26. ledna 2015 | Iniciativa Ne naším jménem! – Za spravedlivý mír na Blízkém východě
A zaslepenost trvá
Reakce na článek Tomáše Klvani v LN ze dne 24.01.2015
Co je podle českých sionistů politickým předpokladem antisemitismu
Rozplést předivo účelových tvrzení je mnohdy o to těžší, o co jednodušší je učinit ve veřejné debatě z oběti viníka, a přitom dát zapomenout na to, že viník se stal jen obětí své vlastní zvůle. Jistě se shodneme v tom, že je správné nedefinovat ze zákona Českou republiku jako stát český, jelikož to jednak plně neodpovídá realitě, může vést k diskriminaci občanů nečeské národnosti, a tím i k popření občanským principů rovnosti, na kterých je postavena demokracie. V případě Izraele je tomu však zázračně jinak. Nejeden náš politický reprezentant a zástupce z řad odborníků se hlásí hrdě o slovo, aby obhájil krkolomný izraelský trik snažící se zákonem prosadit židovský charakter státu, který má být i přesto jedinou demokracií Blízkého východu, a tak se snaží „drbat levou rukou za pravým uchem“.
V neposlední řadě přispěchal se svým příspěvkem v sobotních Lidových novinách pod varovným titulkem Mor se vrací univerzitní pedagog a manažer Tomáš Klvaňa. Nikdo z nás nechce zlehčovat rasovou předsudečnost včetně antisemitismu, účelově jej využívat k obhajobě Izraele však při parafrázi Klvaňových slov škodí nikoliv kritikům, ale právě zastáncům izraelské politiky. Nehledě na to, že jde o urážející tvrzení se silným psychologickým nábojem, mají obvinění z antisemitismu vymezit hranici diskuze a možné kritiky Izraele hezky po Štěpánovsku. Kritika dílčích přešlapů je žádoucí k lepšímu zvládnutí okupace, nesmí však nabourat samotnou podstatu okupačního režimu. Tak např. Klvaňa vidí antisemitismus i ve zdánlivě nevinném tvrzení, že „klíčem k Blízkému východu je vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu“. Co na tom, že s tímto klíčem k řešení blízkovýchodní situace počítá nejedna severoamerická autorita, hostující profesor z Prahy by jim vysvětlil, že jen propadli antisemitismu.
Logický důsledek tohoto přístupu nerozlišujícího mezi Izraelem a židovskou komunitou, kterou by sice Izrael tak rád zastupoval, ale která jako celek zdaleka (ať již z různých důvodů) nepodporuje jeho, pak vede k tomu, že si pan Klvaňa plete Natanjahua s jakýmsi obecným archetypem Žida. Kritici izraelského premiéra přece podle něj musí vycházet z jakési představy „židovské viny“. Ať již k tomuto závěru dochází pan Klvaňa vlivem vlastní nevědomosti či z pocitu nezpracované viny za evropskou minulost, neživí právě podobnými argumentačními schopnostmi předpoklady antisemitismu, tedy toho, proti čemu tak udatně bojuje? Mimochodem, v otázce „selhání mírového procesu“ bychom autorovi doporučili se s celou problematikou řádně seznámit. Jistě nám pan Klvaňa nechce tvrdit, že okupaci Západního břehu Jordánu si vyžaduje bezpečnostní zajištění zdejších nelegálních izraelských osad, systému aparteidního rozdělení, anexe Východního Jeruzaléma či ochránění segregační zdi zasahující až v 85 % do území vyčleněnému mezinárodním společenstvím jinému státu.
A pak je tady úspěšná kampaň BDS (bojkotů, stažení investic, uvalení sankcí, anglicky boycotts, divestment, sanctions), která vede Izrael až k hysterickým reakcím a k tomu, že je k odvrácení dopadů kampaně nucen ještě intenzivněji překrucovat zákon a občanská práva vlastních obyvatel. Panu Klvaňu a jemu podobné je však třeba uklidnit. V případě kampaně BDS se nejedná o žádnou antisemickou štvanici ve stylu „nekupujte u Žida, cukr, chleba, mouku…“, ale o cílenou kampaň po vzoru hnutí proti jihoafrickému apartheidu, vycházející zevnitř palestinské a izraelské (ano, i židovské) společnosti, vyzývající nikoliv k plošnému bojkotu Izraelců, ale zacílené na instituce podpírající okupaci, firmy z ní profitující a zboží vyráběné převážně v nelegálních izraelských osadách. A to až do doby, dokud nezačne Izrael dodržovat mezinárodní právo, ke kterému se sám zavázal. Jde o kampaň svědomí a odpovědnosti, o kampaň i těch občanů, kteří se již nechtějí stydět za svůj stát a jeho politiku útlaku. Což by naši přátelé Izraele, hlásící se k odkazu Václava Havla, mohli pochopit. A že se kampaň BDS nevěnuje íránské chalvě, saúdskoarabským datlím, Putinovu Rusku ani osvobození Tibetu? Jakkoliv tyto kauzy vnímáme jako závážné, máme za to, že je u nás reprezentativněji zastupuje např. Člověk v tísni (mimo snad Saúdskou Arábii). Ani za předsednictví pana Pojara jsme si však nevšimli, že by tato a jí podobné organizace ztratily jediné slovo ve prospěch okupovaných Palestinců.
Tomáš Klvaňa se však odkopává nejvíce tam, kde mluví o „ milosrdně nedotknutelné celistvosti arabského světa: nerovnost, zaostalost, korupce, bigotnost, tmářství, nedostatek kreativity a ekonomické výkonnosti“. Jde snad o jakousi přirozenost arabského/palestinského světa, jenž se tímto nejspíš brání modernizaci, kterou s sebou nese izraelská okupace. Tady již nejsme jen u představ „cikánů Východu“, před kterými je nutno se bránit jejich ovládnutím, tady na nás dýchá rovnou Kiplingův „těžký úděl bílého muže“. Izraelskou kolonizaci palestinských území tak máme v tomto duchu nazírat jako civilizační projekt, a v jeho obraně vidět obranu sebe samých. Máme být o to zarputilejší, o co více náš projekt zaštítěný mocí a penězi selhává tváří v tvář nenásilnému odporu místních palestinských i židovských obyvatel, neochotných smířit se s okupací a žádajících spravedlnost. Máme věřit vině oběti.
Jelikož si však nemyslíme, že lze okupaci donekonečna obhajovat i v 21. století, rádi bychom se našich proizraelských přátel zeptali, kdy budou v souladu se svým přesvědčením a svými zásadami žádat po svém chráněnci dodržování mezinárodního práva, závazek rovného přístupu ke všem svým obyvatelům a ukončení nestabilní situace vycházející z nelegální okupace palestinských území. I za cenu toho, že Izrael již nebude tím, čím je, ale transformuje se v zemi, kterou se deklaruje být. Demokratickým státem dodržujícím mezinárodní právo.
Zdeněk Jehlička
iniciativa Ne našim jménem! – Za spravedlivý mír na Blízkém východě
Související — zmiňovaný článek Tomáše Klvani v LN
