17. července 2011 | Petr Jedlička, Deník Referendum
Zprávy o letošní plavbě aktivistů do palestinského pásma se v posledním týdnu vytratily z agenturních přehledů. Co se s flotilou stalo? Jak to v Gaze vlastně dnes vypadá? A proč se tam stále jezdí?
Asi před třemi týdny bylo i tady avizováno, že se na přelomu června a července chystá do palestinské Gazy již druhá flotila s aktivisty z celého světa. Měsíc a rok po útoku izraelského komanda na její předchůdkyni, při kterém bylo devět lidí zabito, chtěla skupina plavidel opět prorazit izraelsko-egyptskou blokádu, dovést do pásma nějaké nedostatkové zboží a získat pozornost pro podmínky, v kterých obyvatelé palestinské enklávy žijí.
V masmédiích se příslušnou dobu skutečně objevily tematické zprávy; většina ale pojednávala jenom o incidentech, při kterých byly některé lodě zadrženy, nebo o záhadných poškozeních, jež celou akci zkomplikovaly. Co vlastně se tedy s druhou flotilou do Gazy stalo? V čem se letošní počin lišil od loňského? A proč se proráží blokáda pásma i poté, co byla podstatně uvolněna?
První komplikace
Na dotaz ohledně osudu flotily lze zatím odpovědět jen zpravodajsky, jelikož většina lodí je ještě na cestě. Neplují ovšem společně, jak bylo plánováno, a neplují ani (snad s jednou výjimkou) do Gazy, ale do egyptské Alexandrie. Plavbu totiž už od počátku provázely obtíže, které přiměly účastníky původní plány přehodnotit.
Předně, navzdory předběžným informacím iniciátora – široké koalice angažovaných nadací, humanitárních organizací a aktivistických spolků Hnutí za svobodnou Gazu – se do celé akce nakonec nezapojilo proklamovaných 15 lodí s 1500 pasažéry, ale jen 10 plavidel s 300 (dle některých zdrojů 500) lidmi na palubách. Tři lodě měly vyrazit z athénského přístavu Piraeus, tři z přístavů na Krétě, jedna ze západního pobřeží Řecka, jedna z maloasijských ostrovů, jedna z jižního Turecka a jedna z Korsiky. Právě malá korsická jachta Dignité al-Karamá se sedmičlennou posádkou vyplula jako první; když se však do konce června nedočkala ostatních v mezinárodních vodách, zamířila i ona do Athén.
Zprávy o prvních konkrétních problémech přišly ze švédsko-norsko-řeckého plavidla Juliano – tázajícím se novinářům bylo v posledním červnovém týdnu sděleno, že má poruchu motoru. Aktivisté přitom naznačovali sabotáž. Zcela otevřeně pak o záměrném poškození plavidla psali lidé z irské lodi M.V. Saoirse plující z Turecka, na níž se 30. června zjistilo, že má pochroumaný lodní šroub. Obě plavidla začala být rychle opravována, přičemž závada na irské lodi se ukázala být příliš vážná. Tato loď proto z flotily vypadla.
Uvízlí v Řecku
Den D nastal pro flotilu 1. července. Jen několik hodin před tím, kdy chtělo zbylých devět lodí vyrazit, dostala řecká pobřežní stráž příkaz od vlády, aby plavidla z přístavů nepouštěla. Příslušné ministerstvo jej oficiálně zdůvodnilo obavou o zdraví a život aktivistů, po poukazu na porušení Schengenské dohody se ale našly i jiné příčiny: americká loď Audacity of Hope měla údajně špatně sjednané pojištění, kanadská Tahrír a španělská Guernica prý zase nepodaly správnou žádost. Nakonec dostali ještě novináři informace o „špatné technické způsobilosti“, která u osmi z devíti lodí „prakticky vylučuje bezpečnou plavbu“.
Audacity of Hope, Tahrír i Guernica a s nimi též Dignité al-Karamá a další francouzská loď Louise Michel se přesto pokusily z přístavů na Krétě i v pevninském Řecku vyplout. Byly však zastaveny. Tahrír byl zahnán zpět vodními děly, Audacity of Hope byla ohrožována samopaly. Francouzská plavidla se vrátila celkem poklidně, ale Guernicu eskortovali do přístavu příslušníky zásahového komanda v maskách, kteří následně odvedli i jejího kapitána. Namísto plánování jak proplout izraelskou blokádou, tedy museli aktivisté ještě ke konci prvního červencového týdne řešit, zda se jim vůbec podaří dostat na širé moře.
Každá z osádek přistoupila k problému po svém: Francouzi se několikrát pokusili pobřežní stráži uniknout (a vždy byli donuceni se vrátit). Američané zahájili protestní hladovku (kterou po dvou dnech ukončili). Španělé zase obsadili vstup do ambasády své země v Athénách a vyzvali vládu v Madridu, aby na Řecko zatlačila. Jim i všem ostatním, kteří se pokusili využít politických kontaktů (na lodích bylo i několik povstalců z různých zemí), bylo odpovězeno, že mají k cestě do palestinského pásma využít oficiálně povolených způsobů.
S postupem dní nicméně neústupnost řeckých úřadů začala přeci jen polevovat. Kapitán Guernicy i několik zadržených aktivistů z Tahríru byli propuštěni, formality vyřízeny. Pozornost médií upoutala souběžně podniknutá kampaň Welcome to Palestine, při níž se zejména o minulém víkendu pokusilo na 800 aktivistů přiletět do Izraele letadlem a následně vycestovat na Západní břeh. V novinách dostala akce přezdívku flytilla, čímžto na plavbu do Gazy symbolicky navázala, ačkoliv organizátoři i většina účastníků neměli s flotilou nic společného. A tak, zatímco izraelští úředníci médiím vysvětlovali, proč je větší část nových aktivistů třeba již na letištích zadržet a následně deportovat, případně do letadel v Evropě vůbec nepouštět, začaly jednotlivé lodě samostatně vyplouvat do Alexandrie.
Podle posledních zpráv z webových stránek iniciativy je větší část z nich ještě na cestě. Až doplují do egyptského přístavu, chtějí se rozhodnout, co dál. Prorážka blokády z egyptských vod je ovšem nepravděpodobná – soudě dle předchozích zkušeností donutí místní úřady aktivisty vyložit náklad a do Gazy případně pokračovat po souši, přes přechod v Rafáhu.
Loni a dnes
Jak bylo již naznačeno, letošní flotila do Gazy se od loňské v mnohém lišila. Za prvé měla zásadně jiné složení. Zatímco v roce 2010 tvořilo skupinu pět osobních a tři nákladní plavidla se 700 lidí na palubách, letos to bylo devět lodí, avšak jen s 300 pasažéry. Jiné bylo též jejich složení. V roce 2010 tvořili podstatnou část účastníků aktivisté z Turecka. Tento rok šlo především o občany Francie, Spojených států, Španělska a dalších zemí EU. Mnoho účastníků bylo již středního věku a na palubách bylo též několik známých osobností i aktivních politiků, většinou zástupců levicových stran.
Druhý rozdíl a zjevné oslabení letošní flotily lze spatřovat v rozhodnutí velké turecké Nadace humanitární pomoci (HRF) se tentokrát neúčastnit. Podle Nadace samotné, jež měla vůdčí roli při organizaci loňské flotily a které patří i minulý rok napadená loď Mavi Maramara, se tak stalo z logistických důvodů a také snahy nepoškodit letošní iniciativu politicko-náboženskými předsudky – o představitelích HRF je totiž známo, že mají jisté sympatie k islamismu, byť v jeho mírné turecké formě, a že si udržují kontakty na palestinské hnutí Hamás, které v Gaze vládne.
Podle neoficiálního, avšak většinou pozorovatelů sdíleného výkladu se ovšem Nadace účasti vzdala na nátlak vlády v Ankaře a její stranické páteře AKP. Ta aktivity HRF více či méně otevřeně podporuje, financuje a rovněž symbolicky zastřešuje.
V postoji turecké, ale i řecké vlády a také ostatních evropských kabinetů, které své občany od účasti na plavbě zrazovaly, vidí analytici další pro tento rok typický prvek. Podle tematických rozborů plavby v televizi Al Džazíra stojí za tímto postojem jedna z proti-strategií, jimiž se na akci připravovala vláda Izraele. Nelze dost dobře odhalit konkrétní diplomatické počiny, jimiž pověřenci Benjamina Netanjahua získali evropské i turecké politiky pro vlastní pohled na věc. Na rozdíl od minulého roku, kdy plavba (a zvláště izraelský zásah proti ní) většinu politiků překvapila, však tento rok každá osoba na odpovědném místě věděla, jak na příslušnou situaci reagovat.
Pozoruhodný je přitom zejména postoj zástupců Řecka. Ti jak za pravicových, tak za levicových vlád v minulosti patřili k nejhorlivějším příznivcům palestinské věci v Evropě. Letos však otočili. Když premiér Natenjahu 2. července děkoval prostřednictvím médií světovým státníkům za podporu, vyzdvihl zásluhy řeckého premiéra („dobrého přítele“) Papandreoua nad ostatní. Co je důvodem? Znalci z Al Džazíry upozorňují především na znamenitou PR kampaň, kterou izraelská strana akci předem démonizovala (tematický pořad upozorňuje mimo jiné na zprávu, že aktivisté povezou chemické zbraně, nebo na účelové video fiktivního amerického homosexuála – ve skutečnosti izraelského herce – který v jakoby autorském klipu vypráví, jak jemu i dalším příslušníkům jeho menšiny zakázali organizátoři účast na flotile).
Další důvody změny řeckého postoje jsou podle Džazíry hospodářské a politické. V prvním případě je prý příčina v řecké recesi (a snaze hledat nová odbytiště pro výrobky či lákat do země nové turisty). Ve druhém pak snaha nahradit v roli tradičního izraelského spojence odvěkého rivala – Turecko.
A konečně, od minulého roku se změnila i situace ve vlastní Gaze. Nejprve – loni v červenci – byla izraelská blokáda pásma podstatně zmírněna; poté – letos z jara – byl egyptskou stranou částečně otevřen i přechod v Rafáhu. Během celého uplynulého roku též pomoc do pásma dopravilo bez větší mediální pozornosti několik dalších humanitárních flotil, včetně íránské. Všechny přitom složily náklad v Egyptě a následně využily oficiálně povolených cest.
I Gaza se mění
V souvislosti s řečeným si zbývá položit poslední dvojotázku: Jak to v Gaze vlastně dnes vypadá a proč se tam aktivisté vůbec snaží i po zmírnění blokády okázale doplout.
Z masmédií se lze o situaci v pásmu dozvědět především z reportáží, které přivážejí autoři známých deníků a zpravodajských stanic. Komentátory všeho druhu v poslední době zaujali zejména postřehy proslulého dopisovatele New York Times z Jeruzaléma a nositele Pulitzerovy ceny Ethana Bronnera. Ten v materiálu z letošního června popisuje návštěvu Gazy jako příjemné překvapení: trhy a obchody jsou údajně plné potravin, vzrostla nabídka spotřebního zboží, staví nové domy, silnice, školy, nákupní centra i luxusní hotely. Nic jako hladovějící chudina či zjevně trpící sirotci není již v pásmu k vidění.
Publicisté, kteří politiku státu Izrael v Gaze dlouhodobě hájí, spatřují právě v Bronnerových postřezích důkaz, že celý problém je dnes aktivisty démonizován a jako takový účelově zneužíván. Ovšem i autoři formátu Gity Zbavitelové odkazují na Bronnerovy zážitky výběrově. V původním textu reportáže sám Bronner připomíná: „Tisíce domů zničené při izraelské invazi před dvěma a půl lety zůstávají v troskách. Nemocnice musí odříkat naléhavé operace kvůli nedostatku léků a lékařského zboží. Domácnosti trápí časté výpadky elektřiny (…) Počet obyvatel žijících s méně než jedním dolarem a 60 centy (27 korunami) na den se v posledních čtyřech letech ztrojnásobil. Tři čtvrtiny populace zůstávají závislé na potravinové pomoci.“
Poslední zpráva UNRWA – agentury, která s autoritou OSN příslušnou pomoc distribuuje – upozorňuje navíc i na stále vysokou nezaměstnanost (nyní 45,2 procenta) a velké sociální rozdíly. Dvě třetiny z 1,5 milionu obyvatel enklávy totiž tvoří palestinští uprchlíci, jež stále nemají v oblasti pevné zázemí a žijí většinou na okraji hlavního osídlení. Podobně jako při návštěvě Rijádu, Chartúmu nebo Bagdádu tak mohou první dojmy turisty-reportéra klamat.
Největším negativem blokády je nicméně její samotný princip: omezení pohybu zboží a osob, jež nemá mezinárodně právní oporu.
Z hlediska principu změnilo loňské zmírnění blokády jen málo. Izraelské úřady pouští od minulého léta přes přechod Kerem Šalom až 350 kamionů se zbožím denně. Ven ale nesmí jet žádný. S výjimkou akutních lékařských případů se na izraelskou stranu hranice také nedostane žádný Palestinec.
Do Egypta se sice od dubna může. V červnu však byla kvóta propustnosti stanovena na 400 osob za den a ani tudy se zboží ven nevozí. K přechodu hranice je navíc nutné vyplnit řadu formalit předem.
Proč tam jezdí?
Aktivisté dlouhodobě zdůrazňují, že je blokáda ilegální. A spolu s nepředpojatými pozorovateli dále připomínají, že ani neplní původní účel. Ten byl při jejím zavádění v roce 2006 (resp. zpřísnění v roce 2007) definován jako dvojí: oslabit islamistický Hamás, který se v Gaze po vítězných volbách chopil veškeré moci pučem, a zabránit, aby se do pásma dovážely zbraně. Hamás je v Gaze u moci dones a podle UNRWA se stal po likvidaci soukromého sektoru blokádou jedinou nadějí mnoha usedlíků na stálý příjem. Zbraně zas do pásma proudí podzemními tunely. Jejich počet lze těžko odhadovat, autoři přejímající izraelskou oficiální argumentaci však tvrdí, že dnes – tj. po pěti letech blokády – míří na židovský stát z Gazy 10 tisíc raket, jež můžou doletět až k Tel Avivu.
Toto vše jsou podle aktivistů věci stejně nepopiratelné, jako s ohledem na lidská práva obyvatel Gazy nemravné. Dle jejich mínění je na ně potřeba soustavně upozorňovat, a to při povaze práce současných masmédií s informacemi lze jen nějakou okázalou akcí. Takovou se stala plavba první Flotily svobody loni v květnu (po které byla blokáda zmírněna) a takovou měla být i ta současná. Vzhledem k jejímu dosavadnímu neúspěchu se nezdá být pravděpodobné, že aktivisté zvolí obdobnou formu protestu i do třetice. Dokud však bude blokáda trvat, na Gazu se nezapomene. Tak nebo onak, kvůli palestinské enklávě u Středozemního moře (alias „největšímu vězení světa“) se bude protestovat dál.
