22. května 2011 | International Solidarity Movement
Právo uprchlíků na návrat je jedním ze základních požadavků osvobozeneckého boje Palestinců. Od let 1947 – 1948, kdy bylo ze svých domovů násilně vyhnáno přes 750 000 Palestinců (z čehož více než 700 000 muselo v důsledku etnického čištění opustit zemi), se tito uprchlíci a jejich potomci organizují, aby dosáhli nápravy této historické nespravedlnosti. K rostoucímu celosvětovému hnutí za návrat připojili svůj hlas uprchlíci z takzvané Šestidenní války v roce 1967 (po níž izraelská armáda vystěhovala z okupovaného pásma Gazy a Západního břehu dalších 300 000 Palestinců), utečenci vysídlení izraelskou správou z okupovaných území v letech 1967 – 1994 (během nichž Izrael zbavil práva pobytu 140 000 Palestinců) a konečně ti, kdo museli odejít v důsledku stále pokračujícího osídlování Palestiny a vystěhovávání jejích původních obyvatel.
V poslední době se právo uprchlíků na návrat rovněž stalo jedním z klíčových požadavků mezinárodních aktivistů podporujících úsilí Palestinců o dosažení svobody. V zakládajícím dokumentu celosvětového hnutí za spravedlnost v Palestině nazvaném Výzva palestinské občanské společnosti k bojkotu, stahování investic a sankcím (BDS) z 9. července 2005 se například uvádí, že “je třeba pokračovat v uplatňování nenásilných opatření a sankcí, dokud Izrael neuzná nezcizitelné právo palestinského lidu na sebeurčení a plně se nepodřídí mezinárodnímu právu … přičemž bude respektovat, chránit a podporovat právo palestinských uprchlíků na návrat do jejich domovů a na jejich území”.
Sedm milionů palestinských uprchlíků, což představuje zhruba třetinu celkové uprchlické populace, dnes tvoří nejpočetnější skupinu uprchlíků na světě. Jejich právo na návrat do svých domovů a na náhradu za utrpěné škody je zakotveno v mezinárodním právu. Usnesení 194, které Valné shromáždění OSN přijalo 11. prosince 1948 a které se Izrael zavázal dodržovat jako podmínku svého následného přijetí do Organizace spojených národů,
uvádí, že uprchlíkům, kteří si přejí vrátit se do svého domova a žít v míru se svými sousedy, by mělo být dovoleno tak učinit v co nejbližším možném termínu a těm, kteří se rozhodnou se nevrátit, by měla být vyplacena náhrada za majetek a za ztráty a škody na majetku, jež by podle zásad mezinárodního práva a zásad spravedlnosti měly být nahrazeny vládami a úřady za tyto ztráty a škody zodpovědnými.
Všeobecná deklarace lidských práv přijatá Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948 navíc říká, že “každý člověk má právo opustit kteroukoliv zemi, včetně své vlastní, a má právo se do své země vrátit.” Usnesení 3236 přijaté Všeobecným shromážděním 22. listopadu 1974 “potvrzuje … nezcizitelné právo Palestinců vrátit se do svého domova a na svou půdu, ze které byli vystěhováni a vykořeněni, a vyzývá k jejich návratu.”
Navzdory jasným závazkům podle mezinárodního práva Izrael nadále odmítá vyhovět žádostem palestinských uprchlíků a umožnit jim vrátit se do své země. Nedávno, v neděli 15. května, v den 63. výročí takzvané Nakby, neboli “pohromy”, během níž v letech 1947 – 1948 došlo k etnickému čištění Palestiny, potlačila izraelská armáda ostrými zbraněmi demonstraci neobzbrojených uprchlíků, kteří pořádali průvod směrem ke svým domovům.
Na třech hranicích – s okupovanou Gazou, Libanonem, a mezi Sýrií a okupovanými Golanskými výšinami – zabila izraelská armáda nejméně 15 demonstrantů, ostrou střelbou, dělostřeleckými granáty a slzným plynem způsobila poranění stovkám dalších a na okupovaném Západním břehu rozpoutala vlnu zatýkání a represí. Toto hromadné násilí mohlo být zamýšleno pouze jako ukázka hrubé síly, jejímž cílem je spolu s Netanyahuovými opakovanými prohlášeními, že “se to nestane”, odradit palestinské uprchlíky od dalších snah prosadit svá historická práva a dosáhnout celosvětového konsensu v otázce práva na návrat.
Snad nejpůsobivějších událostí, která se stala 15. května, je příběh Hassana Hijaziho. Poté, co tento osmadvacetiletý palestinský uprchlík žijící v Sýrii prošel na hranicích s okupovanými Golanskými výšinami ostrou střelbou, v níž přišli o život čtyři další Palestinci, dojel stopem a autobusem do Jaffy, kde bydlí jeho rodina. Předtím, než se sám oznámil telavivské policii, sdělil izraelským novinářům: “Nebál jsem se a nebojím se. Když jsem v autobuse do Jaffy seděl vedle izraelských vojáků, uvědomil jsem si, že mají větší strach než já.”
Miliony dalších jsou rozhodnuty jít v Hijaziho stopách. V něděli 5. června, v den 44. výročí takzvané Naksy, neboli “porážky”, kdy Izrael po Šestidenní válce v roce 1967 vyhnal dalších 300 000 Palestinců, se palestinští uprchlíci hromadně vrátí k hranicím své země. V mobilizační výzvě z 18. května prohlásila Koalice mládeže třetí intifády: “Posledních několik dní ukázalo, že osvobození Palestiny je možné a velmi dobře uskutečnitelné i hromadným neozbrojeným pochodem, jestliže se celý národ rozhodne dát jednom okamžiku vše za osvobození Palestiny”.
Přípravný výbor pro právo na návrat, který je nestranným koordinačním orgánem, vyzval přívržence palestinského osvobozeneckého boje, aby 5. června po celém světě pořádali shromáždění, průvody a protesty a požadovali právo palestinských uprchlíků na návrat. Vhodným místem pro takové akce jsou izraelská velvyslanectví, konzuláty, mise, cíle kampaní BDS, a dále sídla cizích vlád a mezinárodních organizací, které svým jednáním umožňují zločiny Izraele.
Jak komise v jednom ze svých prohlášení uvádí, “průvody pořádané 15. května nebyly ojedinělým incidentem, ale spíše vyhlášením nové etapy boje v historii palestinské věci nazvané: “Právo uprchlíků na návrat do svého domova.”
Poprvé v historii se stalo, že se Palestinci místo pouhého připomínání svého vyhnání prohlášeními, festivaly a projevy začali pokoušet o skutečný návrat do své země.
Pohled na uprchlíky pochodující ze všech směrů do své palestinské vlasti byl mocným signálem celému světu, že uprchlíci jsou pevně rozhodnuti vrátit se do svého domova bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat, že jejich sen o návratu je i po 63 letech stále živý a že nové generace, které se narodily ve vynuceném exilu a svoji starou vlast nikdy neviděly, mají k této vlasti stejně vřelý vztah jako jejich dědové a otcové, kteří zažili Nakbu.
Události z 15. května byly pouze předehrou velkého průvodu, který brzy přijde, průvodu, který uspořádají palestinští uprchlíci a jejich přívrženci. Projdou ostnatým drátem a vrátí se do svých okupovaných měst a vesnic.
Zástupy demonstrantů vyjdou ze všech míst, kde žijí palestinští uprchlíci, a mávajíce palestinskými vlajkami, transparenty s názvy svých měst a vesnic, klíči od svých domů a bytů a občanskými průkazy, zamíří pokojnými průvody k Západnímu břehu, pásmu Gazy a k hranicím okupované Palestiny s Jordánskem, Sýrií a Libanonem.
Vítr revolučních změn zdvižený Arabským jarem vane utečeneckými tábory stejně jako hlavními městy arabských zemí směrem k Palestině. A zatím to nevypadá, že by měl ustat.
