20. listopadu 2024 | Orly Noy | +972 Magazine | překlad Jiří Zemánek
Zničení Umm al-Hiran je příkladem sionistického pohledu na Palestince jako na nestálé, pohyblivé šachové figurky ve hře demografického inženýrství.
“Toto je jeden z nejbrutálnějších projevů židovské nadřazenosti. Palestinci jsou vnímáni jako lidský prach, který lze jednoduše smést, nebo jako šachové figurky, které lze přesouvat z jednoho pole na druhé podle nekonečného izraelského projektu demografického inženýrství mezi řekou a mořem. Je to podstatná součást dehumanizace těch, na jejichž území má stát zálusk: hluboké přesvědčení, že tito lidé nemají žádné kořeny, a proto jejich přesun z místa na místo nelze považovat za vysídlení. … — Orly NOY, izraelská novinářka
— Minulý týden si Stát Izrael pověsil na krk skalp další palestinské komunity poté, co dokončil demolici Umm al-Hiran. Ráno 14. listopadu vtrhly do této beduínské vesnice – která se nachází v Negevské poušti, na jihu Izraele – stovky policistů v doprovodu příslušníků speciálních jednotek a vrtulníků. Její obyvatelé, izraelští občané, kteří se už dlouho obávali, že tento den přijde, už většinu staveb ve vesnici sami zbourali, aby nemuseli platit vysoké pokuty. Jediné, co policii zbývalo zničit, byla mešita.
— Tak skončilo dvě a půl desetiletí trvající právní úsilí o záchranu vesnice a její obyvatelé se ocitli bez domova. Pokud chcete pochopit celou historii nespravedlnosti sionismu vůči Palestincům – se vší diskriminací, rasismem, vyvlastňováním a násilím, které jsou založeny na vizi židovské nadřazenosti a doslova posedlosti demografickým inženýrstvím – nemusíte hledat nic dalšího než Umm al-Hiran.
— V izraelsko-židovském diskurzu zničení beduínské komunity sotva vzbudí pozornost, natož aby se dostalo na titulní stránky novin. Koneckonců šlo o „neuznanou vesnici“ – což je jazykový prostředek, který Izrael používá k tomu, aby beduínské občany vykreslil jako vetřelce v jejich vlastní zemi. Izraelská veřejnost vnímá systematické ničení těchto komunit jako pouhý zásah proti narušitelům pravidel. Obyvatelé Umm al-Hiran však nejenže nebyli vetřelci, ale byli tam přestěhováni samotným státem.
— Před založením Izraele žila komunita, která se nakonec stala vesnicí Umm al-Hiran, v severozápadní části Negevu. V roce 1952 ji izraelská vojenská vláda násilně vysídlila dál na východ, aby mohla vyvlastnit její půdu (území) pro výstavbu kibucu Šoval. O čtyři roky později se stát rozhodl tuto komunitu znovu vysídlit a odsunul ji do oblasti těsně u zelené linie, poblíž jihozápadního cípu Západního břehu Jordánu, kde tito lidé zůstali až do minulého týdne.
— Po celá tato desetiletí se stát neobtěžoval upravit status vesnice. Nezajistil obyvatelům infrastrukturu ani základní služby, jako je elektřina, voda, vzdělání nebo kanalizace. Tohle je obnažená špinavost sionismu: po generace připravovat palestinské obyvatele Negevu o nejzákladnější životní podmínky a jednoho dne je nahradit židovskou komunitou ve jménu „rozkvětu pouště“.
— Negev tvoří více než polovinu území Státu Izrael a jeho rozsáhlé oblasti jsou prázdné. Stát přesto trvá na zničení „neuznaných“ arabských vesnic, aby mohl postavit nové židovské. V případě vesnice Umm al-Hiran měla nová obec nést původně judaizovanou verzi tohoto názvu, měla se nazývat Hiran. Někdo to však vymyslel lépe a nyní se má jmenovat Dror – „svoboda“.
— To samozřejmě není nic nového. Izrael od svého vzniku ničí palestinské komunity a na jejich místo usazuje Židy. Jen během Nakby v roce 1948 vylidnil stovky palestinských měst a vesnic. Příběh Umm al-Hiran však obsahuje další vrstvu postoje Izraele k Palestincům, která je zásadní pro pochopení modus operandi sionismu: vnímání palestinské přítomnosti (přítomnosti Palestinců) jako dočasné.
— Toto je jeden z nejbrutálnějších projevů židovské nadřazenosti. Palestinci jsou vnímáni jako lidský prach, který lze jednoduše smést, nebo jako šachové figurky, které lze přesouvat z jednoho pole na druhé podle nekonečného izraelského projektu demografického inženýrství mezi řekou a mořem. Je to podstatná součást dehumanizace těch, na jejichž území má stát zálusk: hluboké přesvědčení, že tito lidé nemají žádné kořeny, a proto jejich přesun z místa na místo nelze považovat za vysídlení.
— Tímto způsobem je možné i nadále ignorovat žádosti obyvatel galilejských vesnic Iqrit a Bir’em, a to více než půl století po tom, co Nejvyšší soud rozhodl, že jim má být umožněn návrat na jejich pozemky poté, co byli vyhnáni během Nakby; je možné provádět rozsáhlé etnické čistky na Západním břehu Jordánu pod záminkou bezpečnosti a právního státu; a je možné nařizovat statisícům obyvatel Gazy, aby se znovu a znovu a znovu evakuovali, čímž se z nich stanou věční kočovníci, jak to zamýšlel sionismus – a ještě ke všemu to považovat za humanitární čin.
— Demografické inženýrství sionismu se neomezuje jen na Palestince. Příběh Givat Amal, čtvrti Mizrahi v Tel Avivu, která byla v roce 2021 násilně vystěhována a zbourána, má mnoho paralel s příběhem Umm al-Hiran; i tam stát přinutil marginalizovanou komunitu, aby se přestěhovala do pohraniční oblasti, nikdy její status ani práva na půdu neupravil, a jakmile hodnota této půdy vzrostla, z chamtivosti její obyvatele vyhnal. Mezitím státem schválené „přijímací komise“ dál udržují apartheid ve stovkách židovských komunit po celém Negevu a Galileji a zajišťují, aby na správných místech žili „správní lidé“.
— Ale právě Palestinci se díky sionismu stali dočasným národem s pomíjivou identitou. To je předpoklad, který je základem plánu výměny půdy, který před deseti lety prosazoval Avigdor Liberman a podle něhož by se několik palestinských komunit uvnitř Izraele přesunulo na Západní břeh Jordánu, zatímco Izrael by anektoval některé osady: dnes mohou být Palestinci občany Izraele, ale zítra jimi mohou mávnutím ruky přestat být. (Liberman, kdysi považovaný za krajní pravici izraelské politiky, se v poslední době stal jakýmsi hrdinou levého středu.)
— Možná, že základem sionistického odhodlání vytrhnout Palestince z jejich místa je internalizovaný strach z jejich hluboce zakořeněného spojení se zemí. Možná je to iluze či přesvědčení, že pokud budou dostatečně často vykořeňováni a přehazováni z místa na místo – ať už pochodem smrti v Gaze, etnickými čistkami na Západním břehu nebo ničením a vyháněním v Negevu -, nakonec to vzdají a sami odejdou.
— Před osmi lety napsal izraelský opoziční vůdce Jair Lapid ódu na hnutí Hašomer Hachadaš, v níž poznamenal, že „člověk, který zasadí strom, nikam neodejde“. Je něco pozoruhodného na tom, jak někdy podvědomí vyvěrá z pera navzdory tomu, kdo ho drží. Stát přece (konec konců) přesně ví, kdo zasadil olivovníky, které armáda bombarduje v Gaze a které osadníci zapalují na Západním břehu. Ale i po desetiletích ničení, vyhánění a krveprolití se sionismus odmítá smířit s tím, že Palestinci nikam neodcházejí.
Verze tohoto článku byla poprvé publikována v hebrejštině na stránkách Local Call.
Překlad: Jiří Zemánek
Zdroj: https://www.972mag.com/umm-al-hiran-destruction-zionist-demography/
