3. července 2013 | Britské listy
Výpověď izraelské vojačky sloužící v Hebronu
Zhruba rok a půl jsem žila realitou okupace. Jako jiní vojáci a vojačky sloužící na okupovaných územích jsem rychle pochopila, co se ode mě v této situaci očekává. Naučila jsem se dělat svoji práci – kontrolovat Palestince. Naučila jsem se jazyk okupace – jazyk příkazů a požadavků. Tento jazyk se stal mým mateřským jazykem.
Okupace nezná palestinské civilisty, jen potenciální teroristy. Jakýkoli Palestinec může kdykoli zaútočit, jakákoli Palestinka je nebezpečná. Nemají žádnou tvář a žádná práva. Naší prací je ovládat je. Abychom ovládali, musíme Palestince naučit nás poslouchat a to půjde, jen když se nás budou bát.
Jsem na hlídce v srdci Hebronu, v půlce osmihodinové směny. Každou směnu vidím téměř stále ty stejné lidi. Už dávno vím, kde bydlí, vím, která žena je těhotná, která zrovna rodila. Vím, kdo je koho příbuzný, vidím, že dětem koupili nové oblečení.
Znám i tuhle dívku a ona zná mě. Prochází kolem mého stanoviště téměř denně. Je jí šestnáct, znám i její jméno. I tohle ráno jde kolem. „Stát!“. Zastaví se a otočí se ke mě. Obě přesně víme, co se stane. „Dej mi své doklady,“ přikážu jí. „Kam jdeš?“ ptám se. Ptám se, i když vím, že jde do školy. „Do školy,“ odpoví. „Počkej.“ Otočím se a jdu zkontrolovat skrze velitelství, jestli není na seznamu hledaných, i když vím, že není.
„Proč?“ pokouší se dozvědět, proč jsem ji zrovna dnes zastavila. „Proč? Protože!“ odpovídám rozzlobeně. Jak se vůbec může odvážit ptát? Přijíždí džíp pohraniční policie. „Jak to jde?“ ptám se. „Skvěle. Kdo to je?“ odpovídá jeden z nich a ukazuje na dívku. „Jen Arabka co neposlouchá a je drzá.“ „ Potřebuješ pomoc?“ ptá se a oba víme, co by to znamenalo. „Ne, ale díky. Myslím, že když si tu postojí, tak to bude pro tentokrát stačit,“ odpovídám s úsměvem a hlídka odjíždí. Dívka si postojí u mého stanoviště dvě až tři hodiny. Jestli bude ještě drzá, tak ji možná předám další směně. To ji naučí poslouchat. Ani nevím, co vlastně provedla, ale musí se naučit, kdo tu vládne, a bát se mě.
Během své služby na okupovaných územích jsem měla pocit, že chráním svoji zemi. V devadesáti devíti procentech případů jsme zadrželi Palestince nikoli na základě nějakých konkrétních informací, ale abychom jim ukázali, kdo je tady pánem. I já jsem cítila, že chráním Izrael a chtěla jsem tak činit, jak nejlépe umím. Jen když se mě budou pořád bát, tak se neodváží zaútočit na mojí zemi.
Na izraelském vojenském stanovišti uprostřed palestinského města jsem skutečně věřila tomu, co mě naučili. Že když se mě ženy, děti, muži a starci bojí, tak tím pomáhám chránit Izrael. Viděno okupační optikou to dávalo smysl.
Dávalo to smysl. A když se moje rodina během pátečních večeří, kdy jsem jim o tom přirozeně vyprávěla – jak jsem zadržela tu dívku, co neposlouchala – vrtěla na židlích, vysvětlila jsem jim, že takto se nás budou bát a pak si dvakrát rozmyslí, jestli spáchat sebevražedný útok. Znělo mi to jednoduše a logicky. Tohle vysvětlení mi dali velitelé a já ho přijala. Po několikavteřinovém tichu mě matka poprosila, abych ji už nikdy neříkala co „tam“ dělám. Pak dodala: „Hlavně se vrať domů zdravá.“
Byla jsem ve skrytu duše rozzlobená, nerozuměla jsem tomu. Proč neposlouchají? Přeci tohle je způsob, jak vás chráním! Tohle mě naučili. Tak proč o tom nemluvit? Byla jsem rozzlobená, ale mlčela jsem. Ten víkend jsem o tom všem začala přemýšlet – o mlčení a nepředstavitelné propasti mezi tím mlčením a okupační realitou. Ale tyhle myšlenky dlouho nevydržely. Nedělní ráno mě přivedlo zpět do reality hlídek a pohotovostí. Realita okupace neumožňuje myšlenky, jen přežívání. Moje cesta k přežití vedla skrze sílu a násilí. „Myslící“ žena je v okupační realitě slabá. Když vnímáte situaci, nikdy nebudete „jedním z mužů“.
Jen po letech bez uniformy mohu začít cítit bolest té palestinské dívky na stanovišti. Je to jako vystřízlivění. Nyní, deset let poté, prolamuji mlčení.
Bylo to deset let popírání mých vlastních skutků a přesvědčování se, proč mlčet. Mlčela jsem, protože jsem se bála konfrontovat své druhy a své velitele, a že budu pomlouvána a proklínána. Prolamuji mlčení, neboť jsem si uvědomila, že právě ono mlčení tomu všemu napomáhá. Vše to stojí na strachu a slepé víře. Ale hlavně jsem si uvědomila, že mlčení pomáhá všem těm, co mě tam poslali, mé rodině, kamarádům, celé izraelské společnosti odvrátit zrak od reality okupace.
Vojačka izraelské armády sloužila v Hebronu v letech 2001–2003 v jednotce Sahlav. Výpovědi dalších bývalých vojáků a vojaček prolamujících mlčení si můžete přečíst na stránkách organizace Breaking the Silence.
Zdroj: The Independent
Související:
