22. července 2024 | Ne naším jménem! – Za spravedlivý mír na Blízkém
Prohlášení iniciativy Ne naším jménem! – Za spravedlivý mír na Blízkém východě | Tisková zpráva zde
„Vrazi, kteří útočí na děti v nemocnici jsou odpadem lidstva.“
Jan Lipavský, ministr zahraničí ČR
„Zničte Gazu, nic jiného nás neuspokojí. Nenechte tam žádné dítě… z kterého by se mohli vzkřísit“
Nisim Vaturi, místopředseda izraelského Knesetu
„Jednoznačným cílem války, ve které jsme, je kompletní zničení jejich vojenských a civilních kapacit“
Becalel Smotrič, ministr financí Izraele
Vyzýváme ministra zahraničí Jana Lipavského, aby vyslyšel hesla své vlastní strany, našel „odvahu říkat pravdu“ a konečně si předvolal izraelskou velvyslankyni.
Vzkázal-li ministr Lipavský po ruském velvyslanci do Moskvy, že jsou odpadem lidstva, když ruská armáda neomluvitelně bombardovala kyjevskou dětskou nemocnici, co nyní vzkáže izraelské vládě v Tel Avivu, která nechala v Gaze zničit 31 z 36 nemocnic, včetně nemocnic dětských i s dětmi, pro které dnes v Gaze není bezpečného místa?
Označil-li ministr Lipavský správně ty, kteří útočí na děti, jako vrahy, jaké označení by vyslal do Izraele k těm, kteří zavraždili již přes 26 tisíc dětí? K těm, kteří nechávají děti záměrně vyhladovět či je odpojit od elektrického proudu, když zrovna leží v nemocničních inkubátorech?
Odmítáme-li po právu útoky na nemocnice pod jakoukoliv záminkou u Ruska, jak to, že pod stejnými záminkami lidských štítů, uložiště zbraní či útočiště teroristů jsme schopni podpořit bombardování palestinských nemocnic Izraelem?
Co je to za odvahu silácky nadávat do vrahů někomu, s kterým stejně nemluvíme, a s jinými, kteří jsou za vraždění dětí odpovědni v daleko větším rozsahu, si potřásat spokojeně rukou? Jakou odvahu dnes potřebuje ministr Lipavský k tomu, aby posílal do Moskvy vzkazy o lidském odpadu, a přitom reprezentoval v Evropě hlas Izraele?
Toho Izraele, který je viněn u Mezinárodního soudního dvora z možného páchání genocidy, nejtěžšího zločinu vůbec?
Jakou odvahu potřebuje naše politická reprezentace k verbálnímu tažení na Moskvu a jakou k tomu, aby v Praze vítala předsedu izraelského Knesetu, který by jako příznivec Chrámového institutu Palestincům rád zboural mešitu Al-Aksá na Chrámové hoře?
Má snad jít o specifickou českou formu přání Palestincům „všeho dobrého“ či snad o naplnění odkazu politiky lidských práv Václava Havla?
Naštěstí pro české politické reprezentanty, ti izraelští už volně po Evropě nejezdí, a s chystanými zatykači Mezinárodního trestního soudu už ani jezdit nebudou. Naše politická třída je tak uchráněna blamáže vítat v České republice izraelské válečné zločince. Vítat je s pocitem odvahy a proti všem hodnotám a závazkům, kterých se jinak tak ráda dovolává.
Odvaha dnes nesedí v Černínském paláci ani ve Strakově akademii a nesedí ani v Parlamentu či na Hradě.
Odvaha je dnes v ulicích. Je v lidech, kteří se v ulicích pravidelně scházejí, aby vykřičeli svou hrůzu z izraelských masakrů před těmi, kteří jsou k nim hluší. Před těmi, kteří se zaklínají lidskými právy, ale jen někdy a jen pro někoho. K těm, kteří jsou ochotni masakry civilistů v Gaze všemožně omlouvat a krýt, uhýbat stranou, schovávat se za jalové odpovědi a utíkat před vlastní odpovědností.
Odvaha je dnes ve studentech na kampusech vysokých škol, kteří křičí do světa o dětské nemocnici Al-Nasr, nemocnici Al-Šífa, nemocnici Dar as-Salám, nemocnici v Beit Hanúnu, v Deir al-Baláhu, v Chán Júnisu a o dalších izraelskou armádou záměrně zničených nemocnic v Gaze. Odvaha je mluvit o zabitých lékařích a zdravotnickém personálu, o zabitých nemocných a zabitých dětech pohřbených v troskách zničené Gazy. Odvaha je dnes mluvit o palestinských dětech s amputovanými končetinami, které podstoupily zákrok bez dostupných léků a bez anestezie. O dětech fyzicky a duševně zničených, vystavených týrání, chycených v pasti izraelské msty. O dětech osiřelých, jejichž rodiče skončili v kráteru nějaké té vícetunové pumy nejmorálnější armády světa.
Odvaha je v těch, kteří přijdou, zvednou hlas, pošlou dar na Gazu. Tam je odvaha!
A je hanba, že to dnes musí být odvahou…
Nežádáme po ministru Lipavském stejnou odvahu, žádáme jen, aby se podobně jako v případě Ruska postavil též k Izraeli, a předvolal si izraelskou velvyslankyni v České republice. Jde přece o stejná lidská práva.
Nežádáme nemožné, žádáme jen plnění povinnosti. Povinnosti jednat jako signatářská země Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia.
V Praze 22. července 2024
Ne naším jménem! – Za spravedlivý mír na Blízkém východě
Zdeněk Jehlička, Romana Howe, Valerie Clare Talacková, Adam Pavol Kmiť
