18. září 2017 | Zdeněk Jehlička, a2larm.cz
Současná vláda státu Izrael prosazuje nedemokratickou politiku etnické nadřazenosti.
Nedávná zpráva o tom, že Izrael zbavil občanství stovky původních beduínských obyvatel usazených v Negevské poušti pod záminkou registračních chyb, vypovídá o praktikách izraelské politiky exkluze, která není vázaná jen na současnou vládu Benjamina Netanjahua. Izraelské úřady, potažmo jeho Nejvyšší soud, systematicky revokují a zbavujíobčanství jednotlivce i celé skupiny, které jsou překážkou k udržení etnické nadřazenosti. To bohužel dokazuje, že Izrael je vším jiným než skutečnou demokracií.
Ani nejvyšší představitelé izraelského státu už necítí potřebu zastírat, že chtějí vést stát založený na etnické nadřazenosti, a to navzdory mezinárodnímu právu i lidským právům. Tak se nedávno izraelský premiér Netanjahu nechal slyšet, že Izrael na okupovaném Západním břehu „zůstane navždy“, a ministryně spravedlnosti (sic!) Ayled Shakedová zase prohlásila, že lidská práva nemohou mít před sionismem přednost. Jak poznamenal Gideon Levy v deníku Haartez, to jen dokazuje, že sionismus není s lidskými právy slučitelný. Nic tento demokratický deficit Izraele nezobrazuje plastičtěji než nedávný rozhovor Richarda Spencera, poskytnutý izraelské rozhlasové stanici, v němž se tento americký antisemita a příznivec nadřazenosti bílé rasy vyzpovídal ze svého obdivu k Izraeli jakožto státu založenému na etnické výlučnosti. Odpovědí redaktora bylo pouhé poděkování za rozhovor. Označit izraelskou politiku etnocentrismu přiléhavým pojmem apartheid se proto dnes již nezdráhá ani mezinárodní společenství.
Izrael nežidovský
Často se říká, že Izrael je jedinou výspou demokracie na Blízkém východě. Jenže ve vztahu k instituci občanství dnes rozhodně není demokratickým sekulárním státem. A ze stejných důvodů lze pochybovat, zda je vůbec státem židovským, jak sám sebe deklaruje. Nejde jen o to, odmítnout iluzi „židovského státu“ reprezentující židovskou populaci jako celek či skutečnost, že Izrael dnes poskytuje azyl lidem stíhaným za mučení v době antisemitských režimů, jako byla argentinská diktatura v letech 1976–1983. Kromě toho je tu i řada dalších závažných skutečností.
Izraelský spisovatel a aktivista Akiva Orr ve své knize The Un-Jewish State: The Politics of Jewish Identity in Israel (Nežidovský stát. Politika židovské identity v Izraeli) vypráví příběhy Židů, kterým bylo izraelskými úřady odepřeno občanství. Úřady se totiž domnívaly, že by tím došlo k ohrožení „židovského charakteru“ státu. Známý je příběh Oswalda Rufeisena, židovského antifašistického partyzána a sionisty, jenž konvertoval ke křesťanství, a který tak rozhodnutím sekulárního izraelského Nejvyššího soudu přestal být Židem a neměl nárok na získání občanství podle Zákona o návratu. Anebo si připomeňme kauzu izraelského armádního psychologa Benjamina Shalida a jeho britské manželky, která odmítla konvertovat k judaismu, a tak jejich děti vyrůstaly v Izraeli bez občanství.
Tato rozhodnutí izraelských státních orgánů svědčí o tom, že nejsou činěna na základě rovných sekulárních a demokratických pravidel, jak je definuje Izraelské prohlášení nezávislosti suplující ústavu, ale spíše na základě náboženského práva Halakha. Zpochybňují tak celý koncept izraelského občanství, které je, jak často upozorňuje izraelský aktivista Ronnie Barkan, dán spíše hybridní etnicko-náboženskou definicí než státní příslušností. Absurdnost celého systému izraelských právních zrcadel dokládá i skutečnost, že jedinou možností, jak se nežidé mohou stát v sekulárním Izraeli občany, je náboženská konverze, což však dle zákona neplatí explicitně pro Palestince, kteří by se tak mohli domáhat práva na návrat garantovaný mezinárodním společenstvím. Paradoxně přitom ještě zakladatelé státu David Ben-Gurion a Chajim Weizmann po určitou dobu věřili, že Palestinci jsou původními Židy, které by bylo záhodno konvertovat zpět.
Izrael nedemokratický
Ať již byla sionistická představa o původu Židů jakákoli, projekt státu, který má být „židovský a demokratický zároveň“ a který byl uskutečňován kolonizací palestinské půdy s většinou nežidovského obyvatelstva, staví Izrael před dvojí problém. Jak se zbavit co největšího počtu místního palestinského obyvatelstva a jak přilákat co největší počet obyvatelstva židovského. Jen tak se mohlo stát, že jsou místní Palestinci ve vztahu k židovským osadníkům dehumanizováni, jejich nárok na zemi popřen a jejich natalita je považována za bezpečnostní hrozbu státu.
I přes všechna segregační opatření Palestinci v Izraeli dnes představují dvacet procent populace a v případě anexe okupovaných území by se demografický poměr při současných trendech mohl snadno zvrátit v neprospěch Židů. Optimismus Ben-Gurionových sionistů se vytrácí společně s tím, jak stále větší počet obyvatel Izrael opouští. Jen v Berlíně dnes žije údajně až dvacet tisíc Izraelců (nedávno k nim přibyl i Gilad Baram, režisér filmu Koudelka fotografuje Svatou zemi). Do USA, kde žije až milion Izraelců, z Izraele ročně odejde dvakrát více Židů, než se do něj nastěhuje.
Poslední větší příliv obyvatel do Izraele spojený s rozpadem Sovětského svazu vyschl, a tak je Izrael nucen slevit ze svých požadavků, aby vůbec udržel demografickou převahu nad Palestinci. Proto dnes do „židovského státu“ přijímá i ty, kteří by jinak v nárocích po původu neobstáli. S výhledem na občanství je tak definována nová kategorie občanů, která zahrnuje „vznikající židovské komunity“ či „potomky ztracených kmenů“. Jak uvádí britský novinář žijící v Nazaretu Jonathan Cook, jde většinou o lidi z odlehlých či chudých částí světa, kteří jsou vděčni za šanci nového života třeba i na okupovaných územích. Izrael se přitom neštítí stavět je proti původním obyvatelům, které zbavuje nejen formálně jejich občanství, ale i práv k zemi, kde žili po generace. Přesně tak, jak se to dnes děje v případě nejrychleji rostoucí skupiny původního palestinského obyvatelstva – negevských Beduínů.
Autor je člen Mezinárodního hnutí solidarity.
