10. října 2013 | Právo
Prezident ČR je vystudovaný inženýr ekonomie s nespornými makroekonomickými znalostmi. V rámci své návštěvy Státu Izrael expandoval ovšem do dalšího oboru, a tím je sociální inženýrství: mám na mysli manipulaci s lidmi ve skutečném makro rozměru, v daném případě v rozměru národa palestinských Arabů s dopadem na další arabské státy.
Myšlenka na stěhování neboli transfer národů není nová, už na samém počátku 40. let minulého století tu byl třeba nápad na vystěhování Čechů do Patagonie. A o poznatcích z přesídlení jinam by mohli dlouze a dramaturgicky vyprávět Čečenci či Ingušové.
V prvním případě mělo jít o získání životního prostoru pro jiný národ, ve druhém dokonce o trest.
Ale vraťme se k Palestincům. Ti se trvale odvolávají na to, že po staletí byli obyvateli celého území Palestiny, jenže po druhé světové válce ho museli z rozhodnutí Rady bezpečnosti z jednapadesáti procent vyklidit pro Židy z celého světa.
Těžce nesli zejména to, že svým územím platili za lhostejnost Západu k holocaustu a za argumenty odvolávající se na biblické texty, jež ovšem nejsou z historického hlediska prokazatelné – jde o záležitost víry.
První násilné transfery Palestinců jsou spojeny s 9. květnem 1948, kdy bylo pozabíjeno obyvatelstvo arabské vesnice Deir Jasin – velitelem vraždícího komanda byl Menachem Begin. Ten byl původně označen za teroristu, nakonec se stal premiérem Státu Izrael (1977– 83) a k dovršení všeho i laureátem Nobelovy ceny míru.
Výsledkem tzv. čištění míst, do nichž pak měli přicházet Židé z Evropy, se stalo 300 000 arabských uprchlíků ještě před vytvořením Státu Izrael. Po tomto prvním velkém transferu následovaly další, zpravidla vždy po prohraných válkách (1948–9, 1967 a 1973).
Tak se stalo, že v pásmu Gazy nyní žije milion Palestinců, tři čtvrtě milionu jich je na Západním břehu a milion v samotném Izraeli. Těm se říká „vnitřně přesídlení“.
Kromě toho je ještě víc palestinských uprchlíků v cizině: přes 2,5 milionu v Jordánku, 1,5 milionu v Sýrii a v Libanonu, půl milionu v Chile a přes čtvrt milionu přijala Saúdská Arábie. Tu nyní český prezident doporučuje jako správnou cílovou destinaci.
Má asi pravdu, když říká, že tam by jim bylo lépe než v uprchlických táborech. Jenže jak vysvětlil Palestincům, že by měli opustit zemi, jež se jmenuje Palestina a která je pro ně zemí předků?
Jak je přesvědčit, že by měli vyklidit i tu poslední necelou pětinu Palestiny, když jim původní verdikt OSN přiřkl 49 procent jejich území?
Jeden návod již existuje: v létě 1999 jej zveřejnil přední americký teoretik Robert Luttwak s názvem Dejme šanci válce. V něm říká, že je lepší dokončená válka než věčné dohady o území. Palestince dává do kontrastu s osudem sudetských Němců, kteří byli po roce 1945 odsunuti, neudělaly se pro ně žádné uprchlické tábory, museli se rozptýlit po celém Německu a postarat se sami o sebe.
Naproti tomu Palestincům vyčítá, že se z nich stali „uprchlíci z povolání“, kteří jen čekají na podporu zvenčí a jsou ideální entitou pro nábor do teroristických organizací. Proč asi?
Návaznost argumentace českého prezidenta je nápadná: Arabové území historické Palestiny prohráli ve válkách po roce 1945, tak ať jdou někam jinam. O tom, že třeba právě v Saúdské Arábii by je čekalo krajně podřadné postavení, se cudně mlčí.
(Autor je historik)
