Překlad textu Rogera Waterse „Má cesta k BDS“ jsme publikovali již v březnu 2011. Spolu s tím, jak se kampaň BDS dostává i do českých médií právě díky Watersovi (Česká televize, iDnes aj.), je dobré si připomenout důvody, proč tento známý muzikant podporuje kulturní bojkot Izraele a k tomu samému vyzývá další umělce.
Roger Waters: Má cesta k BDS
V roce 1980 byla píseň “Another Brick in the Wall Part 2″ (Další cihla ve zdi, část druhá), kterou jsem napsal, zakázána jihoafrickou vládou, protože ji místní černošské děti používaly k obhajobě svého práva na rovný přístup ke vzdělání. Tato apartheidní vláda uvalila kulturní blokádu, jak bychom jejich jednání mohli nazvat, na určité písně, včetně těch mých.
O 25 let později, v roce 2005, použily palestinské děti, které se účastnily festivalu na Západním břehu, stejnou píseň jako protest proti izraelské apartheidní zdi. Zpívaly “We don’t need no occupation! We don’t need not racist wall!” (Nepotřebujeme žádnou okupaci! Nepotřebujeme žádnou rasistickou zeď!). V té době jsem to, o čem zpívají ještě neviděl na vlastní oči.
O rok později, v roce 2006, jsem podepsal smlouvu na vystoupení v Tel Avivu.
Palestinci aktivní v hnutí, které obhajovalo akademický a kulturní bojkot Izraele na mně naléhali, abych tento krok přehodnotil. Již dříve jsem odsoudil zeď, ale nebyl jsem si jistý, zda kulturní bojkot byl tou správnou cestou. Palestinští zastánci bojkotu mně vyzvali, abych navštívil okupovaná palestinská území a měl tak možnost vidět Zeď na vlastní oči předtím, než se rozhodnu. Souhlasil jsem.
Pod ochranou OSN jsem navštívil Jeruzalém a Betlém. Nic mě nemohlo připravit na to, co jsem ten den viděl. Zeď je stavbou děsivou už od pohledu. Je chráněna mladými izraelskými vojáky, kteří se mnou, náhodným pozorovatelem z jiného světa, jednali s pohrdavou agresí. Pokud tak mohli jednat se mnou, s cizincem a návštěvníkem, zkuste si představit, jaké to musí být pro Palestince, pro ty, kdo jsou považováni za spodinu a ty, kdo k „volnému” pohybu potřebují povolení. Věděl jsem, že mi mé svědomí nedovolí jednoduše odejít od této Zdi, od osudu Palestinců, které jsem potkal, lidí, jejichž životy jsou denně mnoha různými způsoby drceny izraelskou okupací. V solidaritě, a poněkud bezmocně jsem ten den napsal na zeď: „We don’t need no thought control” („Nepotřebujeme žádnou kontrolu myšlení!).
Jelikož jsem si tehdy uvědomil, že mé vystoupení na pódiu v Tel Avivu by bylo zároveň nechtěnou legitimizací útlaku, jehož jsem byl svědkem, zrušil jsem svůj koncert na fotbalovém stadionu a přesunul jsem jej do Neve Shalom, zemědělské komunity, která se věnuje pěstování cizrny a zejména spolupráci mezi lidmi různých vyznání. Muslimové, křesťané a Židé zde žijí a pracují bok po boku, v obdivuhodné harmonii.
Přes všechna očekávání se měl můj koncert stát největší hudební událostí v krátké historii Izraele. 60000 fanoušků se snažilo probojovat dopravními zácpami tak, aby se mohli koncertu zúčastnit. Pro mě a mou skupinu to bylo mimořádně dojemné a na konci koncertu jsem vyzval mladé lidi, kteří se zde sešli, aby po své vládě požadovali uzavření míru se svými sousedy a respektování občanských práv Palestinců žijících v Izraeli.
V uplynulých letech však izraelská vláda nepodnikla žádné kroky k zavedení nové legislativy, která by Palestincům s izraelským občanstvím zaručila stejná občanská práva, jakým se těší izraelští Židé a Zeď se ještě více rozrostla, přičemž neúprosně a nelegálně zabrala větší a větší území Západního břehu Jordánu.
Ten den v Betlémě, v roce 2006, jsem zjistil něco o tom, co znamená žít pod okupací, uvězněný za Zdí. Znamená to, že se palestinští zemědělci musí dívat na to, jak jsou jejich staletí staré olivové háje ničeny a stromy vyvraceny. Znamená to, že palestinský student nemůže jít do školy, protože je vojenské kontrolní stanoviště zavřené. Znamená to, že žena může porodit v autě, protože ji voják nenechá dojet do nemocnice, vzdálené jen deset minut jízdy autem. Znamená to, že palestinský umělec nemůže cestovat do zahraničí a vystavovat svou práci nebo promítnout svůj film na mezinárodním filmovém festivalu.
Pro lidi z Gazy, uvězněné ve virtuálním vězení, za zdí izraelské nelegální blokády, to znamená další soubor nespravedlností. Znamená to, že děti chodí spát o hladu a mnoho z nich trpí chronickou podvýživou. Znamená to, že otcové a matky, neschopni pracovat v zdecimované ekonomice, nemají žádné prostředky na podporu svých rodin. Znamená to, že studenti vysokých škol, kteří získali stipendium ke studiu v zahraničí, musí jen přihlížet, jak jim tato životní příležitost proklouzne mezi prsty, protože nezískají povolení cestovat.
Nepřípustná a přísná kontrola, kterou Izrael uplatňuje nad obyvateli obležené Gazy a Palestinci na Západním břehu Jordánu (včetně Východního Jeruzaléma), spojená s odpíráním práva uprchlíků na návrat do svých domovů v Izraeli, podle mého názoru vyžaduje, aby spravedliví lidé po celém světě podporovali Palestince v jejich občanském, nenásilném odporu.
Tam, kde vlády odmítají jednat, musí jednat lidé a využít k tomu jakýchkoliv nenásilných a mírumilovných prostředků, jaké mají dispozici. Pro některé to znamenalo účast na Gaza Freedom March (Pochodu svobody do Gazy), jiní se zapojili do organizace humanitární flotily, která se snažila dovézt tolik potřebnou humanitární pomoc do Gazy.
Pro mě to znamená deklarovat svůj úmysl stát v solidaritě nejen s lidmi z Palestiny, ale i těmi mnoha tisíci Izraelci, kteří nesouhlasí s rasistickou a koloniální politikou své vlády, tím, že podpořím kampaň za bojkot, stahování investic a uvalování sankcí (BDS) vůči Izraeli do té doby, než naplní tři základní lidská práva, která, jsou vyžadována mezinárodním právem:
1. Ukončí okupaci a kolonizaci všech palestinských území okupovaných od roku 1967 a odstraní Zeď;
2. Uzná základní práva palestinských občanů Izraele na úplnou rovnoprávnost;
3. Začne respektovat, chránit a propagovat práva palestinských uprchlíků na návrat do svých domovů a na svůj majetek, tak, jak je uvedeno v rezoluci OSN číslo 194.
Mé přesvědčení vychází z myšlenky, že si všichni lidé zaslouží, aby byla dodržována jejich základní lidská práva. Moje pozice nevychází z antisemitismu. Není to útok na izraelský lid. Ale je to žádost namířená na mé kolegy v hudebním průmyslu a umělce z dalších disciplin, aby se přidali k tomuto kulturnímu bojkotu.
Umělci se správně rozhodli nevystupovat v jihoafrickém rezortu Sun City do té doby, dokud nepadne apartheid a černí a bílí se budou moci těšit rovným právům. Stejně tak jsme učinili správné rozhodnutí i my, když jsme odmítli hrát v Izraeli dokud nepřijde den – a nepochybuji, že jistě přijde – kdy Zeď a okupace padnou a Palestinci budou žít vedle Izraelců v míru, svobodě, spravedlnosti a důstojnosti, kterou si všichni zaslouží.
Roger Waters, 25. února 2011
Anglicky zde.
Díky ČSAF za zachování lokální kopie českého překladu, který se z webových stránek ISM ČR v roce 2011 ztratil kvůli technickým závadám na serveru.
