10. června 2013 | Vacy Vlazna, Blisty
Masakr v Dair Jásínu, 9. dubna 1948. Přeživší Fatima Radwan (vpravo) a její mladší sestra Sakeenav o čtyři roky později ve škole Dar al-Tifl v Jeruzalémě. (Více k fotografii zde.)
Vesnice Lidice v bývalém Československu a Dajr Jásín v Palestině jsou odstrašujícími příklady etnických čistek a kolektivního trestu vykonaného na nevinných lidech jednou nacisty, podruhé Izraelci.
Z morálního pohledu ukazují, jak tragicky zůstalo hluboké lidské ponaučení z druhé světové války bez povšimnutí.
Na vyhlazení lidických vesničanů bylo pragmaticky zapomenuto, když se v roce 1947 vláda Československa, zlákána vidinou rychlých příjmů, podílela na vyvraždění palestinské vesnice Dajr Jásín a 500 dalších, které byly v rámci Plánu Dalet systematicky zničeny teroristy milic Stern, Irgun, Lechi a Hagana, vyzbrojených Československem. Z těchto teroristických skupin vznikla izraelská armáda, která pokračuje v etnických čistkách v Palestině do dnešního dne, pomocí nelegální okupace servilně podporované českou vládou.
Imperialistické zrady Palestiny a Československa
Česká zrada Palestiny je o to více zarážející a znepokojující ve světle skutečnosti, že ve zradách obou zmíněných zemí hrály hlavní úlohu imperialistická Británie a Francie. Británie, v zoufalé snaze získat arabskou podporu ve válce proti Osmanské říši, souhlasila v korespondenci McMahona s Husajnem (14. července 1915 až 30. ledna 1916) s arabskou nezávislostí. Avšak dne 16. května 1916 Francie a Británie podepsaly tajnou Sykes-Picotovu dohodu, ve které si v případě porážky Turků rozdělily Blízký východ mezi sebe. Posléze 9. listopadu 1917 britská Balfourova deklarace zaručila Židům domovinu v Palestině. Tyto dohody a zrady vzešly z tupé arogance imperialismu, „z vnímání vzdálené cizí reality jako podřízené, z vytváření její historie z vlastního úhlu pohledu, z považování jejího lidu za objekty, o jejichž osudu mohou rozhodovat na dálku správci podle vlastního přesvědčení, co je pro ně nejlepší.“ (Edward Said) V roce 1938 Francie a Británie spolu s Itálií a Německem podepsaly Mnichovskou dohodu, která vedla k nacistické anexi a roztržení Československa. „Jakkoli můžeme sympatizovat s malým národem ohroženým velkým a mocným sousedem, nemůžeme jen kvůli němu za současných okolností zatáhnout celou britskou říši do války.“ Pasivní politika ústupků ze strany britského předsedy vlády Nevilla Chamberlaina, jeho zrada a obětování Československa Hitlerovi s cílem odvrátit válku, to vše selhalo a mělo dalekosáhlé následky: Mnichov byl pro Hitlera velkým diplomatickým vítězstvím. Západní demokracie mu dovolily obsadit Porýní, daly Mussolinimu volnou ruku v Etiopii, vyzvaly k nezásahové frašce vůči frankistickému Španělsku a nehnuly prstem pro Rakousko. V Mnichově poprvé Hitler donutil Západ, aby za něj udělal špinavou práci. Demokratické země zmrzačily vlastního spojence. Servírovaly Československo na stříbrném podnose. (David Sedivy) 15. března 1939 Československo přestalo existovat a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava pod brutálním vedením Řezníka v Praze, zástupce říšského protektora Reinharda Heydricha.
Nacisté vymazali Lidice z mapy
Navzdory nacistické okupaci byly v roce 1942 Lidice, ležící asi 20 kilometrů od Prahy, typickou českou vesnicí s 503 obyvateli, ve které se po staletí poklidně střídaly cykly školní docházky, námluv, sňatků, narození, výročí a pohřbů. Většina mužů tvrdě pracovala v továrnách a dolech v sousedních městech, ženy zůstávaly doma s dětmi. O nedělích vyzváněly kostelní zvony. Vesnici zasáhla rána, když dva čeští odbojáři, vycvičení v Británii, spáchali atentát na Heydricha. Na Lidice, chybně spojené s atentátem, dopadl hlavní nápor Hitlerem nařízené odvety. 10. června 1942 bylo zastřeleno 173 mužů nad 15 let. Ze 203 žen a 105 dětí byly některé převezeny do koncentračních táborů a některé později zastřeleny. Eichmann nařídil vyvraždění 81 dětí, které byly udušeny v plynových komorách Magirus. Nakonec zemřelo 340 vesničanů a jen 153 žen a 17 dětí přežilo válku. Jednotky SS vyhodily obec do povětří, buldozery ji srovnaly se zemí a vymazali z mapy. O několik dní později potkal stejný osud obec Ležáky. V odvetném honu bylo zabito celkem 1300 Čechů.
Další zrady
O tři roky později, na Jaltské konferenci 4.–11. února 1945 (a později v Postupimi a Teheránu), projednávali vítězní imperialisté – Británie, Rusko a USA – další zrady v rámci poválečné reorganizace Evropy. Československo bylo připojeno k východnímu bloku pod ruskou komunistickou nadvládou. O pět let později [od lidického masakru], 27. listopadu 1947, byla přijata rezoluce OSN č. 181, doporučující rozdělení Palestiny. Československo, byť dvakrát zrazeno, se jako ubohá oběť napodobující svého tyrana nehorázně připojilo ke zradě Palestiny, když stejně jako Británie a Francie hlasovalo pro její rozdělení.
Sionisté vymazali Dajr Jásín z mapy
Od roku 1947 se Řezníci v Palestině, zejména po významné dodávce moderních zbraní z Československa, pustili do dobyvačné války… [500] arabských vesnic bylo ve skutečnosti nejen zabráno, ale doslova vymazáno z mapy, aby na jejich místě mohly vzniknout obce židovské. Důstojník Morris vypověděl: „velitelé brigády a praporu dostali povolení zbourat nebo vyprázdnit a vyhodit do povětří nepřátelské nebo potenciálně nepřátelské arabské vesnice.“ Izraelský velitel dále popsal, jak sionistické rozhlasové stanice a reproduktory namontované na obrněných vozech objíždějících vytyčené území vyvolávaly paniku. Varovaly arabské obyvatele, že pokud neutečou, mohou se nakazit cholerou a tyfem, a že dokonce „nevinní“, kteří zůstanou, budou muset zaplatit vysokou cenu za palestinské útoky na Židy. Psychologický útok zahrnoval také vysílání z reproduktorů připevněných na džípech mezi sudy bomb, ve kterém se střídaly hrůzné zvuky, křik a kvílení vyděšených arabských žen s pohřebním hlasem volajícím v arabštině: „spaste své duše, všichni věřící! Utíkejte! Židé používají jedovatý plyn a atomové zbraně. Zachraňte se ve jménu Alláha.“ (Adel Safty: Might Over Right: How the Zionists Took Over Palestine, 2009)
Dajr Jásín, ležící asi 5 kilometrů od Jeruzaléma, byl typickou palestinskou vesnicí, ve které se po staletí poklidně střídaly cykly školní docházky, námluv, sňatků, narození, výročí a pohřbů. Většina mužů tvrdě pracovala v kamenictví, na polích a v sadech, ženy se staraly o děti. Denně z mešit volal muezín lid k modlitbě.
V časných ranních hodinách v pátek 9. dubna 1948 vpadl Irgun, ve spolupráci se Sternovým gangem a s vědomím a pomocí Hagany, do vesnice Dajr Jásín, jejíž nic netušící obyvatelé spali. Členové židovského gangu chladnokrevně povraždili 250 mužů, žen a dětí, z nichž mnohé nejdřív zmrzačili a znásilnili. David Shipler z New York Times cituje dokumenty Červeného kříže, potvrzující, že sionističtí útočníci „seřadili muže, ženy a děti podél zdí a postříleli je.“
„Celé rodiny,“ napsal jeden izraelský historik, „byly prošpikovány kulkami a střepinami granátů a pohřbeny pod troskami svých domů, vyhozených do povětří, muži, ženy a děti byly postříleny při snaze utéct z domů pryč, vojáci vytahovali ven jednotlivé osoby, vzali je stranou a postříleli. Na konci masakru byly skupiny starých lidí, žen a dětí, vláčeny ulicemi Západního Jeruzaléma v jakémsi „vítězném průvodu” a poté dovezeny do (arabského) Východního Jeruzaléma. „Když systematické zabíjení skončilo, dosáhl konečný počet obětí uvedený v New York Times ze 13. dubna 1948 254 mrtvých. Hřbitov byl později rozbořen a vesnice Dajr Jásín byla vymazána z mapy.“ (Adel Safty: Might Over Right: How the Zionists Took Over Palestine, 2009, str. 189)
Česká zrada Palestiny
Izraelský mýtus, že při vytváření státu Izrael byli sionisté ubohým Davidem drceným Goliášem arabských sil, stejně jako všechny izraelské hasbary jsou čistým výmyslem, což dokazují masivní ilegální české (a další) dodávky zbraní, které porušily mezinárodní zbrojní embargo vůči Židům a Arabům.
Aby Češi vypomohli válkou vyčerpané státní pokladně, nelenili dodat Izraelcům desítky tisíc pušek, kulometů, bodáků, pistolí, poloautomatických zbraní, 80 400 000 nábojů, 25 letadel Avia S-199 a 61 letadel Supermarine Spitfire. Také vycvičili piloty vojenské skupiny Hagana, specializovaný pozemní tým a brigády židovských dobrovolníků.
České kulky byly nepochybně zasévány do těl palestinských dětí, žen a mužů během Nakby v letech 1947–1948.
Komunistický převrat v Československu v roce 1948 přerušil výjimečné vztahy s Izraelem až do roku 1990, v současnosti vláda České republiky hlasitě papouškuje izraelskou hasbaru (propagandu): v roce 2009, kdy předsedala EU, kontroverzně podporovala právo Izraele na sebeobranu v jeho nepřiměřených a brutálních válečných zločinech proti neozbrojeným rodinám v Gaze na přelomu roku 2008/2009. Češi také v naprosté absurditě prohlásili, že turecká flotila Mavi Marmara „byla plánovanou provokací za účelem nachytat Izrael.“
Vlády zemí EU jsou vázány evropskými pravidly pro obranný průmysl, který zakazuje prodej zbraní, pokud může zhoršit regionální napětí nebo existuje velká pravděpodobnost, že budou použity k porušování lidských práv. Bez ohledu na to vyváží vedle Francie nejvíce zbraní Německo, Velká Británie, Belgie, Polsko, Rumunsko a samozřejmě věrný druh Izraele, Česka republika.
29. listopadu 2012 česká vláda, nejlepší přítel Izraele, ostudně vyslovila své osamělé „ne“ a spolu s Izraelem, Spojenými státy, Kanadou, Marshallovými ostrovy, Federativními státy Mikronésie, Nauru, Palau a Panamou hlasovala proti návrhu udělit palestinské samosprávě statut pozorovatele jako „nečlenskému státu”.
Zatímco česká vláda se hrdě považuje za nejspolehlivějšího spojence Izraele, český národ, který zažil skutečné utrpení během zrady západními zeměmi, nacistické a ruské okupace, porušování lidských a politických práv, zná dobře touhy a agónii palestinské duše. Český lid došel až k sametové svobodě a je to on, kdo ve jménu společné lidskosti a boje může dosáhnout toho, aby se opovrženíhodná obhajoba Izraele českou vládou proměnila ve spravedlnost pro Palestinu.
Článek byl původně zveřejněn na PalestineChronicle.com. Z angličtiny přeložila Marie Fareh se souhlasem autorky.
Dr. Vacy (Vaclava) Vlazna je koordinátorkou organizace Justice for Palestinian Matters se sídlem v Sydney, Austrálie. V únoru 2005 byla poradkyní pro lidská práva pro Hnutí za svobodný Aceh (Gerakin Aceh Merdeka, GAM) ve druhém kole mírových rozhovorů v Helsinkách, od kterého se pak z principu distancovala. Byla koordinátorkou lobbistické skupiny za spravedlnost pro Východní Timor, kde také v letech 1999–2001 působila v misích OSN UNAMET a UNTAET. Do Austrálie se dostala v roce 1949 s rodiči, jako uprchlice po komunistickém převratu (jejími slovy „po ruské okupací Československa“). Rodnou vlast navštívila dvakrát. V roce 1997 přijela do Prahy lobbovat za podporu Východního Timoru. Její matka Vlasta Vlažná, v Československu známá herečka působící v ochotnickém divadle v Hartmanicích, obdržela v roce 2006 pamětní medaili Jana Masaryka za svou obětavou práci pro českou komunitu v Austrálii.
