1. října 2025 | blisty.cz
Tento díl byl sepsán k výročí Mnichovské dohody, jež je coby tragický mezník v moderních českých dějinách zneužívána sionistickou propagandou k falešným analogiím s Palestinci, kteří mají, podobně jako kdysi sudetští Němci pro nás, představovat bezpečnostní riziko pro Izrael. Omlouvání jejich „odsunu“ je pak podobně jako u Němců vystavěno na tom, že si prý sami začali válku, kterou prohráli. V následujícím díle tohoto volného seriálu o demýtizaci se proto zaměříme na způsoby argumentace, s nimiž takto vystavěné propagandistické narativy pracují.
Mýtem o Palestincích, kteří se měli ukázat jako nestátotvorní, o to víc však nenávidějící úspěšný izraelský stát – jejž jsme rozebrali v jednom z předešlých dílů tohoto volného seriálu – se dostáváme blíže k našim vlastním národním mýtům, které si udržujeme o sobě a o našem vztahu k Izraeli a k Palestincům. Právě tento mýtus o Palestincích, kteří „dávno mohli mít svůj stát“, obohacený o zavedené narativy o tom, jak Palestinci chtějí smést židy do moře a jak nelze ustupovat zlu, si s oblibou roubujeme na náš vlastní mýtus mnichovského diktátu, aniž bychom přitom reflektovali, kdo a jaké karty tady rozehrál a zda to nakonec není všechno přesně opačně, než jak tomu máme podle české sionistické propagandy věřit.
Poté, co jsme se v 90. letech opět stali kamarády Izraele, tentokrát „na věčné časy“, jsou Palestinci podle této propagandy a s vydatným citovým vytěžením našeho mnichovského syndromu popisováni mimo jiné i jako někdo velmi podobný sudetským Němcům v předválečné Československé republice. Tedy jako ti, kdo mají představovat pro Izrael stejné ohrožení, jako představovali pro nás Němci. Hrozbou, která se v našem případě měla vyplnit, ale které se dá a má předejít v případě Izraele tím, že jej bezpodmínečně podpoříme.
Pokud jsme se pak my sudetoněmecké hrozby pozdě, ale přece za podpory Spojenců nakonec zbavili, když jsme české Němce vyhnali, podporujeme dnes svého izraelského spojence v tom, aby se čistkami zbavil hrozby palestinské. Přitom argument prohranou válkou se zde ukazuje jako zásadní o to více, oč je nesmyslný. Za tím účelem jsou „jejich Palestinci“ v různých výkladech – od exprezidenta Zemana po sionistické akademiky až po veřejnoprávní média a veřejnost samotnou – vykreslováni coby destruktivní síla, která ohrožuje celistvost Izraele, podobně jako celistvost tehdejšího Československa ohrožovali „naši Němci“. Pokud pak naši předkové měli údajně selhat při obraně republiky, nabízí se nám v případě Izraele možnost nápravy v podobě neomezené podpory Izraeli v boji s jeho vlastní „vnitřní hrozbou“ – jakési odčinění Mnichova na Palestincích.
Palestinci jako zrcadlo nepřítele
Dovolím si zde malou odbočku od tématu, neboť považuji za důležité poukázat v souvislosti s promítáním si našeho mnichovského komplexu do Palestinců na jistý obecnější rys, jehož je součástí. Palestinci se totiž stávají projekčním plátnem našeho vnímání vlastních dějin a „nepřátel“ i v jiných souvislostech; přičemž pochopení těchto projekcí může napomoci i k pochopení naší současné až fanatické podpory Izraeli.
Tak například, dalším takovým momentem, kdy nás naše vlastní národní minulost svádí k vytváření si předpojatého negativního obrazu Palestinců, je jejich spojování s obdobím vlády komunistů, kteří palestinskou kauzu jako deklaratorně antiimperialistickou a národněosvobozeneckou otázku podporovali (jaksi se přitom rádo pozapomíná, že bezprostředně po uchopení moci v roce 1948 to byli právě komunisté, kdo podporovali, či podle oficiálních narativů přímo zachraňovali Izrael před porážkou arabskými armádami). Pro totalitární pojetí minulosti jsou komunisté pro nás a naše prostředí cizorodým prvkem importovaným zvenčí, který jde přímo proti „naší přirozenosti“ a proti „našim dějinám“. Ve vztahu k Palestincům se tak měli komunisté spojovat s někým pro nás stejně tak nepřirozeným, jako byli oni sami, tedy arabskou kulturou „netolerance“ s jejím „náboženským fundamentalismem“ a „fanatickým terorismem“.
Ať již různě nuancován, představuje tento pohled jen obrácenou verzi chápáni komunismu coby židobolševismu, který vnímali naši předkové jako podobně zásadní nebezpečí. Zatímco v židobolševismu jde o strach z toho, že židé implementují do křesťanského tradičního světa komunistickou revoluci a s její pomocí ho ovládnou, je později komunistická podpora „cizácké“ arabské kultury chápána podobně eschatologicky jako něco, co společně s cizorodým komunismem (dnes nahrazeným „progresivismem“) definitivně zničí svět, jak jej známe. (téma by si jistěže zasloužilo rozpracovat v samostatné kapitole už jen kvůli posunu v chápání „tradičního“ v době vlády komunistické moci a také kvůli projevům antisemitismu uvnitř komunistického hnutí, které představují jistý absurdní protipól dřívějšího antisemitského strašení „židobolševismem“).
Toto spojení Palestinců s našimi nepřáteli dělá nepřátele z nich samotných – ať už jsou spojování se sudetskými Němci, kteří „nám přinesli válku“, či s komunisty, kteří „podporovali terorismus“. Nad toto národní ohrožení jsou dnes Palestinci zhmotněním současných globálních výzev Západu, migrace z třetího světa, spojované s pronikáním islámu a arabské kultury obecně. A to přesto, že jsou to právě Palestinci, kdo jsou jedním z nejvíce sekulárních etnik muslimského světa – navíc s početnou křesťanskou minoritou, a přestože jde o etnikum arabizované historicky později, které má podle mínění řady historiků pravděpodobně nejvíce společného právě se starověkými Hebrejci.
V takto vystavěných analogiích našich nepřátel s Palestinci je pak Izrael tím bájným Davidem bojujícím proti přesile zhmotněné jednou do podoby sudetoněmeckého revanšismu, podruhé do obrazu staronového komunismu, potřetí islamistické hrozby, proti které staví v očích českých ateistů Izrael židokřesťanskou hráz. Slouží tedy jako projekční plátno dosti variabilní. Ale dějiny nám dostatečně ukázaly, že Izrael je – pokud jde o politickou praxi – zemí značně flexibilní.
Výzva menšin
Vraťme se však zpátky k ústřednímu tématu tohoto textu, jímž je stavění analogie mezi Palestinci a sudetskými Němci v souvislosti s Mnichovem. Jakkoliv dnes není pochyb o tom, že historická Palestina je postupně kolonizovaná sionistickým hnutím a že Palestinci jsou původními obyvateli své země, odkud jsou vytlačováni novodobými židovskými osadníky, hraje otázka identit a účelový ahistorický spor o to, kdo kde byl první, a tak má údajně větší právo na zemi, v sionistických narativech ústřední roli.
Podobně je to u hledání původu a identity u sudetských Němců, avšak s tím podstatným rozdílem, že toto téma není díky „vyvanutí německé otázky“ dnes již tématem politickým, jako je tomu v Palestině, ale nanejvýš odborným, a tak může vytáhnout na světlo pestrost identit a jejich historických proměn. Otázka sudetských Němců tak dnes není předmětem jejich dehumanizace, a už vůbec ne omluvou jejich odsunu, jak je tomu v případě Palestinců.
Zatímco tak ještě brněnský historik Bertold Bretholz hledal v sudetských Němcích autochtonní etnikum vzešlé ze starého germánského kmene Markomanů, kteří tak žili se Slovany odjakživa, popisuje současný brněnský medievalista Martin Wihoda sudetské Němce coby ve značné míře germanizované Slovany. Obě úvahy jsou legitimním uvažováním postaveným na proměnách, které s sebou historické pohyby nesou, a jejich oponentura má být stejně tak věcná v rámci kritického bádání, jak kupříkladu ukázal Josef Pekař v reakci na Bretholze. V případě Palestinců nejsou však úvahy podobným směrem zdaleka tak neproblematické, jelikož nekončící osadnická kolonizace činí tuto otázku nanejvýš politicky citlivou. Přemýšlení o původu Palestinců jako o konvertovaných starověkých židech – otázka, kterou si kladli i otcové zakladatelé Izraele – tak může být dnes věcí povýtce skandální a kriticky přemýšlející jedinec se pak snadno může nadít osočení z antisemitismu.
Pokud bychom však měli hledat nějaké analogie mezi přístupem Československého státu k místním Němcům a Izraele k Palestincům, analogie, které by pomohly vysvětlit dnešní českou podporu izraelské represi, nabízí se nám v první řadě otázka národních identit, státotvorného národa a postavení národnostních menšin ve státě. Československo jako dědic habsburské monarchie zdědilo i jeho národnostní pestrost, Němci zde tvořili až třetinu obyvatelstva. Ve snaze je upozadit byl uměle zkonstruován československý národ a jedna z historických českých zemí, nebo to, co z ní zbylo – české Slezsko, bylo v roce 1928 účelově spojeno s Moravou, aby byl německý živel naředěn a nezískal v žádném ze samosprávních celků převahu. To vše mělo posílit mladý stát jako projekt nového státotvorného československého národa.
Také Izrael využívá umělých demografických konstrukcí a politik k tomu, aby upozadil Palestince – přičemž tyto konstrukce jsou prosazovány daleko větším násilím. Slouží mu k tomu hlavně Zákon o návratu, který umožňuje každému člověku s alespoň jedním židovským prarodičem, ať už pochází z kterékoli části světa, získat obratem izraelské občanství, zatímco palestinským uprchlíkům a jejich potomkům je právo návratu naopak upřeno. Dalším výrazným elementem je Národní zákon, který definuje stát Izrael jako exkluzivně židovský a sloužící k naplnění výlučně židovských národních aspirací, stejně jako dalších až 65 legislativních diskriminačních opatření proti Palestincům žijících v Izraeli, jak je vypočítává právní organizace Adalah.
K potlačení arabského živlu v Izraelem kontrolované Palestině je třeba připočíst izraelskou segregační praxi, stejně jako různé formy uplatňované okupace a kontroly území. Představitelé předválečné československé republiky nikdy nedošli tak daleko, aby ve vztahu k Němcům uvažovali tak, jako ve vztahu k Palestincům uvažuje Izrael, který jim už od založení státu v tradici raného sionistického přemýšlení nabízí pouze dva způsoby vypořádání se s „palestinskou otázkou“: podmanění, nebo odsun.
To, že se u nás „německá otázka“ nakonec realizovala odsunem Němců, mělo své vlastní historické příčiny, jakkoliv těžko omluvitelné, stejně jako jiné důsledky pro skupiny odsunem postižené, a nelze tuto zkušenost převádět na případ Palestinců, jak se o to namnoze snaží sionističtí propagandisté.
Argument odsunem
Podle těchto ideologů sionismu je odsun Palestinců během etnického čištění Palestiny v letech 1947–48 neboli Nakby analogický poválečnému odsunu sudetských Němců. Stejně jako Němci měli „Arabové“ rozpoutat válku, kterou prohráli, a stejně jako Němci za ni zaplatili odsunem. Vzhledem k tomu, že v otázce Palestiny je obvykle všechno jinak, je jen příznačné, že odsun Palestinců často obhajují ti, kteří se obvykle hlásí k liberální politice a odsun Němců coby nepřijatelný kolektivní trest sami odsuzují. Jsou tak schopni obhajovat jak včerejší, tak i dnešní plány na vyhnání Palestinců, a to i navzdory tomu, že je dnešní odsun z Gazy daleko lépe postižitelný u mezinárodních soudů v Haagu. Vědomě a zcela správně tak odsuzují expanzivní imperiální válku německé říše, aby hned vzápětí poněkud nelogicky obhajovali koloniální válku Izraele.
Účelová vyfabulované analogie se sudetskými Němci totiž nereflektuje či odmítá pochopit, jak zásadně odlišná byla situace německé nacistické agrese od situace Palestinců, kteří byli sionistickými jednotkami a později izraelskou armádou vytlačováni ze svých domovů. Zatímco v prvním případě byl Mnichov počátkem odsunu, nejprve neněmeckého obyvatelstva z pohraničí a po válce Němců z pohraničí, bojovali Palestinci proti svému vlastnímu odsunu, tedy proti „Mnichovu“ na nich páchanému.
A do třetice, odsun Palestinců nebyl „výsledkem prohrané války“, ale začal se dít před touto válkou, a kauzalita je tak přesně opačná. Jak zdokumentovali samotní izraelští historikové revizionistické školy, počínající etnické čištění Palestiny bylo hlavní příčinou vojenské intervence sousedních arabských zemí do nově vyhlášeného Izraele. Proizraelským propagandistům by měl být sled těchto událostí známý, stejně jako zvěrstva páchaná sionistickými jednotkami na Palestincích ve snaze vytlačit je ze země. Přesto však v zájmu tohoto cíle opakují mantru o Palestincích, kteří si začali válku, a tak za ní nesou odpovědnost, a vedou falešné paralely se sudetskými Němci, kteří v české kolektivní paměti představují existenční hrozbu.
Nacizace Palestinců
Dehumanizace Palestinců, která spoluvytváří politiku souhlasu s jejich eliminací, však jde mnohem dál než jen k jejich vykreslení coby ohrožení národního života „židovského státu“ po vzoru našich Němců. V takto vystavěné mnichovské paralele jsou Palestinci připodobňováni nejen k Němcům jako takovým, ale přímo k německým nacistům a jsou ztotožňováni s nacismem samotným. Jde o jedno z nejtoxičtějších přirovnání vůbec, protože jednak pracuje s nejhlubším strachem a traumatem židovského národa, jednak si z hlediska evropské kolektivní paměti vypůjčuje až metafyzický model „totálního“ démonického zla, které nacismus představuje, a hluboce nespravedlivě ho přenáší na Palestince.
Nekritické přijetí premisy, že „kdo je proti židům, je vlastně nacista“, nerozlišuje mezi bezbrannými a perzekuovanými komunitami evropských židů na jedné straně a koloniální mocností Izrael na straně druhé, a navíc účelově vytváří falešný dojem, že Izrael zastupuje všechny židy světa. Což je teze, které Izrael dlouhodobě využívá k vlastní sebeprezentaci coby „židovského státu“, ačkoli jedním dechem prohlašuje, že žádat odpovědnost židů za „židovský stát“ je podle samotných sionistických definicí – jako je ta podle IHRA – považováno za projev antisemitismu. Účelového spojení „židovského státu“ se vším židovským se však lehce dosáhne toho, že každá kritika Izraele je pak považována za antisemitismus. Analogicky vedlo vztažení nacismu na všechny Němce k jejich pohodlnému označení za kolektivního viníka, a tím i k omluvě za jejich odsun.
Vytěžení mnichovského traumatu, války a holokaustu je částečnou odpovědí i na otázku, odkud se bere proizraelská servilita mnohých českých poslanců sdružených v tradičně největším poslaneckém klubu českého parlamentu ČR – Izrael. Jak dosvědčuje například Břetislav Tureček z Metropolitní univerzity v Praze, mnohdy nově zvoleným a v tématu málo zorientovaným poslancům k správnému začlenění stačí, aby se jich některý z četných sionistických lobbistů ve Sněmovně zeptal, zda vnímá svou povinnost nedopustit, aby se opakovaly hrůzy holokaustu.
Takto předpřipravené zastupitele pak lze snadno udržovat na stráži židovského státu a podněcovat jejich nově objevenou protipalestinskou nenávist třeba vylhaným odkazem k tomu, že to měli být právě Palestinci, kteří ústy svého jeruzalémského muftího al-Husejního našeptali Hitlerovi, aby se židů zbavil jejich totální likvidací v holokaustu. Což je jedna z báchorek, kterou si sice vymyslel válečný zločinec Benjamin Netanjahu, i tak se ale za účelem pošpinění Palestinců stačila usadit u různých vykladačů „izraelsko-palestinského konfliktu“ a od nich prosakovat do společnosti. Jak moc záleželo izraelské propagandě na vytvoření obrazu Palestinců coby novodobých nacistů, dokazuje ostatně už skutečnost, že jmenovaný muftí má v izraelské encyklopedii holokaustu přece nejdelší heslo hned po Hitlerovi.
Vrtěti Mnichovem
V takto vystavěných kulisách bude palestinský odboj proti sionistické osadnické kolonizaci a okupaci – jakkoliv legitimní – vždy nahlížen jako něco nepřijatelného, jako něco, co je vůči „židovskému státu“ terorismem. Aby však bylo možné označovat legitimní odboj za terorismus, je potřeba opřít tato tvrzení o relevantní zdroje. Okupantovi totiž obvykle nestačí jen morální kapitulace, potřebuje ji mít stvrzenou písemně. Teprve tehdy se z agresora stává právoplatným pánem, zatímco odboj domorodých lidí může být napříště postižen coby kriminální čin. Pokud už sionističtí propagandisté násilně roubují na Palestince Mnichov, můžeme si tuto analogii vypůjčit k popisu právě opačnému. Totiž že pro Palestince bylo rozdělení Palestiny, podobně jako dohody z Osla, stejně pacifikační metodou, jako byl pro Čechy mnichovský diktát.
Bylo-li po přijetí mnichovské dohody Edvardem Benešem, potažmo po Háchově kapitulaci před Hitlerem v březnu 1939 považován ozbrojený protiněmecký odboj za terorismus, je tomu stejně tak v případě palestinského odboje po schválení partičního plánu v listopadu 1947, potažmo po vzniku Izraele v květnu 1948. Ještě o něco příznačnější jsou v tomto směru dohody z Osla, v jejichž důsledku nakonec izraelská strana uznala palestinskou delegaci jako reprezentanta všech Palestinců společně s tím, jak se Palestinci zřekli ozbrojeného boje. Tímto trikem tak Izraelci dosáhli toho, že palestinská společnost byla vázána rozhodnutím své uznané reprezentace, což do budoucna zavazovalo všechny její členy a frakce k tomu, aby proti izraelské okupaci nepodnikali ozbrojený odpor, jelikož ten může být napříště prohlášen za terorismus.
Pokud se nakonec v devadesátých letech Palestinci sami vzdali ozbrojeného odboje (přičemž za terorismus Izrael označuje i jejich diplomatické úsilí), byl počátkem jejich národní katastrofy diktát velmocí ohledně rozdělení jejich území. Partiční plán byl totiž schválen nejen proti jejich vůli, ale i bez jejich účasti. Tedy podobně, jako byl tehdejšímu Československu předložen mnichovský diktát. Jestliže poučením z holokaustu má být „nikdy více pro nikoho“, pak poučením z Mnichova by mělo být „nikdy více ‚o nás bez nás‘“, tedy bez zohlednění postoje toho, koho se to či ono zásadní geopolitické rozhodnutí bezprostředně týká. A na okraj připomeňme nikoli nepodstatný detail: nebyli to Palestinci, ale sionističtí osadníci, kteří se podobně jako sudetští Němci v případě rozdělení historického českého území dožadovali rozdělení historického území palestinského.
U poválečné Palestiny se tak postupovalo stejně jako u předválečného Československa a v obou případech šlo o nelegitimní diktát zvenčí. Palestincům nebylo rozdělení Palestiny jen naordinováno shora, ale samotný plán na rozdělení Palestiny z listopadu 1947 nemohl být na půdě OSN, kde se projednával, řádně schválen. Valné shromáždění, natož Rada bezpečnosti OSN totiž nemají pravomoc vnucovat politická řešení někomu, koho se týkají, a rozhodovat o rozdělení země bez zastoupení těch, kteří v ní žijí. Na což konečně upozornil i zástupce USA v Radě bezpečnosti Warren Austin.
Jakkoliv ještě nebyl třetí svět celý dekolonizován, a tedy do OSN nebyly zahrnuty pozdější samostatné státy citlivé na svou nedávnou koloniální minulost, muselo být přesto k rozdělení Palestiny porušeno samotné schvalovací schéma nově vzniklé mezinárodní organizace a před hlasováním docházelo ze strany USA a sionistické lobby k otevřenému vydírání a pohrůžkám zástupců zemí třetího světa. Palestinci rozhodnutí na rozdělení země oprávněně odmítli s odkazem na to, že tím bylo porušeno jejich právo na sebeurčení, a okleštěný stát nevyhlásili, čímž se v podání sionistické propagandy měli stát zodpovědnými za všechna příkoří, která na nich v budoucnu Izrael spáchá.
Jak dosvědčuje zpráva Zvláštního výboru OSN pro Palestinu z roku 1981, jelikož měl v Palestině vzniknout „židovský stát“, s palestinským právem na sebeurčení se nepočítalo ani v době před samotným hlasováním na Valném shromáždění OSN o rozdělení Palestiny. Jak se v této zprávě doslova uvádí: „Pokud jde o princip sebeurčení, ačkoli byl tento princip na konci první světové války mezinárodně uznán a byl dodržován i ve vztahu k ostatním arabským územím, v době vytvoření mandátů nebyl na Palestinu uplatňován, zjevně kvůli záměru umožnit tam vytvoření židovské národní domoviny. Ve skutečnosti lze říci, že židovská národní domovina a sui generis mandát pro Palestinu jsou s tímto principem v rozporu.“
Toto upřímné přiznání zástupců mezinárodního společenství dokládá, že myšlenka vytvoření „židovské národní domoviny“ byla od počátku v rozporu s palestinským právem na sebeurčení, a že tedy žádná příležitost, kterou by Palestinci dostali a kterou vzápětí promarnili, jak nám to servíruje sionistická propaganda – příležitost, která by byla něčím jiným než jen kolonizací a fragmentarizcí Palestiny s důsledky v podobě exodu Palestinců –, nebyla ve skutečnosti ve hře.
Stát jako ochrana?
Při dělení historické Palestiny – kteroužto příležitost měli Palestinci coby její původní obyvatelé propást – se po nich chtělo ve větším to, co doporučil v jednom případě izraelský Nejvyšší soud palestinským rodinám ve Východním Jeruzalémě, kterým hrozilo vystěhování z domů ve prospěch nelegálních osadníků (případ jsme popsali v jednom z předchozích dílů tohoto volného seriálu). Absurdní návrh spočíval ve zcela vážně míněné výzvě, aby se Palestinci v okupovaném Východním Jeruzalémě vzdali vlastnického práva ke svým domům ve prospěch osadnické organizace a dohodli se s ní na výši nájmu, jejž by jí za jejich užívání pravidelně platili. Stejně tak se podle představ sionistů a všelijakých podporovatelů Izraele měli Palestinci vzdát kusu své země ve prospěch nových osadníků, nejspíš aby tak světu dokázali, že „nepromarnili příležitost“ schválit kolonizaci sebe samých.
Toto izraelské smýšlení o Palestincích se až na okrajové výjimky týká celé tamější politické reprezentace. A tak podobně jako dnešní pravicová izraelská vláda může veřejně provolávat do světa, že nepřipustí vznik palestinského státu, který by byl podle ní jen „odměnou teroristům“ – aniž by tato nehorázná prohlášení narazila na Západě na větší odpor –, mohla v minulosti levicová Cipi Livni, které jinak hrozí zatčení v několika západoevropských státech, ve stejném duchu napadnout povýšení Palestiny na nečlenský stát OSN coby „strategický vojenský útok“.
Přitom všem se Izraeli doposud dařilo prezentovat se na Západě – s jeho stále nezpracovanou vinou za holokaust – jako ten, kdo usiluje o mír téměř za každou cenu. Jak však vidíme na dnešní Izraelem páchané genocidě v Gaze, Izrael nestojí o mír, natož za každou cenu. Kdybychom měli parafrázovat jeden z jeho zakládajících narativů, který jsme probrali v jednom z předchozích dílů tohoto volného seriálu, Izrael stojí o prázdnou zemi bez lidí. Za tímto účelem je ochoten uchýlit se zcela vědomě k páchání jakýchkoliv válečných zločinů, včetně zločinu největšího – genocidy.
Pokud tedy dnes Izrael pobouřeně křičí, že uznání palestinského státu je odměnou teroristům, můžeme si položit obrácenou otázku: za co jiného byli sionisté v roce 1947 odměněni vlastním státem, než za své vlastní páchání terorismu ještě v předstátním období? Pokud pak má být poučením z Mnichova, že zlu nelze ustupovat, protože si žádá stále více, Izrael je dobrým příkladem toho, kde se mělo začít. Jelikož však Západ neprojevuje ani po téměř osmdesáti letech větší ambici izraelské rozpínavosti a válečným zločinům účinně čelit, je třeba se ptát, zdali se sám – navzdory všem halasným prohlášením – svého mnichovanství doopravdy zbavil.
* * *
Zasedání Valného shromáždění OSN, na kterém několik zemí uznalo Palestinský stát, znovu vrátilo otázku uznání Palestiny Českou republikou. Zmatečná prohlášení zástupců Ministerstva zahraničí, podle nichž jsme prý „uznali vyhlášení státu“, ale ne stát jako takový, a všemožná česká snaha popřít palestinskou státnost navzdory tomu, že v Praze má palestinský stát už čtyřicet let plné diplomatické zastoupení, si zaslouží drobnou filipiku na „oblečenou-neoblečenou“ českou zahraniční politiku ve vztahu k palestinským národním a státotvorným ambicím. Ta bude námětem příštího dílu tohoto volného seriálu.
Původně publikováno zde: https://blisty.cz/authors/2181-zdenek-jehlicka
Všechny díly na ISM ČR zde: https://ism-czech.org/tag/demytizace-palestiny-a-palestincu/
