18. října 2011 | Petr Jedlička, Deník Referendum (odkazy na zdroje naleznete v originálním článku)
Pět let zadržovaný izraelský voják se vrátil nakonec již s první vlnou propuštěných Palestinců. V Izraeli, Gaze i na Západním břehu se nyní oslavuje. Je ale co i z pohledu z vnější?
Gilad Šalit je tedy konečně doma, zpátky v Izraeli. Voják vězněný pět let v Gaze nemusel nakonec, jak napovídaly první informace, trávit měsíce v internaci v Egyptě. Ke své rodině se vrátil hned v úterý 17. října poté, co jej ozbrojenci Hamásu předali egyptským pohraničníkům a tito následně izraelské armádě. V průběhu dopoledne byl Šalit převezen do vojenského komplexu u kibucu Karem Šalom, a pak helikoptérou na základu Tel Nof v centrálním Izraeli – za premiérem Netanjahuem (vzácně se usmívajícím), ministrem Barakem (dobře naloženým) a za svou rodinou (prostě štastnou).
V průběhu úterka rovněž dorazily na hranice Západního břehu a pásma Gazy transporty převážející první ze 477 Palestinců, kteří mají být podle dohody Izraele a Hamásu propuštěni. Celkově jich má být 1 024. Zbylých 550 opustí izraelská vězení v příštích týdnech.
Dnes oslavují jak stoupenci obdivuhodné kampaně a blízcí Šalitovy rodiny, jež žila posledních 16 měsíců v protestním stanu v Jeruzalémě, tak i lidé na mohutném shromáždění v Gaze. Na Západním břehu byl dokonce vyhlášen třídenní svátek.
Je ale co oslavovat i z pohledu vnějšího pozorovatele?
Oběť či oběti?
Někdejší desátník, dnes rotný Šalit byl ve svých devatenácti letech unesen nejspíše příslušníky Saladinových brigád, jedné z malých palestinských bojůvek v Gaze, za jejichž skutek převzalo odpovědnost hnutí Hamás, v pásmu vládnoucí. Šalit byl unesen v pravém vyznamu slova – unesen, nikoliv zajat. Toho dne, 25. června 2006, pronikli palestinští ozbrojenci na nesporně izraelské území (shodou okolností u zmiňovaného Karem Šalomu), zaútočili na vojenské stanoviště, a Šalita, jenž útok přežil, odvlekli do Gazy.
I když se připustí výklad, že Šalit je příslušníkem – řekněme – nepřátelské armády, která je v jiné části Palestiny okupační silou, nelze se termínu únos vyhnout. Vojákovi byl po celých pět let upírán status válečného zajatce a z něj plynoucí práva dle Ženevských konvencí, návštěvy červeného kříže i možnost kontaktovat blízké, až na tři dopisy, jedno DVD a jednu audionahrávku. Za jeho propuštění pak byla požadována protihodnota, byť ne v penězích.
Je dobře, že je Gilad Šalit konečně na svobodě, a nejen z humanitárních pohnutek. Ať už se člověk dívá na otázku práva, viny či účelu/prostředků v izraelsko-palestinském konfliktu jakkoliv, snad uzná, že uvedený přístup k právům jednotlivce situaci dále jen komplikuje.
Co však ti zbývající? Nemám teď na mysli přímo těch 1024 Palestinců, jež mají být za Šalita vyměněny. Míním všechny Palestince, kteří podstupují internaci v Izraeli.
Podle předsedy Klubu vězněných na Západním běhu Kvadury Faríse bylo před probíhající výměnou v izraelských vězeních a detenčních centrech zadržováno na 5500 Palestinců. Podle izraelských zdrojů je jich pak něco přes 4000.
Ano, jsou mezi nimi i tací, jež těžko z našeho pohledu označit jinak než jako vrahy a teroristy. I na seznamu nyní propouštěných najdeme Násira Jatajmu, odsouzeného za bombový útok na hotel v Netanji (30 mrtvých), Valída Andžase, který spolupřipravoval útok na kavárnu v Jeruzalémě (11 mrtvých) či Medha Šaracha a Fádího Džábu, jež nesou vinu za odpálení nálože v autobusu v Haifě (17 mrtvých). Většinu z první vlny 447 propuštěných však netvoří teroristé jako uvedená čtveřice. Jde o palestinské bojovníky nebo organizátory odboje.
Jak ukazuje komplentní soupis jmen, byli příslušní lidé odsouzeni k vysokým trestům. Ve většině případů se tak stalo za účast na tom, co někteří komentátoři vnímají jako legitimní boj proti okupantovi, jiní jako odsudku hodnou a s násilím spojenou činnost, jež ničemu dobrému nepřispívá. Ne však za chladnokrevné vraždy, jejichž oběti mají tak nevinně civilní tváře, jak se rozhodly připomenout třeba Lidové noviny. A navíc: stále jsou tu ti „ostatní“.
Jsou jich tisícovky
Oněch 447 jmen z první vlny vyměněných si nadiktoval přímo Hamás. Totožnost 550 dalších si mají určit samy izraelské úřady. Bude záhodno sledovat, o koho vlastně půjde – soudě dle předchozích, podobně koncipovaných výměn se totiž nepropouští ve druhé vlně teroristé ani bojovníci, ale Palestinci, kteří tvoří mezi vězni příslušného národa v Izraeli nejvýraznější skupinu: lidé zatčení za účast na protiizraelských protestech, mladíci, kteří se provinili házením kamení, či osoby posbírané izraelskými vojáky při zátazích na skutečné nebo domnělé narušitele pořádku na Západním břehu.
Podle Sárího Mahdísího z Kalifornské univerzity je takovýchto zátahů podnikáno v průměru 300 až 400 každý měsíc. Příslušné zatýkání se při nich nezřídka řídí pouze vojenskými příkazy, jako jsou kupříkladu zákaz protestů, čili shlukování ve větších než desetičlenných skupinkách a zákaz rozdávání letáků a jiných tiskovin s politickým obsahem (příkaz 101) či zákaz podpory „nepřátelským organizacím“, například držením vlajky či veřejným poslechem politické písně nebo jen „nepřátelským činem“, blíže nespecifikovaným (příkaz 938).
Vinou této praxe dosahuje počet uvězněných Palestinců jen málo tušených rozměrů. Novinářka Rachel Šabíová připomíná, že zkušenost s pobytem v izraelském vezení má dnes přes 700 tisíc Palestinců. Lidskoprávní organizace uvádějí, že od roku 2000 prošlo vězením 7000 dětí. Podle Faríse bylo před dohodou v Izraeli internováno přes 300 Palestinců ve věku 10 až 17 let.
Značná část takto uvězněných je opět propuštěna v poměrně krátké době. Tematické přehledy ukazují, že brány izraelských věznic a detenčních center opouští v průměru 20 až 30 lidí každý den. To – na straně jedné – vysvětluje, proč se aktuálních statistikách vězněných objevují „jen“ uvedená čísla 5500, resp. 4000; na druhé straně však zároveň odhaluje, jak velké procento Palestinců příslušnou zkušenost sdílí. Přihlédne-li se navíc ke zprávám například Amnesty International o poměrech a policejní šikaně, která v izraelských vězeních panuje, získává význam titulků o nejrozsáhlejším propuštění vězňů v izraelských dějinách poněkud jiný přídech.
Vývoj jde jinam
Čím tedy uzavřít? Ano, lze se radovat z toho, že bylo ukončeno jedno dílčí bezpráví, a ano, lze chápat radost rodin, kterým se vracejí léta věznění otcové, matky, sourozenci. Ale situace, která obojí zapříčinila, onen jev, který někteří připisují okupačnímu režimu, jiní fanatismu a další stále se prohlubující nedůvěře, nevraživosti a nenávisti, tento jev výměna 1024 Palestinců za Gilada Šalita nezmění.
Zní sice hezky, když čerstvě propuštěný voják egyptské novinářce opáčí, že „by byl šťastný, kdyby se všichni palestinští vězni dostali na svobodu a mohli se vrátit ke svým rodinám“, nebo že „doufá, že uzavřená dohoda napomůže dosažení míru mezi Izraelci a Palestinci“. Avšak události už běží jiným směrem.
Podle nedělní zprávy se chystá izraelská vláda podpořit rozšíření východojeruzalémských čtvrtí-osad o dalších 2600 domů, a to do podoby, která definitivně oddělí Araby nárokovanou část města od Západního břehu; podle argumentů příbuzných lidí, jež zemřeli při útocích právě propuštěných, povzbudí dohoda Palestince k dalším únosům. Pozorovatelé vnímají dohodu jako jeden z prvků mocenského soupeření mezi Hamásem a Fatahem. Jednání o žádosti Palestiny o přijetí jejich entity do OSN jako nezávislého státu se v Radě bezpečnosti zadrhla. Mírové rozhovory ani nezačaly.
Gilad Šalit je zpátky doma. U svých příbuzných jsou znovu stovky Palestinců. Dnes se oslavuje. Vnější pozorovatel ale tuší, že zítra bude všechno při starém.
