19. října 2011 | Daniel Veselý, Britské listy (odkazy na zdroje naleznete v originálním článku)
Domníval jsem se, že mě od naprosto otřesné reportáže z loňského roku s Normanem Finkelsteinem, kde moderátor ČT Veselovský předvedl, jak skvěle v českém veřejnoprávním médiu fungují totalitní praktiky týkající se tuzemské diskuse o izraelsko-palestinského konfliktu, už nic nepřekvapí. Mýlil jsem se. Relace Události, komentáře ze 17. října dokázala překonat zdánlivě nepřekonatelné. „Vysoce kontroverzní“ výměna 1027 palestinských vězňů za jednoho izraelského vojáka Gilada Šalita, kterého hnutí Hamás drželo v zajetí 5 let, veřejnoprávní médium doslova představilo jako výměnu „palestinských vrahů Židů a Izraelců“ za národního mučedníka. Je však důležité uvést, že sám Šalit ke své cti po propuštění prohlásil, „že by byl šťastný, kdyby všichni palestinští vězni věznění Izraelem mohli být propuštěni na svobodu“ .
Nejdřív je nasnadě opravit pár vyslovených chyb, jichž se západní a naše sdělovací prostředky s ohledem na kauzu Šalit často dopouštějí, a doplnit několik důležitých informací. Izraelský voják Gilad Šalit nebyl Hamásem unesen, nýbrž zajat, a to coby okupační voják. Jednostranná medializace z řadového vojáka vyrobila mezinárodní celebritu, ač na to sám přirozeně neměl žádný vliv. Podle mezinárodních regulí může okupovaná populace vést odboj proti okupačním silám, to se však netýká unášení a zabíjení civilistů. Takže jakékoliv zabíjení civilistů jak ze strany Izraele, tak Palestinců je zločinem, nehledě na to, že drtivě převažuje zabíjení palestinských civilistů Izraelem (v době izraelského útoku na Gazu na přelomu let 2008/09 činil poměr usmrcených palestinských a izraelských civilistů více jak 100:1). Okupační vojska jsou na druhé straně legitimním terčem odboje či odporu okupovaných.
Jestliže se Šalitovi před pěti lety, tedy v době jeho zajetí, dostalo mimořádné mediální pozornosti, naopak téměř nulová pozornost masmédií se dostala dvěma palestinským civilistům – Osamovi a Mustafovi Muamarovým, kteří byli izraelskou armádou (IDF) z Gazy uneseni den předtím, než byl Šalit zajat, jak tehdy téměř osamoceně napsal britský novinář Jonathan Cook žijící trvale v Izraeli. Navíc zajetí po právní stránce není tak závažný přečin – na rozdíl od unášení civilních osob. Jsou snad tito dva palestinští civilisté – lékař a jeho bratr – zahrnuti do diskutované výměny?
Izrael má dlouhou a neblahou historii unášení civilistů z okupovaných území či Libanonu a jejich následného věznění i mučení, ačkoliv se jim nedostává statutu celebrit. I takto je systematicky a záměrně vyráběn pokřivený obraz izraelsko-palestinského konfliktu coby sporu dvou rovnocenných soupeřů – na místo nerovného zápasu mezi agresorem a jeho obětí – když se naprosto ignorují tragické osudy palestinských a libanonských civilistů, jež jsou jistě bolestivější než osud Gilada Šalita a jeho blízkých.
Podle palestinské zpravodajské agentury Wafa (ale i dalších statistik) prošlo od začátku izraelské okupace Západního břehu a Gazy v roce 1967 izraelskými vězeními a detenčními centry 750 000 Palestinců, včetně 12 000 žen a desítek tisíců dětí. V rozsáhlé míře byla řada Palestinců zadržována bez obvinění, soudního přelíčení či za regulérní odbojové aktivity. Před aktuální výměnou (6. října) se v izraelských věznicích nacházelo 6 000 Palestinců, z toho 35 žen a 285 dětí. Mezi nimi je 21 palestinských poslanců a řada politických lídrů. Mezi odsouzenými je 41 lidí, kteří už ve vězení strávili přes 25 let. Asi 820 zadržených osob bylo odsouzeno na doživotí, či dokonce několikrát na doživotí, píše Wafa. Palestinské statistiky dále uvádějí, že od roku 1967 bylo v izraelských věznicích zavražděno více než 200 osob, z nichž bylo 70 umučeno, 51 osob zemřelo, protože jim nebyla včas poskytnuta lékařská péče, 74 lidí bylo usmrceno ihned po zatčení a 7 dalších zastřelili dozorci či vojáci.
Samozřejmě, že mezi těmito vězni i mezi nyní propouštěnými se nacházejí vrahové, atentátníci a zločinci, to jistě nelze zastírat. Nicméně i po výměně zůstane v izraelských věznicích 5 000 lidí a mezi nimi mnoho nevinných – političtí vězni, lidé zatčení za účast na protiizraelských protestech, děti, které házely po izraelských tancích kamení, nebo osoby pochytané izraelskými vojáky při zátazích, uvězněné bez soudu atd. Dokonce i podle Českého rozhlasu jsou „mezi palestinskými vězni jednak političtí vězni, guerilloví bojovníci, kteří útočili na izraelské vojáky, a také teroristé. Tito lidé mají na svědomí například masakr v jeruzalémské pizzerii před 10 lety, teroristické útoky v hotelích, na plážích, v ulicích nebo v autobusech.”
Avšak to, co předvedli moderátor Událostí, komentářů dne 17. října Železný a novinářka Tatiana Hoffmanová je ukázkou do nebe volající jednostranné propagandy skvěle se vyjímající v jinak totalitních sdělovacích prostředcích. Třetím hostem pořadu byl vzácně střízlivý hlas palestinského publicisty Suhaila Abú Nofala, jemuž se bohužel nedostalo moc pochopení. Železného otázky na Hoffmanou a její odpovědi jako by byly perfektně sehrány. Co se výměny týče, jde podle nich o dobrý „deal“, na němž samozřejmě vydělala palestinská strana, navzdory nevoli mnohých Izraelců, kteří se proti debatované výměně odvolávali k soudu: jak je možné, aby vrazi našich dětí byli propuštěni na svobodu? Přirozeně, že pozůstalí mají právo na rozhořčení a možnost jej řešit soudní cestou, ale ze záznamu se dá více než vycítit, jak je celý proces výměny nespravedlivý vůči velkorysému Izraeli. Pan Nofal naprosto bravurně uhodil hřebík na hlavičku, když prohlásil, že kdyby nebylo izraelské okupace, neexistovali by žádní palestinští vězni ani zajatý Gilad Šalit. Domnívám se, že tvrzení o tom, že hadem v ráji je izraelská okupace plodící zlo nerovnoměrně rozložené na obou stranách je naprosto trefné vystižení celého konfliktu. Nofal také uvedl, že izraelská duše je stejná jako izraelská, palestinská nebo česká. Hysterik Železný asi příliš tato moudrá slova nepobral a obořil se na něho slovy, že „palestinští političtí vězni byli často pravomocně odsouzeni za vraždy“. Železný ve svém ignorantství asi vůbec netuší, že existuje řada nenásilných forem palestinského odboje, který Izrael trestá vězením, třeba nenásilné demonstrace a protesty, shlukování se ve více než desetičlenných skupinkách – že je zakázáno rozdávat letáky a jiné tiskoviny s politickým obsahem (to samé bylo v našich poměrech trestáno i během nacistické okupace a v 50. a 70. letech) a není dovoleno vyjadřovat podporu „nepřátelským organizacím, třeba držením vlajky nebo veřejným poslechem politického songu“.
Železný není žádné ořezávátko a chtěl panu Nofalovi zvýšeným hlasem vnutit tvrzení, že je podle něho asi v pořádku, že jsou na svobodu pouštěni vrazi, ačkoliv ten nic takového nenaznačil, jen hovořil o palestinském odboji v podmínkách izraelské okupace a obrazně tento odboj přirovnal k odboji za nacistické okupace. Co je ale důležité – Nofal konstatoval, že na vině je izraelská okupace a nelze tedy dávat rovnítko mezi okupovaným a okupantem. Palestinský novinář znovu zdůraznil tezi, která by se měla v dobrém smyslu slova tesat do kamene; totiž, že viníkem násilí v regionu je izraelská okupace. Železný ve své hlouposti a omezenosti „kontroval“, že si vlastně Izraelci mohou sami za to, že je Palestinci zabíjejí. To Nofal přirozeně vyloučil… Další část relace se nesla v tradičním duchu – jaké dopady bude mít tato výměna na izraelské trauma, bylo zdůrazněno kolik bolesti si „celá Izrael“ vytrpěla atd. Opravdu směšně působilo prohlášení Hoffmanové, tedy až po dlouhé litanii, kde zopakovala nutnost boje proti teroru, vypíchla strach z možných teroristických činů propuštěných Palestinců, vzpomněla si na pizzerie vyhazovanédo vzduchu atd., když označila Nofalovy názory za „demagogické a natolik propagandistické, že si je v normálním dnešním světě nikdo hlásat nedovolí“, a také, že „Palestinci chtějí všechno nebo nic, ale nic pro to nedělají“. Hoffmanová tak učebnicově demonstrovala, že Česká republika je co se týče veřejné diskuse o blízkovýchodním konfliktu ještě v prenatálním stádiu, nicméně ve stavu vážně ohrožené gravidity.
Nemohu si pomoci, ale totalitní československá televize o izraelsko-palestinském konfliktu referovala daleko precizněji než nynější veřejnoprávní a demokratická ČT (například dění v Izraelem okupovaném jižním Libanonu v 80. letech). Ač byla ovlivněna propagandou oběti, vycházela ze zdrojů, jako Reuters, L’Humanité nebo Spiegel. V archivu ČT jsou ke zhlédnutí zprávy československé televize staré 25 let, a člověk se tak může přesvědčit na vlastní oči.
