20. dubna 2013 | The Electronic Intifada
Ve slavnostním rozhovoru, který poskytl izraelským médiím v předvečer státního svátku „Dne nezávislosti“, uvedl současný izraelský prezident Šimon Peres:
„Pamatuji si, jak to všechno začalo. Celý stát Izrael je milimetrem celého Blízkého východu. Statistická chyba, neúrodná a špatná půda, bažiny na severu, poušť na jihu, dvě jezera, jedno mrtvé, a přeceňovaná řeka. Až na malárii žádné přírodní zdroje. Nebylo zde nic. A nyní máme nejlepší zemědělství na světě? To je zázrak: země vybudovaná lidmi.“ (Maariv, 14. dubna 2013)
Tento vymyšlený příběh, prosazovaný hlavou izraelského státu, ukazuje, jak silně je historický narativ zakotven v aktuální [politické] realitě. Opíraje se o beztrestnost, deformuje takto prezident realitu v předvečer 65. výročí Nakby, etnické čistky historické Palestiny. Po šedesáti pěti letech na tom není znepokojující ani tak to, že se k těmto názorům hlásí hlava takzvaného židovského státu, a spolu s ním téměř každý v nově zvolené vládě a parlamentu. Znepokojující a problematické však je, když je beztrestnosti etnického čištění udělena celosvětová imunita.
Peresovo popření existence původních Palestinců s tím, že v roce 2013 znovu prodává mytologii lidí bez země, odhaluje rozpor, ve kterém žije, když ignoruje existenci přibližně dvanácti milionů lidí žijících ve stejné zemi či v sousedství. Historie nás přitom poučuje o katastrofálních důsledcích, když představitelé státu popírají existenci v něm žijícího národa.
Toto popírání zde bylo na počátku sionismu a vedlo k etnické čistce v roce 1948. A je zde i dnes, což může vést k podobným katastrofám do budoucna – pokud nedojde k okamžité změně.
Zmatenost poznání (Rozporuplné poznání)
Pachatelé etnických čistek v roce 1948 byli sionističtí osadníci, kteří přišli do Palestiny, jako v Polsku narozený Šimon Peres, před druhou světovou válkou. Popírali existenci původních obyvatel, kteří zde žili po stovky let, ne-li déle, a se kterými se zde setkávali. Sionisté se tak hned zpočátku neuměli vyrovnat s faktem, že navzdory jejich přesvědčení o opaku byla Palestina již obydlena.
Tento nesoulad téměř vyřešili, když v roce 1948 vyhnali co největší množství Palestinců – a v rámci nově založeného židovského státu jich zůstala jen menšina.
Ale chamtivost sionistů po dalším území a ideologické přesvědčení, že pro životaschopnost židovského státu je zapotřebí více palestinské půdy, vedlo k neustálým úvahám a nakonec i k vnějším výbojům, které měly rozšířit jeho hranice (v naději na jejich další rozšiřování nemá Izrael doposud stanoveny pevné hranice, pozn. překladatele).
S vytvořením „většího Izraele“ po dobytí Západního břehu Jordánu a Gazy v roce 1967, se tato pro Izrael rozporuplná situace vrátila. Tentokrát však nešla jednoduše vyřešit pouhou silou etnických čistek. Počet Palestinců byl větší, jejich sebevědomí a osvobozenecké hnutí bylo silně přítomné a dokonce i nejcyničtější a tradičně proizraelští aktéři na mezinárodní scéně byli nuceni uznat existenci Palestinců.
Nesoulad byl vyřešen jiným způsobem. Země bez lidí byla jakákoli část území většího Izraele, který chtěl stát judaizovat v hranicích před rokem 1967 nebo připojit z území okupovaných v roce 1967. Země s lidmi byla v pásmu Gazy a v několika enklávách na Západním břehu Jordánu a také uvnitř Izraele. Země bez lidí je určena k postupnému rozšiřování do budoucna, čímž dojde na opačné straně ke ghetoizaci původních obyvatel jako přímý důsledek tohoto neoprávněného zásahu.
Nárůst etnických čistek
Je těžké si všimnout nárůstu etnických čistek, pokud nejsou zasazeny do kontextu historického procesu. Ušlechtilé pokusy svědomitějších jednotlivců a skupin na Západě a v Izraeli zaměřit se na to, co se vzhledem k izraelské praxi děje tady a teď, mají nutně bez uvedení širších historických souvislostí limitovaný účinek.
Porovnávání Palestiny s jinými částmi světa bylo vždy problematické. A s vražděním v Sýrii, Iráku a jinde se stává ještě obtížnějším. Nejnovější uzavírky na okupovaných územích, nejnovější politické zatčení, nejnovější násilný útok či poslední případ zabití mladých Palestinců jsou strašlivé zločiny, ale obecně blednou ve srovnání s blízkými či vzdálenými bojišti a oblastmi obrovských krutostí.
Kriminální příběh
Srovnání však bude velmi odlišné, nahlížíme-li jej z historické perspektivy. Právě v tomto kontextu bychom si měli uvědomit zločinnost Peresova narativu, který je stejně hrůzný jako samotná okupace – a potenciálně mnohem horší. Pro prezidenta Izraele, nositele Nobelovy ceny míru, Palestinci nikdy neexistovali, dokud v roce 1993 nezahájil proces z Osla – a i poté byli Palestinci pouze těmi, kdo žili v malé části Západního břehu Jordánu a v pásmu Gazy.
Ve svém tvrzení vyloučil přítomnost většiny Palestinců. Pokud jste neexistovali, když přijel Peres do Palestiny, rozhodně neexistujete, když je v roce 2013 prezidentem. Eliminace je momentem, kdy se etnické čištění stává genocidním. Když jste odstraněni z učebnic historie a z diskurzu nejdůležitějších politiků, existuje vždy nebezpečí, že dalším stupněm bude vaše eliminace fyzická.
Stalo se to již dříve. Prvotní sionisté, včetně současného prezidenta, hovořili o odsunu Palestinců dlouho předtím, než tak v roce 1948 učinili. Tyto vize odarabizované Palestiny se objevovaly ve všech sionistických denících, časopisech a interních rozhovorech již od počátku 20. století. Pokud někdo mluví o prázdnotě v případě, kdy je plno, může jít o úmyslnou ignoraci. Když ale mluví o prázdnotě jako o vizi či nepopiratelné skutečnosti, je jen otázkou moci a příležitosti, než se vize stane realitou.
Popírání pokračuje
Peresův rozhovor v předvečer 65. výročí Nakby je děsivý ne proto, že přehlíží jakýkoli násilný čin proti Palestincům, ale proto, že Palestinci zcela zmizeli z jeho oslavného obdivu k sionistickým úspěchům v Palestině. Je ohromující zjistit, že první sionisté popírali existenci Palestinců v roce 1882, když do Palestiny přijeli, je však ještě více šokující vidět, že popírají jejich existenci – až na sporadické ghettoizované komunity – v roce 2013.
V minulosti popření předcházelo zločin – zločin, který byl úspěšný jen zčásti, jehož pachatelé ale nebyli nikdy postaveni před soud. To je pravděpodobně důvodem, proč popření pokračuje. Ale tentokrát není v sázce existence stovek tisíc Palestinců, ale téměř šesti milionů, kteří žijí uvnitř historické Palestiny a dalších pěti a půl milionu žijících mimo Palestinu.
Člověk by si myslel, že jen blázen může ignorovat miliony a miliony lidí, z nichž jsou mnozí pod jeho vojenskou a apartheidní vládou, zatímco aktivně a bezohledně brání návratu do vlasti ostatním. Když ale tento šílenec dostává nejlepší zbraně z USA, Nobelovu cenu míru za Oslo a dostává se mu přednostního zacházení ze strany Evropské unie, můžeme být na pochybách, jak vážně bychom měli brát z pohledu Západu nebezpečné šílence v Íránu a Severní Koreji?
Zdá se, že nebezpečí je v současnosti vyhrazeno pro vlastnictví jaderných zbraní v nezápadních rukou. I v tomto směru místní šílenec na Blízkém východě projde testem. Kdo ví, možná v roce 2014 to nebude izraelská zmatenost poznání, co bude potřeba řešit, ale rozporuplné poznání Západu: jak sladit univerzálnost lidských a občanských práv s upřednostňovaným postavením Izraele obecně a Šimona Perese zvláště.
