17. prosince 2012 | Blisty
Mediální pokřivení obrazu a lži o situaci v Gaze
Listopadové události v Gaze Česká televize opět bezezbytku zahalila do roucha izraelského propagandistického projektu hasbara. Anšel Pfeffer, novinář renomovaného izraelského deníku Haaretz, hasbaru (hebrejský termín pro „veřejnou diplomacii“, v praxi však spíše pro informační operaci, pozn. red.) označil za nové židovské náboženství. Zároveň ale říká, že demagogie izraelské propagandy boj na univerzitách, sociálních sítích a blozích po celém světě jasně prohrává. Česká republika k této většině samostatně uvažující světové veřejnosti zatím bohužel nepatří. Její velká část si pohled na blizkovýchodní konflikt stále nechává utvářet vysíláním České televize.
Vybombardovaný dům rodiny Al Dalou v Gaza City. (Foto: Desde Palestina)
Hasbara na ČT versus zamlčovaná fakta
Lež č. 1. Gaza je od r. 2005, kdy se Izraelci z Gazy stáhli, svobodná
V r. 2005 Izrael z Gazy pouze stáhnul své osadníky, kteří tam navíc byli ilegálně. Izrael ale nepřestal kontrolovat hranice, kde střílí na farmáře a každého, kdo se přiblíží. Vzdušný prostor, ze kterého Gazu bombarduje, nebo pobřežní vody, kde střílí na rybáře. Kontroluje také telekomunikace, dodávky vody, nebo odpadní systém. Podle zprávy OSN na Gazu jen během roku 2006 dopadlo 14 000 izraelských dělostřeleckých granátů. Zabily 59 lidí, naprostá většina mrtvých byli civilisté. (Office for the Coordination of Humanitarian Affairs – OCHA UN.)
Nejdříve začal Izrael Gaze přerušovat dodávky humanitární pomoci a v r. 2007 na Gazu uvalil devastující blokádu, která trvá dodnes. Podle četných zpráv OSN a řady humanitárních organizací blokáda v Gaze způsobila humanitární katastrofu. Je také nutné si uvědomit, že na nedostatek léků, potravin či tepla se umírá. Sama blokáda tedy zabíjí a je možno ji chápat jako akt války.
Výše uvedená fakta dokazují, že Izrael nad pásmem Gazy nepřestal uplatňovat tzv. efektivní kontrolu, což je v rámci mezinárodního práva parametr k označení daného území za okupované. Izrael tyto podmínky v Gaze více než naplňuje. Dokonce se dá říci, že přišel s novou formou okupace. Okupace zvenku, která z Gazy udělala největší vězení pod otevřeným nebem.
Znalci izraelské politiky ve stažení židovských osadníků z Gazy viděli přípravu na agresi
Již v červnu 2005 významní izraelští akademici Uri Davis, Tamara Yamar a historik Ilan Pappe předpověděli masakrování obyvatel Gazy izraelskou okupační armádou jako další pravděpodobný krok po stažení židovských kolonistů.
Domníváme se, že hlavní, nevyřčený motiv, proč je vláda Státu Izrael odhodlána odsunout židovské osadníky z osady Qatif (Katif) z Pásma Gazy, může být jejich ochrana před nebezpečím, až izraelská vláda a armáda potenciálně spustí intenzivnější masový útok na zhruba milion a půl Palestinců v Pásmu Gazy, které asi z poloviny tvoří palestinští uprchlíci z roku 1948.
Současný scénář by se mohl podobat tomu předešlému (taktika použitá mnohokrát během Šaronovy vojenské kariéry), tzn. užití provokace k ospravedlnění masivních útoků.
S přihlédnutím k tomuto vzorci se domníváme, že premiér Ariel Šaron a ministr vnitra Šaul Mofaz v blízké době zvažují využití provokace k zahájení agresivního útoku na zhruba milion a půl palestinských obyvatel Pásma Gazy (další možná kombinace je zintenzivnění státního teroru a hromadného zabíjení).
A nebyli zdaleka jediní, kteří tento scénář událostí očekávali. Spisovatel a novinář dlouhodobě se zabývající izraelskopalestinským konfliktem, Jonathan Cook, napsal, že jakmile byli osadníci mimo Gazu a Hamás u moci,
měl Izrael potřebnou výmluvu, aby se mohl začít vyvlékat ze své zodpovědnosti vůči civilnímu obyvatelstvu. Izrael přehodnotil svůj vztah s Gazou, který přešel ze stavu okupace na stav nepřátelé ve válečném stavu. Politika kolektivního trestu, která byla v roce 2005 považována za jasně nezákonnou, se pro Izrael dnes stala běžným postupem.
Neustále se přiostřující rétorika ze strany vládních činitelů vyvrcholila v únoru, kdy se nechvalně proslulá poznámka náměstka ministra obrany Matana Vilnaie, který mluvil o vytvoření “šoa”, neboli holocaustu v Gaze, začala naplňovat skrze opatření, které Izrael zavedl. V červnu 2006 v Gaze během náletu armáda zničila elektrárnu a od té doby postupně snižuje zásoby paliva. Pan Vilnai v lednu navrhnul, že by se Izrael měl “odříznout od veškeré zodpovědnosti” vůči Gaze a dva měsíce nato Izrael s Egyptem podepsal dohodu o tom, že Egypt v Sinai pro Gazu postaví elektrárnu.
Veškerá opatření byla vymyšlena s jediným záměrem: přesvědčit svět, že Izrael ukončil okupací Gazy a tudíž může ignorovat okupační zákony a přistoupit na nekončící násilí.
Mise OSN vyšetřující válečné zločiny v Gaze po operaci Lité olovo, kterou vedl soudce Goldstone, Izrael obvinila z terorizování a kolektivního trestání civilního obyvatelstva Gazy. Kolektivní trestání je považováno za válečný zločin, kterým např. nacisté trestali celé vesnice. Všichni si jistě vzpomeneme na Lidice, Ležáky a další české vesnice, které za odpor proti okupaci potkal podobný osud. Rakety vystřelené z Gazy zpráva také označila za válečné zločiny. Šlo však o proporci 1:9. Devadesát procent válečných zločinů zpráva OSN, Amnesty International, nebo Dugardova zpráva přiřkla Izraeli. Třetina z více než 1 400 palestinských obětí byly ženy a děti.
Budova Al-Shuruq, ve které sídlí televize Sky News, al-Arabiya News Network, Dubai TV a al-Aqsa TV, se stala terčem útoku v ranních hodinách 18. listopadu 2012. Dva novináři byli zraněni. (Text a foto: Desde Palestina)
Lež č. 2. Izrael se pouze brání
Od konce operace Lité olovo do konce září 2012 izraelská okupační armáda v Gaze zabila 283 Palestinců. Nejméně 77 z nich byli civilisté. Skoro polovina z nich (30) byly děti. Palestinci z Gazy během tohoto období nezabili ani jediného izraelského civilistu. Zabili pouze 4 vojáky izraelských okupačních sil. Tato data uvádí izraelská lidskoprávní organizace B’tselem.
Izrael útočí nejen na jednotlivce. Formou kolektivního trestání: šestiletou blokádou, bombardováním jediné elektrárny v Gaze, bombardováním slepičáren, zemědělského centra včetně polí s úrodou, útočí na životaschopnost tohoto území. A to je hlavním důvodem, proč z Gazy stále létají rakety.
Lež č. 3. Hamás provokuje. Izrael se pouze brání a reaguje na rakety z Gazy
Podle České televize poslední eskalaci vyvolali palestinští teroristé a jejich rakety, na něž Izrael pouze reagoval. ČT tímto přebírá izraelskou státní propagandu, pro kterou zavraždění na palestinské straně nepředstavují právo či důvod se bránit. O palestinských obětech masmédia svorně mlčí. Jako by ti lidé snad ani neexistovali. Ale nemlčí o nich novináři v Gaze, nezávislí novináři a řada zpráv lidskoprávních organizací. Fakta, která přinášejí, jsou však pro řadového diváka ČT neviditelná.
“Neviditelní mrtví” předcházeli i letošní listopadové vlně raket z Gazy.
5. listopadu IDF zastřelila 23letého mentálně hendikepovaného muže, který se neozbrojený pohyboval příliš blízko hraniční oblasti. Když se kdokoli přiblíží na 300 metrů, Izraelci ho zastřelí.
8. listopadu vojáci IDF překročili hranici do Gazy se čtyřmi tanky a buldozerem. Skupina ozbrojeného palestinského odporu na ně zaútočila. Voják IDF však kulkou do hlavy zastřelil 12letého chlapce, který hrál opodál fotbal.
Taktika provokace za účelem využití jedné z nejsilnějších a nejmoderněji vybavených armád světa Izraeli rozhodně není cizí.
Dlouhá léta používanou strategii izraelské provokace za účelem ospravedlnění následného nasazení těžké válečné artilerie bezostyšně popsal bývalý izraelský ministr obrany Moše Dajan. V roce 1997 izraelský novinář Rami Tal uveřejnil rozhovor s Dajanem z roku 1976. Dajan výše zmíněnou taktiku otevřeně přiznal, když popsal postupy IDF v hraniční demilitarizované zóně mezi Izraelem a Sýrií před Šestidenní válkou v roce 1967.
Vím, jak tam došlo k minimálně osmdesáti procentům střetů. Podle mě šlo o víc než osmdesát procent, ale mluvme o osmdesáti. Stalo se to následovně: Poslali jsme traktor do demilitarizované zóny, aby zoral nějaké místo, kde to ani nešlo. Dopředu jsme věděli, že Syřané začnou střílet. Když nestříleli, tak jsme traktor poslali dál, až do chvíle, kdy se Syřané naštvali a začali střílet. A pak jsme použili artilerii a později letectvo. A tak to bylo.
Taktiku provokace odůvodnil slovy:
Podívej, můžeme o Syřanech mluvit jako o bastardech, musíme je dostat, teď je dobrý čas, ale to není oficiální politika. Na nepřátele se neútočí, protože jsou to bastardi, ale protože tě ohrožují. A čtvrtý den války pro nás Syřané nepředstavovali hrozbu.
Vojenskou taktiku provokací připomínají i dříve zmínění izraelští akademici v souvislosti s armádní kariérou premiéra Ariela Šarona. Je jí tedy možno chápat jako kontinuální vládní a armádní praxi, kterou Izrael znovu potvrdil provokacemi před listopadovým bombardováním Gazy.
10. listopadu palestinští ozbrojenci hnutí odporu vystřelili protitankovou raketu na vojáky pohybující se v jeepu v okolí izraelsko-palestinské hranice. Zranili 4 vojáky. Ten samý den Izraelci v Gaze dělostřeleckým granátem zasáhli fotbalové hřiště a zabili dva chlapce ve věku 16 a 17 let. Později izraelský tank vystřelil na stan, kde se lidé scházeli, aby uctili památku dříve zabitých. Útok si vyžádal další dva mrtvé palestinské civilisty, z nichž jednomu bylo teprve 18 let, a více než dva tucty zraněných.
11. listopadu izraelská armáda opět útočí. Výsledkem je jeden mrtvý palestinský civilista a více než 20 zraněných. Následují projektily vypálené z Gazy, které zranily 4 Izraelce.
12. listopadu palestinské ozbrojené frakce souhlasí s příměřím s podmínkou, že Izrael zastaví vojenské operace na území Gazy.
14. listopadu Izrael porušuje příměří a podniká atentát na Ahmada Džabarího. Jen půl hodiny po smrti Džabarího Gazu opakovaně bombarduje izraelské letectvo. Agentura Reuters informuje o 10 zabitých a 40 zraněných. Mezi mrtvými jsou 3 děti. Jednou z obětí je i 11 měsíční syn reportéra BBC a těhotná žena, která čekala dvojčata. Po dalších náletech téhož dne počet raněných stoupá na 116. Mezi raněnými je 26 dětí a 25 žen, jak informuje Palestinské centrum pro lidská práva, které upřesňuje počet mrtvých na 13.
Pokud tedy člověk není rasista a uznává právo jak Izraelců, tak Palestinců na život a právo ho bránit, nemůže ignorovat oběti izraelských útoků z počátku listopadu.
Zavražděný Džabarí, který se za egyptského prostředkování účastnil diplomatických jednání a usiloval o dlouhodobější příměří, měl být mužem dohlížejícím na zastavení raketových útoků z Gazy. Geršon Baskin, mediátor v těchto jednáních, uvedl, že jen několik hodin před tím, než Izraelci Džabarího mimosoudně popravili, doručili mu téměř finální znění příměří. Řada světových komentátorů vnímá odstranění palestinského diplomatického protějšku jako militantní předvolební kampaň izraelských vůdců.
“Toto byl můj pokoj,” říká Fahami nad troskami svého příbytku, který sousedí s domem rodiny Al Dalou v Gaza City. Dne 18. listopadu 2012 bombardovala izraelská letadla dům rodiny Al Dalou. Zemřelo 12 lidí (všichni členové rodiny Al Dalou byli v domě, včetně čtyř dětí a dvou sousedů). (Text a foto: Desde Palestina)
Lež č. 4. Hamás odmítá akceptovat existenci Izraele, nechce se dohodnout a provokuje
Již v listopadu 2006, tedy téhož roku, kdy Hamás v Gaze vyhrál demokratické volby, v Londýně Izraeli nabízel desetileté příměří, ale především oficiální uznání Izraele jako státu, pokud Izrael začne respektovat mezinárodní právo, jmenovitě rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 242 z roku 1967. Tedy ukončení ilegální okupace, která se výstavbou mnohatisícových židovských osad snaží postupnou judeizací anektovat celý Západní břeh. A uznání práva palestinského národa na sebeurčení. Tuto nabídku Hamás před izraelským útokem na Gazu v r. 2008 dokonce několikrát zopakoval. Dané řešení však Izrael s pomocí amerických peněz, zbraní a veta v Radě bezpečnosti vytrvale blokuje s malými výjimkami již 40 let. (Více informací: Hamas touts 10-year ceasefire to break deadlock over Israel; Haaretz: Haniyeh: Hamas willing to accept Palestinian state with 1967 borders)
Nicméně v červnu 2008 se Hamásu podařilo s izraelskou vládou uzavřít příměří, které mělo zastavit blokádu Gazy i izraelské vojenské operace jak na území Gazy, tak na Západním břehu. Součástí dohody bylo, že i bojovníci Hamásu přestanou střílet rakety na jižní Izrael. Hamás slovo dodržel, což potvrdil i mluvčí izraelského premiéra Mark Regev. Ale blokáda, která v Gaze způsobila humanitární krizi, nebyla zrušena, ani uvolněna. Navíc Izrael na Západním břehu pokračoval v záboru palestinské půdy, vojenských operacích, demolici palestinských domovů, zatýkání a věznění. (Více informací: Israel admits: “No Hamas rockets were fired during ceasefire”)
Protože Izrael neuvolnil blokádu a izraelští vojáci na hranicích Gazy pokračovali v ostřelování farmářů a rybářů, militantní skupina Islámský džihád reagovala vypálením přibližně 15 raket, které však na území nepřítele nikoho nezabily ani nezranily.
Příměří tedy nerespektoval a porušil jako první Izrael, když 4. listopadu 2008 podnikl vojenskou operaci, při které v Gaze zabil 7 členů Hamásu, což mělo za následek jeho raketovou odpověď. Ta v Izraeli nikoho nezabila ani nezranila, ale stala se záminkou k zahájení dlouho připravované operace Lité olovo.
Již z předchozího výčtu akcí izraelské okupační armády před 14. listopadem 2012 je jasné, že i tentokráte střety vyvolávala především izraelská strana chovající se v Gaze jako okupant se vším všudy. Ale hlavní událostí, která odstartovala vlnu raket z Gazy, byl izraelský atentát na Ahmada Džabarího, kterým Izrael opět porušil příměří a vědomě vyprovokoval eskalaci konfliktu. Když jsem byla v Gaze po operaci Lité olovo, ptala jsem se Johna Ginga, tehdejšího vedoucího operací Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA) v Gaze na detaily zprávy, kterou jsem na stránkách OSN četla. Stálo tam, že izraelská armáda volala jedné rodině, aby se během bombardování shromáždila v určité budově, kde měli být v bezpečí. Tu pak Izraelci bombardovali. John Ging mi informaci potvrdil a dodal, že v domě bylo zabito 22 členů jedné rodiny, z toho 9 dětí a 7 žen. Nebojácný Ging se nedal zastrašit a o izraelské propagandě a realitě situace v Gaze mluvil otevřeně. Jeho projev jsem tehdy zaznamenala pro čtenáře Britských listů, kde je stále k dispozici.
V Gaze jsme viděli vybombardované školy, mešity, nemocnice, slepičárny a především zemědělskou část Gazy. V areálu OSN delegace Evropského parlamentu jsem stála vedle díry v zemi, kterou způsobilo izraelské bombardování bílým fosforem. Ožehnuté byly i sklady s humanitární pomocí. Tehdy i dnes se jasně jeví, že hlavním důvodem a cílem izraelského bombardování je zničit životaschopnost tohoto území a zlomit vůli jeho obyvatel k odporu.
Během operace Lité olovo Izrael bránil novinářům překročit hranice Gazy. Tentokráte se mu to díky nové vládě v Egyptě nepodařilo. Řešení? Izrael bombardoval sídlo médií přímo v Gaza City. Zabil tři novináře a další vážně zranil. Izraelská vláda si neuvědomuje, že vražděním novinářů realitu neumlčí. A že lidská touha po svobodě se nedá zabít, jak připomněl bývalý izraelský kapitán letectva Izraelské armádyIDF, Yonatan Schapira, když operaci Pílíř obrany označil dvěma slovy: “válečné zločiny”. (Více informací: We threat them as animals)
Bombardování rádia al-Quds. “Izraelská armáda zasáhla jedenáctipatrovou budovu Shawa and Housari v časných ranních hodinách 18. listopadu 2012. Nejméně tři střely dopadly poblíž vysílače na střeše. Spodní kanceláře byly zasaženy několika střelami, které zranily sedm pracovníků soukromé stanice Quds TV, včetně kameramana, který přišel o pravou nohu od kolena dolů. Došlo ke značnému poškození kanceláří televize Quds TV, satelitní televize se sídlem v Libanonu nakloněné Hamásu. Vysílač na střeše patřící oficiální stanici islámského džihádu al-Quds zůstal nepoškozen.” (Text: Human Rights Watch, foto: Desde Palestina)
(První podtitulek, fotografie a text k fotografiím doplněn ISM Česká repubika)
