26. července 2013 | Electronic Intifada
Herci Freedom Theatre při zkoušce hry. (Foto: Keren Manor / ActiveStills.org)
Pět set padesát obyvatel palestinské vesnice Nabi Saleh zakouší již několik desetiletí vyvlastňování půdy a svých zdrojů. Od roku 1977 postupně ztrácí svou zemědělskou půdu důsledkem výstavby izraelské osady Halamiš (známé také jako Neveh Tzuf). V roce 2008 se osadníci zmocnili několika pro vesnici životně důležitých zdrojů pitné vody.
Nová divadelní hra Příběh vesnice Nabi Saleh: Naším znamením je kámen je dokladem odhodlání, s nímž obyvatelé čelí izraelské okupaci. Jak napovídá její název, jednou z metod používaných proti přítomnosti izraelských vojáků ve vesnici je házení kamením.
Jevištního představení se zhostilo známé divadlo Freedom Theatre z Jeninu [Dženýnu] s cílem upozornit na vesnici, ve které v roce 2009 začaly probíhat pravidelné páteční demonstrace. Izraelská reakce byla a je obvykle brutální. Během dvou let bylo zatčeno 64 lidí – 13 procent vesnice, z toho 29 dětí anebo teenagerů a čtyři ženy.
Dva bratranci, Mustafa a Rushdi Tamimi, byli zabiti. Nejméně 432 obyvatel bylo zraněno.
Komická absurdita
Hra Naším znamením je kámen je založena na očitých svědectvích posbíraných přímo na místě spisovatelkou Deccou Muldowney a režisérkou Di Trevis. Sleduje vývoj těchto protestů a zároveň znázorňuje komickou absurditu života v okupaci.
V jedné ze scén vtrhne do rodinného domu dvojice izraelských vojáků. Svoji nadvládu pak dokazují kontrolou dokladů, fotografováním a slíděním kolem.
I když je jejich chování hrubé a násilné, jsou znázorněni jako patetičtí klauni, kteří bezmyšlenkovitě zneužívají hierarchie moci – seržant dávající rozkazy vojínovi a vojín udílející rozkazy rodině. Někteří obyvatelé Nabi Saleh po shlédnutí hry potvrdili, že takto skutečně vnímají izraelské vojáky.
Když vojáci vtrhnou do domu, mezinárodní aktivista bydlící s rodinou se skryje. Fidaa Zinan říká: „Mnoho cizinců podporuje Palestince, přicházejí sem demonstrovat tuto podporu a zvýšit mezinárodní povědomí o palestinské tragedii.“
„Izraelské orgány nestojí o mezinárodní šíření informací o svých zločinech, takže pokud natrefí na propalestinské aktivisty, zatknou je a vyhostí se zákazem návratu do Palestiny na sedm, ale i deset let.“
Fidaa Zidan dodává: „V této hře rodina skryje aktivistu, aby jej ochránila. Podle mého názoru to poukazuje na pohostinnost Arabů a palestinské hodnoty. Jsme takto vychováni. Mít hosta je zodpovědnost, když je v naší péči, musíme mu poskytnout bezpečí.“
„Unikátní“
Tato hra vyzdvihuje dosud málo prozkoumaný fenomén, a to roli žen při protestech. Ze šesti herců jsou dvě ženy. I když představují jen třetinu obsazení, jsou to právě tyto dvě ženy, které udávají tón protestů.
Fidaa Zidan hraje Manal Tamimi, organizátorku protestů. (Jméno Manal je zmíněno, pouze když ho izraelský voják přečte nahlas.) „Ženy na Západním břehu Jordánu se účastní všech forem protestu, ale situace v Nabi Saleh je unikátní,“ říká Fidaa Zidan. „Zatímco jinde na Západním břehu Jordánu jsme museli dělat oddělená představení, v Nabi Saleh byli diváci smíšeni.“
„Je to krok dopředu. Moje postava ve hře říká: ,Stojíme dohromady, ženy a muži společně,’ říkám to, abych inspirovala ženy-divačky, aby následovaly příklad vesnice Nabi Saleh.“
Herec Nasah Tarah říká, že „tato hra zobrazuje realitu protestů v Nabi Saleh, ženy stojící před těžce ozbrojenými vojáky, obrněnými transportéry a hadicemi se silně zapáchající tekutinou (tzv. tchoř neboli skunk). Statečně se staví tyranii okupační armády.“
„Často je vidíme, jak se vrhnou mezi vojáky a své rodinné příslušníky, aby zabránily, často úspěšně, zatčení svých manželů a synů. Cítíte, že v Nabi Saleh nejsou ženy rovnoprávné ze soucitu, ale svými zásluhami.“
V prvním dění rodina diskutuje, jakou formu protestu zvolit. Obě ženy se staví proti ozbrojenému odporu, který považují za kontraproduktivní, a prosazují poklidné demonstrace po pátečních poledních modlitbách.
Symbolické
V tento moment je třeba si položit zásadní otázku. Činí vrhání kamenů tyto protesty méně pokojné? Mezinárodní aktivista – hraje jej Ben Rivers – se domnívá, že ano. Svět bude vrhání kamenů považovat za násilné, argumentuje tato postava.
Ale ženy nesouhlasí. Odmítají jít jako ovce na porážku. Když máte proti sobě automatické zbraně, jsou praky a kameny symbolické, argumentují.
Samozřejmě to není poprvé, kdy je zdůrazněn význam házení kamenů jako prostředek odporu. Pro mladé z první intifády z roku 1987 se vžilo označení „děti kamení“.
Některé obrázky nejvíce spojované s palestinským odporem zachycují právě vrhače – od fotografií malého Ramzy Aburedwana, nyní profesionálního muzikanta a zakladatele školy Kamandjati, házejícího kameny v 80. letech, až po fotografii Farise Odeha z roku 2000, stojícího před tankem. Faris byl zastřelen izraelskými vojáky několik dní poté, co byl snímek zachycen.
Bez ohledu na to, co Izrael a jeho zastánci říkají, kámen není hrozbou pro jednu z nejsilnějších armád světa. Hodit kámen na vojáka-okupanta vyzbrojeného smrtícími zbraněmi je aktem odvahy, je znamením odhodlání bránit se navzdory všem okolnostem. Naším znamením je kámen nám připomíná tento důležitý fakt.
