30. srpna 2014 | ISM Česká republika
V České pozici, víkendové příloze Lidových novin, vyšly nedávno dva zajímavé rozhovory vedené Přemyslem Houdou.
První rozhovor byl veden s izraelským historikem Šlomo Sandem, známým svým kritickým pohledem na jeden ze zakládajících mýtů moderního izraelského státu, mýtu o návratu židovského národa po staletích diaspory do své otčiny. I když prvotním posláním ISM není historická kritika, považujeme za důležité na rozhovor upozornit z toho důvodu, že Izrael soustavně využívá historizujících tvrzení k ospravedlnění své politiky vydělování a segregace palestinského obyvatelstva ve prospěch obyvatelstva židovského. Přes všechna upozornění tak Izrael soustavně popírá princip občanské rovnosti, na kterých je postavena moderní demokracie a kterým by se měla řídit i „jediná demokracie na Blízkém východě“. Izrael ve své každodenní politice sice všemožně podporuje právo na návrat údajných potomků židovského exodu z prvního století a subvencuje jejich přesídlení do státu Izrael, na straně druhé však odmítá přiznat stejné právo Palestincům vyhnaným ze svých domů před pouhými šestašedesáti lety. Právo na návrat do svých domovů přitom pro Palestince vyžaduje rezoluce VS OSN č. 194 z r. 1948, na základě které byl Izrael do OSN přijat.
Profesor historie na telavivské univerzitě Šlomo Sand publikoval svou nejspíše nejznámější knihu Vynalezení židovského národa (hebrejsky, v angličtině vyšla pod názvem The Invention of the Jewish People) na počátku r. 2008 a vyvolal tím okamžitě značnou pozornost. Podle příznivé recenze izraelského historika a novináře Toma Segeva vyvrací Sand oficiální výklad izraelské historie, podle které jsou současní Židé potomci židovské komunity žijící před 2 000 lety v Palestině a kteří byli údajně vyhnáni Římany v roce 70 n.l. Oproti tomu postavil Sand tezi, že většina Židů a křesťanů v této oblasti konvertovala k islámu o několik století později, když si Palestinu podmanili Arabové. Je pozoruhodné, že tento názor sdíleli přinejmenším dva zakladatelé státu Izrael, Chajim Weizmann a David Ben Gurion. Oba věřili, že mnozí současní Palestinci jsou potomci místních Židů. Ve dvacátých letech se dokonce zabývali možností konverze původních Palestinců zpět k judaismu, avšak tato idea byla opuštěna o desetiletí později, když během arabské revolty v letech 1936-39 vzrostl palestinský odpor vůči sionismu.
Jak si tedy Sand vysvětluje dnešní široce rozptýlenou židovskou diasporu, pokud nedošlo k exilu? Tito Židé jsou podle něj potomky nežidovského obyvatelstva, které konvertovalo k judaismu, což vysvětluje velké etnické rozdíly mezi současnou židovskou populací. Podle Sanda byl judaismus proselytickým náboženstvím, které bojovalo o získání nových přívrženců s nově vznikající sebevědomou křesťanskou a muslimskou vírou. Největšího úspěchu dosáhlo mezi pohanským obyvatelstvem, zvláště u berberských kmenů severní Afriky, Arabů jižní Arábie a Turků v jižním Rusku, kteří začali k judaismu konvertovat již od 4. století. Jak poznamenal Sand v jednom rozhovoru: „Lidé se nerozšiřovali, ale židovská víra ano.“
“Judaismus začal pronikat do ostatních regionů – pohanských regionů, jako byl například Jemen a severní Afrika. Kdyby nedosáhl tohoto stupně a nepokračoval v obracení lidí pohanského světa na svou víru, zůstalo by nám naprosto marginální náboženství, pokud bychom vůbec přežili,” říká Šlomo Sand v rozhovoru pro Haaretz.
Zdá se proto, že etnicky a nábožensky homogennější skupinou se stali Židé až později.
Daleko horší dopad na sionistickou víru v židovský „návrat“ má Sandův argument, že aškenázští Židé, kteří se po pogromech ve východní Evropě jako první stěhovali do Palestiny a dnes představují v Izraeli vládnoucí vrstvu, nemají s vlastní Palestinou žádné historické vazby. Jak Sand a další učenci věří, šlo původně o Chazary, turecký národ jižního Ruska. Chazarský král podle Sanda konvertoval sebe a své poddané k judaismu. Podobně argumentoval ve své knize z r. 1976 Třináctý kmen: Chazarská říše a její dědictví (The Thirteen Tribe: The Khazar Empire and its Heritage) spisovatel Arthur Koestler, který citoval profesora historie z Tel Avivu Poliaka, podle něhož je většina židovské populace potomky Chazarů. Na částečnou podporu této teorii vystoupil Paul Wexler z telavivské univerzity, jenž přišel s argumentem, že jidiš – obecně považovaný za germánský jazyk – má ve skutečnosti slovanský původ.
Šlomo Sand navazuje na řadu izraelských historiků a archeologů zpochybňujících mytologii „návratu židovského národa“, v jehož světle se jeví dehumanizující tvrzení o neexistenci Palestinců jen jako další politicky účelová fráze. Nepřekvapuje tak, když Sand připustil, že hlubší výzkum v dané oblasti by mohl vést ke konci jeho akademické kariéry v Izraeli: „Je jasné, že se obáváme podrývání historického práva na území. Odhalení, že Židé nejsou z Judeje [starověký Izrael] by nás zdánlivě zbavilo legitimity zde žít… Existují velké obavy ze zpochybnění našeho práva na existenci.“
Naproti tomu druhý rozhovor vedený s předsedou Federace židovských obcí v ČR Petrem Papouškem dosahuje myšlenkové kvality nedávného rozhovoru s novým pražským vrchním rabínem Davidem Peterou, ke kterému poskytlo ISM odpovídající komentář. Rozhovor mluví sám za sebe a netřeba jej proto šířeji komentovat. Je však úsměvné sledovat, jak je zpovídaný, uvyklý na nekritické české prostředí (které několikrát v rozhovoru oceňuje), překvapen věcnými otázkami redaktora, na které má očividně problém smysluplně odpovědět.
