5. února 2018 | Zdeněk Jehlička, a2larm.cz
Izrael perzekvuje lidskoprávní organizace z celého světa a těší se podpoře krajní pravice. Česká média a politici o tom však mlčí.
Začátkem letošního roku byla v Izraeli zveřejněna černá listina lidskoprávních organizací, jejímž členům bude napříště znemožněn vstup nejen do Izraele, ale též na palestinská území, která Izrael už desítky let protiprávně okupuje. Seznam byl vytvořen izraelským ministerstvem pro strategické záležitosti a jeho dodržování bude mít na starosti ministerstvo vnitra. Jde o součást tažení, kterým v poslední době tato „jediná demokracie na Blízkém východě“ vystupuje proti nevládním organizacím monitorujícím více než padesátiletou izraelskou okupaci. Vláda se přitom odvolává na nelegitimnost kampaní BDS (bojkotů, stažení investic a uvalení sankcí), na kterých se dotčené organizace podílí, čímž zároveň přiznává, že tyto nenásilné kampaně, snažící se donutit Izrael k dodržování mezinárodního práva, jsou účinné. A to i přes snahu kriminalizovat jejich aktéry.
Lidská práva na pranýři
Nemusíte být hned příznivec hnutí BDS, aby vám Izrael svévolně odmítl vstup do země či znemožnil výkon povolání. Před dvěma lety podal rezignaci na funkci zvláštního zpravodaje OSN pro lidská práva Makarim Wibisimo. Byl jmenován v roce 2014 a měl monitorovat dodržování lidských práv na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. Izrael mu však během dvou let neumožnil ani jednou vstup do země. Stejně tak bylo izraelskými autoritami před rokem odmítnuto pracovní povolení členům Human Rights Watch s odkazem, že organizace nevyvíjí lidskoprávní činnost, ale aktivity nepřátelské státu. Tento absurdní argument – nám dobře známý z dob minulého režimu – vychází ze strachu, že krajně neúnosné poměry, za které je režim odpovědný, budou vytaženy na světlo a právem kritizovány. Ze stejného důvodu loni nebyli do země vpuštěni či z ní byli deportováni pracovníci Amnesty International a aktivisté křesťanských hnutí. Proti Amnesty International (AI) byl vloni izraelskou vládou vůbec poprvé uplatněn tzv. zákon proti bojkotu přijatý v roce 2011. AI si jej vysloužila za svou kampaň bojkotu zboží z nelegálních izraelských osad a výzvou vládám, aby se jejich prodejem ve svých zemích nepodílely na vyvlastňování a utrpení Palestinců. Podle AI indikují mocenské zákroky Izraele proti nevládním organizacím „rostoucí netoleranci izraelských autorit vůči kritice“.
V Izraeli se zvlášť silně manipuluje a vyvolává strach z nevládních organizací a jejich „tajemného financování“ ze zahraničí. Může nabývat až tak absurdních rozměrů, jako jsou antisemitské odkazy k Sorosovi. Pro izraelskou pravicovou vládu byly údajné zahraniční vlivy jedním z pomyslných důvodů k přijetí tzv. zákona o transparentnosti, jenž po nevládních organizacích zabývajících se porušováním lidských práv vyžaduje, aby při každé prezentaci viditelně zobrazily zdroj svého financování. Nepřekvapí však, že daleko vyšší částky věnované zahraničními osobami a organizacemi na činnost nelegálních izraelských osad na Západním břehu nikomu nevadí ani že „zákon o transparentnosti“ se na ně jako na soukromé dárce nevztahuje. Zákon přijatý v roce 2014 na základě návrhu ultranacionalistické ministryně spravedlnosti Ayelet Shakedové, který podle vůdce opozice Isaaka Herzoga „symbolizuje bující fašismus v izraelské společnosti“ nesmírně nakopl ultrapravicové organizace typu Im Tirtzu. Ta přispěchala s denuncujícím videem, ve kterém ukázala tváře a zobrazila jména konkrétních lidskoprávních advokátů a osočila je coby „zrádce a agenty cizích mocností podporujících teroristy“. Izrael tak již před dvěma lety a za pomocí extrémní pravice vytvořil neoficiální černý seznam asi pětadvaceti vlastních nevládních organizací za účelem permanentní perzekuce. Letos tento seznam oficiálně rozšířil o dvacet organizací ze zahraničí.
Dvacet statečných
Podívejme se tedy, o které „nepřátelské organizace“ se jedná. Na jednom z předních míst je uvedena American Friends Service Committee, oceněná v roce 1947 Nobelovou cenou míru za pomoc obětem nacismu. Tato kvakerská organizace, která během války pomohla nemalému počtu pronásledovaných Židů, je dnes Izraelem považována za nepřítele a jejím členům je na jeho území zapovězen vstup. Dlouhodobě totiž usiluje o rovná práva v Izraeli a o ukončení okupace palestinských území.
Dalším výtečníkem s podobnými ambicemi je organizace s provokativním názvem Jewish Voice for Peace, sdružující americké Židy, kteří si dovolují tvrdit, že je Izrael se svou apartheidní politikou nezastupuje. I tito Židé budou mít do státu, jenž se sám označuje za „jedinou bezpečnou domovinu židovského národa“, napříště vstup zakázán.
War on Want je britská organizace bojující s chudobou a jejími globálními důsledky. Má však tu smůlu, že se od roku 2006 podílí na kampaních za lidská práva v Izraeli a Palestině a v rámci své činnosti poměrně detailně mapuje, které nadnárodní korporace a v jakém rozsahu profitují na izraelské okupaci palestinských území. Její publikace tak předznamenala detailnější výzkum skupiny kolem Corporate Watch.
A konečně je seznam zaměřen na aktivisty BDS, jejichž požadavky návratu Palestinců vyhnaných během zakládání Izraele, občanské rovnosti v Izraeli a ukončení okupace palestinských území, vycházející z mezinárodního práva, jsou dnes označovány za „nový antisemitismus“. Úspěch kampaní nenásilného bojkotu však narůstá doslova každým dnem a znejišťuje Izrael natolik, že se neostýchá ve věci vydírat i jiné země, pokud pojme podezření, že jsou k aktivitám podobného druhu příliš benevolentní. I když řada kampaní probíhá globálně a zapojují se do nich tisíce aktivistů, umístěním na svůj černý seznam vyzdvihl Izrael zejména práci skupin v Chile, Jižní Africe, Francii a Itálii.
Izrael chtěl nejspíš upozornit i na vlastní zásluhy. Chilské BDS se může opřít o zdejší palestinskou minoritu, vůbec největší mimo arabský svět, tvořenou výrazně Palestinci vyhnanými v důsledku vzniku Izraele. V Jižní Africe si zase pamatují Izrael coby ojedinělého partnera apartheidního režimu z doby, kdy čelil mezinárodním sankcím. Na černou listinu Izraele a vstup do země tak byl loni rovným dílem odepřen jak chilskému křesťanovi předsedajícímu Palestinské federaci v Chile, tak bojovníku proti apartheidu, nositeli Nobelovy ceny míru, kardinálovi Desmondu Tutuovi.
Z evropských organizací si zvláštní pozornost Izraele zasloužila britská organizace Palestine Solidarity Campaign (PSC), která aktuálně vede kampaň za propuštění palestinských dětských vězňů, jichž se v izraelských věznicích nachází každoročně zhruba sedm set. Jen stěží se jedná o aktivity ohrožující izraelskou bezpečnost. V minulosti se PSC podílela na úspěšném bojkotu francouzské korporace Veolia, která byla v důsledku nucena stáhnout své investice z Jeruzaléma. Poučné je, s jakou samozřejmostí umí PSC oslovit celé spektrum společnosti, tvořit účelové koalice a hlavně využít pro své kampaně potenciálu silných odborových svazů. Navenek se pak prezentuje podporou řady známých tváří, jakou je třeba šéf labouristů Jeremy Corbyn, spisovatelka Caryl Churchillová, akademici Illan Pappé či Nur Mashalha anebo herci Alexei Sayle a Julie Christie, kteří se různou měrou do jejich kampaní také zapojují.
Neméně úspěšná je i Ireland Palestine Solidarity Campaign, jež se v irském parlamentu může politicky opřít jak o nezávislé, tak o levicové zastupitele. Při poslechu jejich fundovaných a přitom angažovaných interpelací v senátu a sněmovně či při přijetí nového izraelského zastupitele si snadno uvědomíme, jak našim politickým harcovníkům často až zoufale chybí schopnost relevantního vyjádření a našemu parlamentu (a to nejen v otázce Palestiny) základní politická debata. Lidskoprávní organizace ze Skandinávie, vyznamenané umístěním na izraelské černé listině The Palestine Committee of Norway a Palestine Solidarity Association of Sweden, sice nemusí mít hned na své straně oddané politiky, nicméně představitelé dotčených zemí věrni ústavním zárukám svobody projevu a shromažďování stojí za svými občany a plně podporují „právo na BDS“. A nebojí se v tomto směru čelit vyhrůžkám Izraele. V případě reprezentantů ČR bychom se to obávali tvrdit.
Kdo je tady antisemita?
Neschopnost přijmout kritiku a neochota ukončit okupaci a zrovnoprávnit Palestince vede Izrael a jeho spojence k poměrně lacinému triku. Označují totiž aktivity těchto lidskoprávních a humanitárních organizací jako projev „nového“, „levicového“ či „intelektuálního antisemitismu“. U nás se s podobným osočováním můžeme setkat třeba u ředitele Židovského muzea Leo Pavláta, kardinála Duky a v poslední době si tuto logiku osvojila i česká komisařka v EU Věra Jourová. Poměrně nebezpečné pro svobodu projevu a konečně i boj proti antisemitismu jsou v tomto směru pracovní definice antisemitismu podle Evropského střediska pro sledování rasismu a xenofobie (EUMC) či Mezinárodní aliance pro připomínku holocaustu (IHRA), které s pojmem antisemitismus umně žonglují a přenáší jej z nesporné definice jako nenávisti k Židům až k samotné legitimní kritice Izraele coby „židovského společenství“. Toto účelové rozšíření pojmu má být implementováno do legislativ evropských států, což by v důsledku mohlo vést k trestním postihům lidskoprávních aktivistů vystupujících za práva Palestinců a dodržování mezinárodního práva. Vyprázdnění pojmu nemůže být větší, když si uvědomíme, že navrhované definice antisemitismu by se dotkly i nemalého počtu samotných Židů, a dokonce i Židů přeživších holocaust, kteří se na aktivitách proti izraelské okupaci podílejí.
Absurdnost celé situace tím ovšem zdaleka nekončí. Zatímco jsou z údajného antisemitismu obviňováni aktivisté za rovná práva, skuteční antisemité dnes Izrael obdivují a podporují. A to pro izraelský rasismus a dlouhodobou snahu jeho vlád vytvořit etnicky čistý stát a s tím související nenávistný postoj Izraele k lidskoprávním organizacím. Antisemité jsou tak dnes ochotni zapomenout na své opovržení vůči Židům, ale jen v případě, že jsou v Izraeli a podporují svou vládu, popřípadě pokud se zapojí do jejich pomyslné války proti „multikulturalismu“ či s nimi brání křesťanský svět proti údajné muslimské hrozbě. Jen tímto úskokem se může stát, že dnešní Izrael má s antisemity společné nepřátele v liberálních Židech a těch, kteří jsou přesvědčeni, že vzájemné soužití je nejen možné, ale i potřebné. Na druhé straně dnes Izrael podporují otevření neonacisté jako Anders Breivik či Richard Spencer, milují jej kandidáti za Alternativu pro Německo, navštěvují jej představitelé francouzské Národní fronty a posilují s ním vztahy rakouští Svobodní.
Specifická je situace ve střední Evropě – čím víc je xenofobní, tím víc je proizraelská. Maďarský premiér navazuje vřelé vztahy s premiérem Izraele, zatímco maďarská židovská komunita burcuje proti vzrůstajícímu antisemitismu Orbánova kabinetu a dává Izraeli na vybranou mezi ní a Orbánem. Izraelská velvyslankyně v Polsku nevidí problém v oficiálním přijetí ředitele ultrakatolického a antisemitského Rádia Maryja, který se jí vyzná k obdivu k Izraeli, a premiér Netanjahu radí polské vládě, jak nepřepisovat dějiny, ačkoli sám Izrael má s přepisováním dějin bohatou zkušenost. Staronový prezident Zeman sbírá podporu krajní pravice za svou lásku k Izraeli a primitivní projevy nenávisti k muslimským běžencům a islámu obecně. Politika, kterou reprezentuje Miloš Zeman, je o to nebezpečnější, že ojedinělé útoky na židovské komunity po Evropě páchané v drtivé většině krajní pravicí mají být nově překresleny jako útoky související s muslimskou migrací a jejich údajným antisemitismem. Mají být přisouzeny komunitě, která násilným útokům v daleko větší míře sama čelí a která je na útěku právě před extremismem (ať již válečným, náboženským či před ekonomickou devastací). Lidskoprávní aktivisté jsou v souvislosti s tím vykreslováni coby ohrožení bezpečnosti a v neposlední řadě sledujeme i snahu delegitimizovat mezinárodní instituce v čele s OSN a relativizaci mezinárodního práva.
Mlčení dobrých lidí
Martin Luther King kdysi řekl, že hrozné věci v historii se staly ne proto, že je dělali špatní lidé, ale že dobří lidé mlčeli. Česká veřejnoprávní média se vytvářením izraelských černých seznamů nevěnovala; veřejné napadání aktivistů její novináři neumí nebo nechtějí konfrontovat, čímž jen dokládají vlastní slepotu v případě izraelské okupace a izraelského porušování mezinárodních závazků. Avšak černé seznamy vycházejí i u nás, přičemž se paradoxně řada zdejších aktivistů dostala za svůj otevřený antirasismus a boj za rovná práva na černou listinu neonacistů a Federace židovských obcí současně.
Neříkáme, že situace je jednoduchá. Jenže izraelské rozdmýchávání xenofobních antiislámských nálad po Evropě, jeho přehlížení skutečného antisemitského nebezpečí a sestavování černých listin lidskoprávních organizací izraelskými ministerstvy dovoluje otevřít oči těm, kteří se hlásí k odpovědné progresivní politice, a přitom stále věří, že tento přístup může být v souladu s podporou Izraele. Nemůže. Tak jako se nelze morálně pohoršovat nad Zemanem, a zároveň schvalovat jeho proizraelskou politiku, nelze jej ani kritizovat za jeho podporu Izraeli, a přitom přehlížet xenofobii, kterou prezident rozdmýchává mezi našimi spoluobčany. Jde o spojité nádoby. Znovu se tak potvrzují dávná slova Nelsona Mandely: „Víme moc dobře, že naše svoboda není kompletní bez svobody Palestinců.“
Autor je člen Mezinárodního hnutí solidarity.
Zdroj: https://a2larm.cz/2018/02/cerne-seznamy-a-cerne-svedomi-izraele/
