12. července 2014 | Uri Avnery
Bomby opět padají na Gazu a rakety na jižní Izrael, lidé umírají a domy jsou ničeny.
Znovu.
Znovu bez jakéhokoli smyslu. Znovu s jistotou, že jakmile to vše skončí, bude opět vše v podstatě stejné, jak bylo předtím.
Stěží dokážu vnímat sirény, které varují před raketami blížícími se na Tel Aviv. Nemohu se myšlenkami odtrhnout od té hrozné věci, která se stala v Jeruzalémě.
Pokud by gang neonacistů unesl šestnáctiletého chlapce uprostřed noci v londýnské židovské čtvrti, zavezl ho do Hyde Parku, zmlátil ho, nalil mu do úst benzín, polil ho po celém těle a zapálil ho – co by se stalo?
Nevybuchla by v Británii bouře hněvu a znechucení?
Nevyjádřila by královna své rozhořčení?
Nespěchal by premiér do domu truchlící rodiny omluvit se jménem celého národa?
Nebylo by vedení neonacistů, jejich aktivních podporovatelů a vymývačů mozků obžalováno a odsouzeno?
Možná v Británii. Možná v Německu.
Ne zde.
Toto ohavné zvěrstvo se stalo v Jeruzalémě. Palestinský chlapec byl unesen a upálen zaživa. Žádný předchozí rasistický zločin v Izraeli nedosáhl těchto rozměrů.
Upálení lidí zaživa je ohavností, ať se děje kdekoli. Ve státě, který se nazývá „židovský“ je to o to horší.
V židovské historii se holocaustu blíží pouze jedna kapitola: španělská inkvizice. Tato katolická instituce mučila židy a upalovala je zaživa u kůlu. Později se toto stalo někdy při ruských pogromech. Dokonce i nejfanatičtější nepřítel Izraele si neuměl představit, že by se tak strašná věc děla v Izraeli. Až do současnosti.
Podle izraelského práva východní Jeruzalém není okupovaným územím. Je součástí suverénního Izraele.
Události se odvíjely následovně:
Dva Palestinci, kteří zřejmě jednali ze své vlastní iniciativy, unesli tři izraelské mladíky, jež se snažili stopovat v noci z osady poblíž Hebronu. Pravděpodobným cílem bylo použít je jako rukojmí k propuštění palestinských vězňů.
Akce se špatně vyvinula, když se jednomu ze tří mladíků podařilo z mobilu dovolat na tísňovou linku izraelské policie. Únosci, kteří předpokládali, že jim bude policie brzy v patách, zpanikařili a okamžitě všechny tři zastřelili. Odhodili jejich těla na poli a uprchli. (Ve skutečnosti to policie zpackala a začala je hledat až druhý den ráno.)
Celý Izrael byl vzhůru nohama. Tisíce vojáků byly po tři týdny zaměstnány hledáním mladíkům, pročesávaly budovy, jeskyně, pole.
Veřejný povyk byl jistě oprávněný. Brzy se ale zvrhl v orgie rasistického podněcování, které se ze dne na den zintenzivňovaly. Noviny, rozhlasové stanice a televizní stanice soutěžily mezi sebou navzájem v nestoudných rasistických výpadech, do omrzení opakovaly oficiální verzi a přidávaly své vlastní nechutné komentáře – každý den, 24 hodin denně.
Bezpečnostní služby Palestinské samosprávy, které po celou dobu spolupracovaly s izraelskými tajnými službami, hrály hlavní roli v rychlém odhalení totožnosti dvou únosců (byli identifikováni, ale dosud nebyli chyceni). Mahmúd Abbás, prezident Palestinské samosprávy, vystoupil na setkání arabských zemí a jednoznačně únos odsoudil. Za to byl mnohými z vlastních lidí označen za arabského kolaboranta. Izraelští vůdci ho na druhou stranu nazvali pokrytcem.
Přední izraelští politici vypustili salvu výroků, které by byly jinde považovány za jasně fašistické. Krátký výběr:
Danny Danon, náměstek ministra obrany: „Kdyby byl unesen ruský chlapec, srovnal by Putin jednu vesnici za druhou!
Vedoucí izraelské frakce „Židovský domov“, která je součástí vládní koalice, Azala Shaked prohlásil: „S lidmi, jejichž hrdinové jsou vrazi dětí, musíme jednat náležitě.“
Noam Perl, předseda Bnei Akiva, mezinárodního hnutí mladých osadníků, řekl: „Celý národ a tisíce let historie požadují odplatu!“
Uri Bank, bývalý tajemník Uriho Ariela, ministr pro bydlení a propagátor rozšiřování osad: „Toto je ten pravý okamžik. Když je ubližováno našim dětem, naše rozzuření nebude mít hranic, zničíme Palestinskou samosprávu, anektujeme Judsko a Samaří (Západní břeh Jordánu), popravíme všechny vězně, kteří byli usvědčeni z vraždy, vyženeme rodiny členů teroristických skupin!“
A sám Benjamin Netanjahu v proslovu, ve kterém hovořil o celém palestinském národu: „Nejsou jako my. My světíme život, oni světí smrt!“
Když byla nalezena těla tří izraelských chlapců turistickými průvodci, dosáhl nenávistný chorál nové síly. Vojáci na internetu publikovali desítky prohlášení volajících po „odplatě“, politici sami je k tomu vybízeli, a média přilévala olej do ohně. Davy Izraelců prahnoucích po lynči se shromáždily na mnoha místech v Jeruzalémě, aby pronásledovaly a napadaly arabské dělníky.
S výjimkou několika osamělých hlasů se zdálo, že se celý Izrael proměnil v dav, který křičel „Smrt Arabům!“
Dokáže si kdokoli třeba jen představit, že by v dnešní době v Evropě nebo Americe nějaký dav křičel „Smrt Židům“?
Šest Izraelců, kteří byli do dnešního dne zatčeni za bestiální vraždu arabského chlapce, přišlo přímo z jedné z takových demonstrací, kde se provolávalo „Smrt Arabům!“
Nejprve se pokusili o únos devítiletého chlapce ze stejné arabské čtvrti, Šufatu. Jeden z nich chytil chlapce na ulici a vláčel ho směrem k autu, přičemž ho škrtil. Naštěstí se tomu dítěti podařilo zakřičet na matku a ta začala únosce bít svým mobilním telefonem. Ten zpanikařil a utekl pryč. Známky po škrcení byly na jeho krku viditelné ještě několik dní.
Další den se celá skupina vrátila, chytila Mohameda Abu-Khdeira, veselého 16letého chlapce s přitažlivým úsměvem, nalili mu do úst benzín a upálili ho.
(Jako by toho nebylo dost, zadržela pohraniční policie během demonstrace jeho bratrance, spoutala ho, shodila ho na zem a začala kopat do jeho hlavy a obličeje. Jeho zranění vypadala hrozně. Zmrzačený hoch byl zatčen, policisté nikoli.)
O otřesném způsobu zavraždění Mohameda nebyla veřejnost zprvu informována. Tato skutečnost byla zveřejněna arabským patologem, který byl přítomen u oficiální pitvy. Většina izraelských novin ji zmínila jen pár slovy uprostřed výtisku. Většina televizních zpravodajství se o ní ani nezmínila.
V samotném Izraeli povstali arabští občané způsobem, který zde nebyl viděn po mnoho let. Násilné demonstrace po celé zemi trvaly několik dní. Ve stejné době vypukla v pásmu Gazy nová orgie raket a leteckých bombových útoků v novou mini-válku, která má již jméno: „Pevný útes“. (Propagandistické oddělení armády vymyslelo pro pojmenování v angličtině jiný název.) Nová egyptská diktatura kolaboruje s izraelskou armádou a pásmo Gazy dusí společně.
Jména šesti podezřelých z vraždy upálením, z nichž se několik k tomuto otřesnému činu již přiznalo, jsou stále zadržována. Ale neoficiální zdroje říkají, že patří ke komunitě ortodoxních Židů. Je patrné, že tato komunita, jež je tradičně antisionistická a umírněná, zplodila neonacistické potomky, kteří předčí i své nábožensko-sionistické konkurenty.
Jakkoli hrozný je samotný jejich čin, reakce veřejnosti je podle mého názoru ještě horší. Protože žádná není.
Pravda, několik málo sporadických hlasů slyšet bylo. Mnoho dalších obyčejných lidí projevilo své znechucení v soukromých konverzacích. K ohlušujícímu morálnímu rozhořčení, které se dalo čekat, ale nedošlo.
Udělalo se vše pro to, aby byl tento „incident“ minimalizován, aby bylo zabráněno jeho zveřejnění v zahraničí a dokonce i v Izraeli. Život šel dál jako obvykle. Několik vládních představitelů a politiků odsoudilo čin běžnými frázemi upotřebitelnými v zahraničí. Mistrovství světa ve fotbale vyvolalo zájem mnohem větší. Dokonce i na levici bylo toto zvěrstvo považováno pouze za další položku mezi mnoha zločiny okupace.
Kde je protest, morální vzpoura národa, jednohlasné rozhodnutí vymýtit rasismus, který taková zvěrstva umožňuje?
Nové výbuchy v pásmu Gazy a kolem něj toto zvěrstvo úplně zahladily.
Sirény zní v Jeruzalémě a ve městech na sever od Tel Avivu. Rakety mířené na izraelská obydlí byly dosud úspěšně zadrženy protiraketovou ochranou. Sto tisíce mužů, žen a dětí utíkají do krytů. Na druhé straně stovky útoků izraelského letectva denně mění život v pásmu Gazy v peklo.
Když řinčí zbraně, múzy mlčí.
S nimi i lítost nad chlapcem upáleným zaživa.
Uri Avnery je izraelský spisovatel a zakladatel hnutí Peace Now / Gush Shalom.
