Mezinárodní hnutí solidarity (International Solidarity Movement, ISM) bylo založeno před více než deseti lety s cílem podporovat a posilovat palestinské hnutí zdola tím, že Palestincům a Palestinkám poskytuje dva zdroje, které mohou významným způsobem doplňovat nenásilný odpor místních obyvatel proti apartheidu a brutální vojenské okupaci, a to mezinárodní solidaritu a hlas na mezinárodním poli.
ISM podporuje palestinské komunity v jejich boji za spravedlnost a svobodu zejména dvěma způsoby – přímou podporou na místě a aktivismem zaměřeným na změnu postoje mezinárodní komunity. Na okupovaných územích stojí aktivisté a aktivistky ISM po boku Palestinců a Palestinek při demonstracích, přebývají s nimi v protestních stanech nebo v jejich domovech, které se nacházejí v ohrožených oblastech, nebo doprovázejí farmáře na jejich pole, kde hrozí útok ze strany osadníků či armády. Tím, že dokumentují každodenní realitu života pod okupací, přispívají k šíření informací a přinášejí palestinský nenásilný odpor před mezinárodní publikum. Vysílají tak rovněž zprávu Izraeli, že svět o jeho jednání ví a nesouhlasí s ním.
Počátky ISM a debaty o roli mezinárodních aktivistů v Palestině
„Palestinské nenásilné hnutí se nacházelo v nové situaci, míra násilí byla nepředstavitelná. Palestinskými městy projížděly tanky, které oznamovaly zákazy vycházení. Děti, které házely kameny, byly zabíjeny ostřelovači. To bylo na denním pořádku, přesto se to nedostalo do světových médií, protože novináři až na občasné návštěvy Ramalláhu nebo Betléma prakticky neopouštěli Jeruzalém. V takové situaci lidé nevěřili v nenásilné hnutí. Proto jsme potřebovali mezinárodní aktivisty, aby pomohli přivést pozornost mezinárodní komunity.“ (Neta Golan, jedna ze zakladatelek ISM)
V reakci na zabití několika desítek neozbrojených civilistů během několika málo dní, které následovaly po 28. září 2000 [1], požadovali Palestinci prošetření tohoto násilí Organizací spojených národů a vyslání nezávislých pozorovatelů. Jejich návrh byl díky americkému a izraelskému vetu zamítnut, stal se nicméně katalyzátorem pro narůstající sérii iniciativ vycházejících z řad mezinárodních aktivistů a pracovníků neziskových organizací, kteří chtěli využít své přítomnosti k poskytnutí ochrany a svědectví ze stále izolovanějších palestinských komunit. Z těchto různorodých aktivit (a do jisté míry náhodou) vzešlo i Mezinárodní hnutí solidarity, které se stalo nejvýraznější tváří mezinárodního aktivismu v Palestině.
Prvních několik týdnů druhé intifády bylo charakterizováno vášnivými demonstracemi a pochody, jichž se účastnili palestinští civilisté. Odpovědí izraelské armády byla střelba ostrými náboji, pogumovanými ocelovými kulkami a kanystry se slzným plynem, pomocí nichž se snažila demonstrace rozehnat. Vzrůstající počet obětí z řad civilistů spolu s dalšími překážkami, které zamezovaly masové účasti v tomto povstání, přispěl k tomu, že se intifáda al Aksa změnila ve víceméně ozbrojený konflikt.
V této situaci začali palestinští občanští aktivisté uvažovat o nových způsobech, jak čelit izraelské okupaci a armádnímu násilí bez ztráty na civilních životech. Na základě prvních zkušeností si začali uvědomovat, že k tomu, aby se Palestinci mohli zapojovat do nenásilných přímých akcí proti izraelské armádě, je nutná přítomnost lidí ze zahraničí.
Ve stejné době se v Ramalláhu začala formovat skupina mezinárodních aktivistů [2] (složená z pracovníků rozvojových agentur, učitelů a cizinců žijících v partnerských a manželských svazcích s Palestinci), kteří diskutovali o tom, jak využít svého privilegovaného statutu cizinců. Někteří chtěli Palestincům poskytovat školení v nenásilném aktivismu, jiní navrhovali, aby své snahy zaměřili na své vlastní vlády. Skupina nakonec začala pořádat demonstrace před ambasádami a konzuláty v Jeruzalémě.
V této době se však stále ještě nedospělo k rozhodnutí v zásadní otázce o vztahu s palestinskými aktivisty, včetně těch, kteří prosazovali ozbrojený odpor. Objevilo se několik kontroverzních kroků, například když mezinárodní aktivisté vyzvali Marwana Barghoutiho, představitele Fatahu a v té době nejvýraznější tvář ozbrojené intifády, aby opustil jimi podporovanou demonstraci v Ramalláhu. Někteří z nich nechtěli být spojováni s žádnou konkrétní politickou stranou, jiní s mužem, který byl považován za vůdce palestinských ozbrojenců. Další aktivisté to však považovali za překročení hranice solidarity a poučování Palestinců o tom, jak vést hnutí proti okupaci. Přestože se první skupina mezinárodních aktivistů časem rozpadla, přesvědčení o důležité roli cizinců a nenásilného odporu zůstalo a vedlo k založení ISM.
U jeho zrodu stáli aktivisté z Palestiny a Izraele, jako například George Rishmawi a Ghassan Adoni ze Západního břehu, oba se zkušenostmi s bojkotem Izraele a kampaní, v jejímž rámci odmítali občané během první intifády platit daně izraelským úřadům, Palestinka s americkým občanstvím Huwaida Arraf a izraelská židovka narozená v Tel Avivu, Neta Golan. První pochody za účasti mezinárodních a izraelských aktivistů začali organizovat koncem roku 2000 a prvotní úspěchy, které překvapily i samotné organizátory, vedly k vydání výzvy adresované aktivistům po celém světě, aby se připojili k Palestincům v jejich odporu proti okupaci.
Zatímco se nově vzniklé hnutí připravovalo na první vlnu aktivistů ze zahraničí, kteří měli přijet na kampaň nazvanou Léto svobody 2001, začaly se projevovat první problémy. Aby mohly být jejich kampaně úspěšné, bylo nutné vybudovat dobré vztahy s místními palestinskými komunitami. Ukázalo se ale, že někteří Palestinci se stavěli vůči přítomnosti mezinárodních aktivistů negativně, což vycházelo z jejich přesvědčení, že cílem ISM je zamezit aktivitám palestinského odporu a násilí. V té době měli již i zkušenosti s násilnou odvetou za přítomnost izraelských aktivistů ze strany izraelské armády. Otázka zapojení izraelských aktivistů do přímých akcí organizovaných ISM byla nakonec vyřešena ujednáním, že budou vždy přizváni jen na žádost místních obyvatel.
Léto svobody otevřelo další dvě důležité otázky – zajištění kontinuity hnutí a rozhodnutí o tom, kdo bude hnutí vést. Diskuse nad druhým bodem byla podle vyprávění zakladatelů jednou z dvou situací, při nichž se hnutí téměř rozpadlo. Proti sobě stály dva návrhy: první požadoval, aby bylo ISM koordinováno mezinárodně (což by umožnilo obejít neshody mezi palestinskými politickými stranami a skupinami a zajistit lepší vztah se všemi Palestinci), druhý trval na tom, že jeho vedení musí být zakotveno v palestinském nenásilném hnutí a čerpat podněty od místních aktivistů. Neta Golan k tomu řekla: „Mám strach, aby se ze mě nestala koloniální aktivistka. Musíme mít kontakty mezi místní komunitou lidí, se kterými budeme pracovat a kterým budeme naslouchat. Musíme být zcela naladěni na přání a potřeby zdejších obyvatel.“
Hnutí nakonec dospělo ke konsenzu, že by mělo mít palestinské vedení [3], což se projevuje zejména ve třech oblastech: Palestinci jsou součástí koordinačních komisí a účastní se rozhodovacího procesu, všechny aktivity jsou koordinovány s místními Palestinci a ISM Palestina je základní jednotkou celého mezinárodně organizovaného hnutí. Výše uvedené principy však neznamenají, že mezinárodní aktivisté mají v hnutí pouze pasivní roli a nemohou přicházet s vlastními návrhy. Konečné rozhodnutí však leží na Palestincích, což je logické i vzhledem k tomu, že to jsou oni, kdo nesou případné následky v podobě násilí ze strany izraelské armády.
Činnost ISM se naplno rozvinula koncem března 2002, během izraelské operace Obranný štít, při níž byl na většinu měst uvalen dlouhodobý zákaz vycházení, mnoho Palestinců bylo zatčeno a další čelili eskalovanému vojenskému násilí. Práce ISM se v této době soustředila na dodávky potravin a léků palestinským rodinám, které byly uvězněny ve svých domovech. Mezinárodní aktivisté byli rovněž jedni z prvních, komu se podařilo dostat do rozbombardovaného uprchlického tábora v Jeninu, který se izraelská armáda snažila izolovat od okolního světa, včetně novinářů a zástupců mezinárodních organizací.
Širší povědomí jak mezi Palestinci, tak i na mezinárodní úrovni, získalo ISM během aktivit na podporu palestinského prezidenta Jásira Arafata, na nějž izraelská okupační moc uvalila zákaz vycházení. Do světových korporátních médií se skrze mezinárodní aktivisty, kteří s Arafatem po dobu několika týdnů přebývali v jeho sídle, dostal alternativní pohled na celý konflikt. Z lokálního hlediska to ISM usnadnilo cestu pro rozvoj aktivit na okupovaných územích. Méně úspěšné již byly snahy o intervenci při obsazení chrámu Narození Páně v Betlémě, které znovu upozornily na úskalí snah o organizaci mezinárodního aktivismu v tak složitém prostředí.
Principy a způsoby práce
Cílem předchozího textu bylo na několika počátečních letech činnosti ISM ukázat, jak jeho zakladatelé a první aktivisté uvažovali o jeho roli v kontextu palestinského odporu proti izraelské vojenské okupaci. Bylo naznačeno, jak se jeho hlavní principy a způsoby práce vyvíjely víceméně za pochodu a vycházely z konkrétních potřeb Palestinců a tehdejší situace. Přestože podstata okupace zůstává stejná, v době před deseti lety se projevovala jinak, než je tomu dnes. Tomuto vývoji se musí přizpůsobit i ISM, které neustále vede diskuse o významu mezinárodního aktivismu v Palestině, jeho limitech, principech a statutu. Některé principy a způsoby práce, které byly naznačeny v předchozím textu, rozebereme podrobně v dalších odstavcích.
Podpora existujícího občanského hnutí v Palestině a privilegia zahraničních aktivistů
Palestinci odmítají přijmout roli bezmocných obětí a příjemců charity a aktivně participují na různých formách odporu proti okupaci. Úkolem týmů mezinárodních dobrovolníků je tyto aktivity podporovat a doplňovat, nikoliv nahrazovat palestinský odpor. Zahraniční aktivisté podporují palestinské hnutí zejména tím, že se snaží zmírňovat dopad izraelské okupace a narušovat její schopnost kontroly nad všemi aspekty života Palestinců pod okupací.
ISM podporuje Palestince v tom, aby sami aktivně určovali svůj život a převzali iniciativu, která nebude pouze reagovat na kroky izraelské okupace. K tomu využívají celé řady privilegií, jako je jejich statut cizince, kontakty a přístup ke zdrojům, médiím a snazší upoutání pozornosti mezinárodní komunity. Aktivisté si uvědomují rozpor v tom, že globální nerovnosti v posuzování lidské hodnoty, proti kterým bojují, zároveň využívají pro podporu palestinského boje.
Jak již bylo zmíněno, základním privilegiem, kterého ISM využívá, je zahraniční statut aktivistů. Účast nepalestinců na demonstracích skutečně přispívala ke zmírnění násilí ze strany izraelské armády, a to zejména v počátcích hnutí. Izraelská armáda používala odlišné postupy k rozhánění davu, když byli na místě přítomni izraelští a zahraniční dobrovolníci, a jiné, když se demonstrací účastnili pouze Palestinci. Neta Golan ve vzpomínce na svůj raný aktivismus říká: „Byla to skvělá i příšerná zkušenost zároveň – už jen ta představa, že je vaše krev důležitější…“ Toto privilegium však bylo záhy do velké míry zpochybněno smrtí Rachel Corrie a Toma Hurndalla (oba byli smrtelně zraněni izraelskou armádou v roce 2003 během svého působení v Gaze) a zraněním dalších mezinárodních (Brian Avery, Tristan Anderson nebo Emily Henochowicz) a izraelských aktivistů (Jonathan Pollack, Limor Goldstein…).
Statut cizince aktivistům zajišťuje další privilegia, na kterých může být založena jejich činnost v Palestině. Na rozdíl od Palestinců se mohou těšit relativní svobodě pohybu, zpravidla disponují většími finančními prostředky a kontakty na své diplomatické zástupce, které mohou v případě potřeby mobilizovat. Během přímých akcí často uplatňují i fakt, že se na ně vztahuje jiný právní systém než na Palestince a v případě zadržení musí být do 24 hodin postaveni před soud nebo propuštěni (zatímco Palestinci mohou být drženi až několik měsíců bez toho, aby jim bylo sděleno obvinění a aby se jim dostalo práva na spravedlivý proces). Na rozdíl od Palestinců, kteří spadají pod vojenské soudce, jsou jejich případy řešeny u civilních soudů. Mezinárodní dobrovolníci se proto snaží zabránit tomu, aby byli například na demonstraci zatčeni palestinští aktivisté, a často tak skončí ve vazbě místo nich.
Základním předpokladem práce ISM na okupovaných územích je, že to jsou sami Palestinci, kdo vyzývá k mezinárodní účasti na svém hnutí. Je proto důležité budovat vztahy s místní komunitou a porozumět jejich potřebám. K tomu někdy slouží i aktivity, které přestože jsou mimo rámec činnosti ISM, pomáhají vybudovat důvěru mezi místními obyvateli a zahraničními aktivisty. Sem patří například výuka angličtiny nebo práce na počítači.
Přítomnost zahraničních aktivistů Palestinci oceňují a považují za prospěšnou. Když Palestinci vidí, že cizinci opustili pohodlí svého domova, aby spolu s nimi čelili násilí, kterému jsou každodenně vystavováni, znamená to pro ně mnoho. Za nejdůležitější aspekt však zahraniční aktivisté považují práci ve svých vlastních zemích a úsilí o změnu veřejného mínění, a tím i politiky vlastních vlád. Mezinárodní aktivisté pomáhají globalizovat palestinský odpor – ten se stává důležitou součástí globálního boje za mír a spravedlnost. K jednomu z největších úspěchů ISM v různých dobách patřilo pokrytí palestinského nenásilného hnutí v korporátních médiích.
Ke změně pohledu svých spoluobčanů na ,izraelsko-palestinský‘ konflikt mohou aktivisté přispět i tím, že vlastní účastí v nenásilném odporu Palestinců přiblíží realitu života pod okupací. Lidé totiž často začnou kritizovat okupaci až v momentě, kdy její následky nese někdo, s kým sympatizují a s kým se mohou ztotožnit. Na podobném principu byl založen například krátký film Tudy cesta nevede (No way through), který ukazuje závažnost dopravních omezení na Západním břehu tím, že do Londýna umístí vojenská kontrolní stanoviště, jež znemožní řidiči dopravit těžce zraněnou dívku do nemocnice.
Nenásilí
Mezinárodní aktivisté se automaticky ocitají uprostřed probíhajících debat o taktikách odporu proti izraelské okupaci. Mnozí z nich přijíždějí s přesvědčením, že jakákoliv forma nenásilného protestu je sama o sobě pozitivní, což se nemusí shodovat s míněním místního obyvatelstva. Přestože nenásilné hnutí získává stále větší podporu, řada Palestinců věří v legitimní ozbrojený odpor. V médiích a ve společnosti stále přetrvává obraz Palestinců jako sebevražedných útočníků, přičemž nenásilné formy protestu zůstávají nepovšimnuty. Zakladatelé ISM si byli tohoto rozporu vědomi, a přestože hnutí právo Palestinců na legitimní ozbrojený odpor uznává, aktivně propaguje nenásilnou přímou akci. Mnoho dobrovolníků se zapojuje do ISM právě pro jeho nenásilné taktiky. Přestože není úkolem mezinárodních aktivistů radit Palestincům, co dělat, jejich práce přímo na místě může sloužit jako inspirace pro další aktivisty a komunity. Síla nenásilné formy boje tkví v tom, že se do něj může zapojit každý Palestinec a každá Palestinka, nejen vybraná skupina vycvičených ozbrojenců.
Palestinci mají dlouhou historii využívání metod nenásilného odporu, kterého si západní svět tolik cení, pokud jde o hnutí za osvobození Indie, hnutí za občanské svobody, antiapartheidní hnutí a další, ale ignoruje, když se jedná o palestinský boj za svobodu. Palestinci v něm využívají celé škály nenásilných taktik a způsobů odporu. Mezinárodní aktivisté si někdy neuvědomují, že každodenní odpor je pro Palestince často důležitější než demonstrace, což aktivisté považují za známku slabosti nebo nezájmu o účast ve hnutí. Aby mohli efektivně podporovat místní obyvatele, musí tedy pochopit, že pro Palestince je přímá akce už jen to, když se snaží opustit svůj dům během zákazu vycházení.
Pro mnoho Palestinců a Palestinek je pouhý fakt, že zůstávají ve svých domovech a na své půdě a neemigrují do zahraničí, důležitou formou odporu. Farmáři musí ujít pěšky několik kilometrů, aby mohli sklidit úrodu, protože staré palestinské silnice byly zničeny, zablokovány nebo zastavěny novými silnicemi určenými pouze pro osadníky, na které je Palestincům vstup zakázán. Odmítají se vzdát práva na obdělávání své půdy. Podobně děti každý den čekají celé hodiny na kontrolních stanovištích na cestě do školy, protože jsou odhodlány přes všechny překážky dosáhnout dobrého vzdělání. Existence is resistance. V této situaci, jak konstatoval jeden aktivista z USA, „může být solidarita třeba i pití čaje s Palestinci a povídání si o kozách“.
Úskalí práce zahraničních aktivistů v Palestině
Zejména zpočátku vyjadřovali někteří Palestinci obavy o dlouhodobou udržitelnost aktivit, iniciovaných ve spolupráci s ISM a dopady mezinárodní přítomnosti na palestinskou soběstačnost. Tam, kde přítomnost mezinárodních dobrovolníků přispěla ke zmírnění násilí ze strany izraelské armády, se místní obyvatelé obávali toho, co bude, až aktivisté jejich vesnici opustí. Zde je opět důležité zdůraznit, že ISM by mělo Palestincům dodávat sílu, ne jim ji brát, mělo by umožňovat a usnadňovat odpor místních obyvatel, ne jej oslabovat. Pokud se Palestinci stanou na aktivistech z venku závislí a začnou očekávat, že to budou oni, kdo si bude lehat před buldozery, pak nebude činnost ISM ani solidaritou, ani podporou existujícího hnutí.
Jednou z nejčastějších obav mezinárodních dobrovolníků je, aby pro místní komunity nepředstavovaly dodatečnou zátěž. Přestože tradičně velmi pohostinní Palestinci podobné obavy nesdílejí, je zcela na místě si toto riziko uvědomovat. Aktivisté většinou bydlí v domech místních rodin nebo v pronajatých bytech přímo ve vesnicích, kde pracují. Palestinci aktivisty často zvou k sobě domů na večeře a tráví s nimi mnoho času. Někteří aktivisté pak říkají, že si ani nepamatují, kdy si naposledy sami koupili jídlo, cigarety nebo vyprali své vlastní prádlo. To však neznamená, že by aktivisté měli pozvání na večeře odmítat nebo se snažit nabídnout rodině peníze, což by bylo v rozporu s hodnotami palestinské společnosti. V případě potřeby přerozděluje finanční prostředky mezi hostitelské rodiny ISM z peněz, kterými dobrovolníci přispívají na ubytování. Pokud Palestinci zahraniční aktivisty za něco kritizují, pak je to neznalost a nedodržování hodnot a norem palestinské společnosti.
Závěr
„Mezinárodní nátlak hrál důležitou roli v poražení apartheidu v Jižní Africe. Jako velmi efektivní se zde ukázalo hnutí bojkotu, neméně důležitý byl samozřejmě odpor přímo na místě. Pokud by mezinárodní komunita přestala okupaci podporovat a tolerovat, věřím, že by skončila.“ (Neta Golan)
Nenásilný odpor zdola za účasti zahraničních aktivistů přispěl k tomu, že byla na některých místech změněna trasa apartheidní zdi, zvýšil celosvětové povědomí o okupaci, a především zajistil, že izraelská politika zaměřená na pobízení Palestinců k masové emigraci zůstala do velké míry neúspěšná.
ISM se za deset let své existence vyvinulo ve hnutí, které staví na tom, co se naučilo během práce s Palestinci přímo na místě a jako takové mělo signifikantní vliv na mezinárodní chápání izraelské okupace. Svou prací nastavilo ISM určitý standard a slouží jako příklad toho, jak může vypadat solidarita.
Určitý potenciál ISM tkví i v tom, že kromě podpory nenásilného palestinského hnutí zdola nemá žádnou ideologii. Jeho řady tvoří environmentální aktivisté, anarchisté, umělci a filmaři, zdravotní sestry, lidé, kteří se organizují v odborech nebo na základě víry, tedy různé skupiny lidí, které jsou schopny oslovit široké spektrum populace. ISM se tak stalo skutečně mezinárodním hnutím s podpůrnými skupinami v několika desítkách zemí po celém světě.
Poznámky
[1] V tento den vstoupil Ariel Šaron na Chrámovou horu, pro Palestince Vznešený okrsek, kde se nacházejí mešita Al Aksa a Skalní dóm. Druhý den vypukla druhá intifáda (Palestinci nazývaná al Aksa), která odrážela frustraci Palestinců z nikam nevedoucího mírového procesu a faktického zhoršení jejich situace i každodenního života.
[2] V angličtině „internationals“. Anglický výraz je zároveň podstatným jménem, lze jej tedy použít pro obecné označení celé skupiny nepalestinců bez nutnosti jeho doplnění o další výrazy, jako je „aktivista“ nebo „občan“, které může vést k menším nepřesnostem.
[3] Vedením zde není myšleno hierarchické a autoritativní vedení, spíše koordinace v širokém slova smyslu. ISM nemá žádnou formální strukturu, je organizováno nehierarchicky a rozhoduje konsenzem všech přítomných aktivistů, přičemž každý ‚hlas‘ má stejnou váhu. Nicméně by jeho aktivity neměly vycházet čistě z iniciativy mezinárodních aktivistů a měly by být zakotveny v přáních a již existujících hnutích místních obyvatel. Ve městech a vesnicích, kde ISM působí, je vždy alespoň jeden ověřený místní kontakt, se kterým mezinárodní dobrovolníci koordinují své aktivity.
Článek je volným překladem a kompilací následujících článků a informací z webových stránek ISM, PSC a IWPS, doplněných o osobní zkušenost autorky:
Seitz, Charmaine: ISM at the crossroads: the evolution of the International Solidarity Movement, Journal of Palestine Studies, University of California Press, 2003
Pollock, Mica: Using and disputing privilege: U.S. youth and Palestinians wielding „international privilege“ to end the Israeli-Palestinian conflict nonviolently, Harvard University
Dudouet, Veronique: Cross-border non-violent advocacy during the second Palestinian intifada: the case of the International Solidarity Movement, Coventry University, 2006
Další zdroje:
palsolidarity.org, ism-czech.org, iwps.info, palestinecampaign.org
