ISM Czech Republic

2. srpna 2025 | blisty.cz

Oscarem ověnčený dokumentární snímek Žádná jiná země (No Other Land, 2024) popisuje vyhánění Palestinců z oblasti Massafer Jatta na okupovaném Západním břehu Jordánu. Desítky vesnic a usedlostí jižně od Hebronu, které tvoří ráz zdejší kopcovité krajiny, jsou okupační izraelskou armádou s užitím těžké techniky systematicky srovnávány se zemí, aby zde mohl vzniknout – účelově vyhlášený – armádní výcvikový prostor. Divák tak může sledovat zápas zdejších Palestinců o udržení domova, půdy a obživy proti svévoli okupační moci. Zápas o každý metr půdy, který zde každým dnem probíhá již řadu desetiletí a vyžádal si oběti i na palestinských životech.

V jeden moment se na scéně objevuje izraelský manažer v civilu, který dohlíží na to, aby demolice a vyhánění lidí do neznáma probíhaly organizovaně a podle plánu. Součástí celého procesu je i uzurpace vody a vodních zdrojů. Izraelská armáda přiveze pracovní četu, která domorodým Palestincům vytrhává vodovodní potrubí a na několika místech je přeřezává. Velkoobjemový domýchávač zaleje místním lidem v kamenité půdě pracně hloubené studny a nádrže s vodou betonem, načež mizí za obzorem. S vodou se vytrácí i život, a palestinská komunita je tak nucena přesunout se zase o kus dál…

25. července 2025 | blisty.cz

Není snad chvíle v českém Parlamentu projednávajícím čas od času náš vztah s Izraelem „na věčné časy“, aby se k řečnickému pultíku nepřihnal nějaký ten rozohněný poslanec či senátor a nezačal přítomné kolegy a kolegyně – povětšinou podobně smýšlející nepoučené sionisty – rozněcovat úvahami o zpustlé Palestině plné močálů či kamení, která se povznesla až s příchodem židů, jejichž přičiněním se z pouště stala kvetoucí zahrada. Obvyklé podpůrné zakončení „viděl jsem to na vlastní oči, když jsem tam byl“ je už jen úsměvným dovětkem a důkazem toho, že v případě Palestiny a Palestinců přijde každá pitomost vhod.

Jak totiž ukážeme v tomto a v následujících dílech našeho volného seriálu, ona očividná dnešní „zaostalost“ a „neprosperování“ palestinské ekonomiky je určována v první řadě omezeními ze strany Izraele, který možnosti palestinské ekonomiky záměrně přiškrcuje.

17. července 2025 | blisty.cz

Obvyklou, protože populární destinací nejen letní dovolené se stal dlouhodobě Izrael. Cestovní kanceláře zde nabízí celou paletu kašírovaných obrázků, které atraktivně spojují starobylá městečka s kulturou a uměním, starověké památky s výklady biblických dějů či kouzelnou krajinu s léčivým pobytem u Mrtvého moře. Aniž by se v této zážitkové turistice nějak rozlišovalo, co je ještě oficiálně Izrael a co už okupovaná palestinská území, která jsou za Izrael vydávána.

Nejčastěji jsou takto do turistického poznávacího kolečka zařazena palestinská místa jako jeruzalémské Staré Město s Chrámem Božího hrobu, Skalním dómem a mešitou Al-Aksá a židovskou čtvrtí se Zdí nářků, Betlém s kostelem Narození Páně či Jericho s klášterem Pokušení. Ačkoliv jsou všechny tyto významné památky podle mezinárodního práva na okupovaných palestinských územích a měla by se podle toho i řádně označovat, náhodný turista nezatížený na rozdíl od místních Palestinců ponižující kontrolní procedurou na izraelských segregačních check-pointech, s cestovním katalogem přebírajícím izraelská označení pro palestinská území a s možností pohybu na rychlostních komunikacích vyhrazených pouze Izraelcům sotva postřehne, že je v okupované Palestině, a tak může doma tvrdit, jakou měl pěknou dovolenou v Izraeli.

4. července 2025 | blisty.cz

Když v březnu v roce 2013 navštívil Izrael a palestinská území americký prezident Barack Obama, došlo v souvislosti s očekávanými demonstracemi Palestinců a aktivistů propalestinské solidarity také na zatýkání demonstrujících v okupovaném Hebronu. Mezi zadrženými byl i občan České republiky. Pro Český rozhlas se tehdy podařilo zajistit svědectví české členky Mezinárodního hnutí solidarity, která v Hebronu pobývala a která tak mohla posluchačům přiblížit tamní apartheidní realitu rozděleného města a násilí okupačních vojáků a židovských osadníků. Osadníci do Hebronu přicházejí často ze zahraničí, nejčastěji z USA, aby si v centru posvátného města pořídili sezónní byt po vyhnaných Palestincích a – aniž by museli být izraelskými občany – těší se zde ochraně izraelské armády.

Po autentické svědecké výpovědi z Palestiny následovalo něco, co se naposledy velmi kontroverzně projevilo při rozhovoru s novinářem Jamesem Kleinfeldem z kanálu Al-Džazíra v říjnu loňského roku. Rozhovor s Janem Bumbou byl patřičně upraven či zkrácen, aby jej následně ze studia „uváděl na pravou míru“ přizvaný komentátor Jan Fingerland. Renomovaného investigativního novináře z mezinárodní televizní stanice Kleinfelda tak mohl ve studiu Českého rozhlasu nazvat Fingerland lhářem, aniž by se obtěžoval uvést relevantní důkaz svého nařčení a aniž by se mohl napadený – s nímž byl rozhovor předtočen a s Fingerlandem se ve studiu ani nepotkal, natož aby se mu veřejnoprávní rozhlas obtěžoval sdělit, jak bude jeho rozhovor rámován – jakkoliv bránit.

Podobně si i tenkrát v roce 2013 redaktor zpravodajského vstupu o Hebronu pozval dalšího komentátora Českého rozhlasu, Milana Slezáka. Ten po autentickém svědectví z Hebronu přispěchal do studia s vysvětlením: „My si tady nemůžeme v Českém rozhlase dovolit nějaký aktivistický postoj a musíme zasazovat věci do souvislostí,“ aby hned v další větě zasadil tento aktivistický postoj do souvislostí slovy: „židé byli v Hebronu už před třemi tisíci lety.“

27. června 2025 | blisty.cz

Když začátkem června proběhla názorová výměna mezi teologem Tomášem Halíkem a Federací židovských obcí ohledně přípustnosti kritiky Izraele v době genocidy, zazněl jeden podstatný argument, který si každá ze stran vyložila jinak. Teolog Halík ve své kritice izraelské genocidy v Gaze projevil jistou obavu z toho, aby Izrael „neprohospodařil svůj morální kapitál holokaustu“. Načež Federace poněkud nelogicky, ale o to předvídatelněji zareagovala tím, že „univerzálním dědictvím holokaustu není ohavný konstrukt morálního kapitálu Židů, ale morální selhání západní civilizace“. Pomineme-li, že Federace měla nejspíš na mysli ani ne tak „dědictví“,“ jako spíše „poučení“, mělo pro nás být poučením plynoucím z této temné kapitoly dějin nejen to, že někdo někdy selhal, ale že deklarované „nikdy více“ znamená – jak nám konečně připomínají i výzvy přeživších a jejich potomků – nikdy více pro nikoho.

Na to konečně narážel i Tomáš Halík, když se ohradil slovy, že „právě tato památka (holokaustu) by měla Židy zavazovat k solidaritě s obětmi všech etnických čistek, zabíjení nevinných a zbavování lidí práva na svou vlast a své domovy,““, a dodal, že „pokud neuznáváme univerzální platnost jistých etických zásad, zrazujeme naši společnou víru ve Stvořitele, Otce a Pána všech lidí. Politicky zneužívat památku obětí holokaustu jako štít vůči jakékoliv kritice izraelské politiky a kritiky této politiky šmahem dehonestovat jako antijudaisty či antisemity považuji za nepřijatelné.“