu.
Nepřipravenost nových, ještě nedávno vězněných představitelů, kteří se báli další izolace a byli tak i v dobré víře svolní podlehnout jednoduchým ekonomickým receptům, a hlavně jejich aureola bojovníků proti nespravedlnosti, se ukázala jako ideální nosič připravovaných neoliberálních reforem. Pokud tak byl na Jihoafrickou republiku činěn nátlak nejen kvůli amorálnímu rasistickému režimu, ale též ze strany finančních institucí vůči její uzavřené ekonomice, je situace v případě Izraele o to složitější, že je země plně zapojena do mezinárodních institucí finančního světa. Otázka kampaní typu BDS tak dostává svou jedinečnou naléhavost.
Jak poznamenává ve svém příspěvku Jonathan Cook, i dědictví Nelsona Mandely je dvojího charakteru. Nemůžeme však tvrdit, že by se vědomě zpronevěřil svému krédu bojovníka za svobodu a lidskou rovnost. O síle Mandelovy osobnosti svědčí i jeho dobrovolný odchod z nejvyšších politických pater po vypršení prvního prezidentského mandátu. Nedopřál si tak času stát se svou vlastní karikaturou, která vyzývá ve jménu humanity k bombardování a intervencím různě po světě.
Následující článek Jonathana Cooka tak nepředkládáme jako senzační kritiku, ale v dobré víře jako ti, kteří si Nelsona Mandely upřímně váží.
6. prosince 2013 | Jonathan Cook
Co se zde chystám napsat mne nepochybně u některých čtenářů učiní nepopulárním už jen proto, že to budou považovat za projev neúcty vůči Nelsonu Mandelovi. Není tomu tak.
Dovolte mi začít tím, že uznávám ohromnou zásluhu Nelsona Mandely na pádu jihoafrického apartheidu a chci jasně vyjádřit svůj obrovský respekt k jeho velké oběti, kterou podstoupil, když byl za svou účast na osvobozeneckém boji svého lidu dlouhodobě vězněn. Na tyto věci nemůžeme při hodnocení života člověka zapomenout ani je ignorovat.
Nicméně je důležité zastavit se u obecných proklamací ohledně jeho dědictví, které pronášejí často lidé, kteří většinou neprojevili ani zlomek Mandelovy integrity, a vzít v úvahu to, co by mnoho pozorovatelů rádo přehlédlo.
Možná nejlepším příkladem toho, co mám na mysli je text napsaný jménem Nelsona Mandely v r. 2001 Arjanem el-Fassedem komentátorovi New York Times Thomasi Friedmanovi. Jde o nádhernou humánní odpověď na Friedmanovo pokrytectví a požadavek spravedlnosti pro Palestince, který Mandela měl napsat.
Krátce poté, kdy byl text rozšířen, bylo odhaleno i el-Fassadovo autorství. Mnoho lidí, včetně několika dlouholetých novinářů, však stále připouštělo Mandelovo autorství. Vypadalo to, že chtějí věřit, že Mandela napsal něco tak morálně čistého o apartheidním systému, přinejmenším podobnému tomu, který byl po desetiletí uplatňován v Jižní Africe.
Pravdou však je, že text Mandela nenapsal a jeho okolí dokonce došlo tak daleko, že jeho autorovi bylo vyhrožováno žalobou.
S Mandelou bylo po většinu jeho dospělého života zacházeno jako s „teroristou“. Byla to cena za jeho „dlouhou cestu za svobodou“ (název Mandelovy autobiografie, pozn. překl.), za ukončení jihoafrického systému rasové segregace. Po svržení apartheidu byl Mandela rehabilitován do podoby „odpovědného státníka“ oplátkou za to, že se Jižní Afrika rychle transformovala na základnu neoliberalismu, uplatňující jistý druh ekonomického apartheidu, jehož plody většina z nás na Západě právě tvrdě zakouší.
Podle mne tak Mandela utrpěl v letech po svém propuštění z vězení dvojí tragédii.
Za prvé byl znovuobjeven jako nekrvavá ikona, vhodná pro ostatní lídry k legitimizaci jejich vlastních tvrzení, a ukazován jako loutka integrity a morální nadřazenosti „demokratického Západu“. Když mu bylo nakonec dovoleno, aby vstoupil do západního „klubu“, byl pravidelně představován jako klubový důkaz demokratické legitimity a etického cítění.
Za druhé, a tragičtěji, se stal tento status ikony pastí, ve které byl nucen jednat jako „odpovědný státník“ s opatrností v tom, co řekne a jakou věc se rozhodne podporovat. Byl tak dotlačen k tomu stát se jistým druhem princezny Diany, někým, koho můžeme následovat, protože sotva kdy něco řekl proti zájmům korporátních elit ovládajících společnost.
Je až příznačné, že Mandela, který byl schopen tak dlouho a neúnavně bojovat proti brutálnímu apartheidnímu režimu, prohrál ve chvíli, kdy se ujal v Jižní Africe moci. Napříště totiž už nemělo jít jen o jeden prohnilý režim, ale o celý stávající systém globální korporátní moci, kterou neměl naději jako jednotlivec vážně ohrozit.
Je to právě tento důvod, raději než snaha jít proti proudu, proč jsem považoval za nutné zdůraznit toto selhání. Nebo ještě lépe. Nejde o Mandelovo selhání, který z něj vychází ještě dobře, ale naše vlastní selhání. Protože člověk sám nemůže vést revoluci, nemá-li následovatele.
Příliš dlouho už podřimujeme, zatímco je naše planeta drancována a erodují naše demokratická práva. Vzbudit nás dovede jen uvedení na trh nejnovějšího iPadu či chytrého telefonu.
Okázalé projevy smutku našich vůdců nad odchodem Mandely toto ukolébávaní jen prohlubují. Naše ochota odklonit tento týden náš hněv, abychom si odevzdaně vyslechli projevy těch, kteří zkorumpovali Mandelu–bojovníka v Mandelu–hodnostáře, nás udržuje v dřímotě. A příští týden se najde zase jiný důvod, proč nebojovat za naše právo na důstojný život a udržitelnou planetu. Vždy tady bude důvod oddaně klečet u nohou těch, kteří sice nemají reálnou moc, ale odvedou naši pozornost od věcí, na kterých skutečně záleží.
Nikdo, dokonce ani Mandela, nemůže změnit věci sám. Nechystá se přijít ani žádný Mesiáš, ale je zde hodně falešných proroků, kteří nás udržují rozdělené a slabé.
Z blogu Johathana Cooka přeložil Zdeněk Jehlička
