Palestinští vězni

Převzato z Palestine Monitor (anglická verze s grafickou úpravou ke stažení zde)

“Bylo by lepší ty vězně utopit, nejlépe v Mrtvém moři, je to nejnižší místo na světě.”

Izraelský vice-premiér Avigdor Lieberman k otázce propuštění palestinských vězňů

 

Palestinští vězni: FaktaVězni jsou drženi ve zhruba 30 záchytných centrech (21 věznicích, 5 vazebních věznicích, 4 vyšetřovacích centrech a nejméně v jednom utajeném zařízení), které se nachází na území Izraele

Údaje o počtu zadržených Palestinců se liší podle zdroje. ICRC mluví o zhruba 10,500 vězních (údaj z října 2008). Addameer, organizace která používá data od HaMoked (ta tyto informace získává ze zdrojů Izraelské vězeňské služby), odhaduje počet vězněných na 9,493. 

Z těchto 9,493 vězňů je 750 zadržováno administrativně, 349 je mladších osmnácti let, 75 z nich jsou ženy. Izrael také zadržuje 47 palestinských členů parlamentu. Podle izraelské vlády má 70% vězňů “krev na rukou”. Politická příslušnost vězňů je: 44% Fatah, 26% Hamas, 14% Islámský džihád, 5% Lidová fronta, 1% Demokratická fronta, a 10% nemá definovanou politickou příslušnost.

Od začátku izraelské okupace Západního břehu a Gazy v roce 1967 docházelo k zadržování Palestinců ze všech skupin palestinské společnosti. Od roku 1967 bylo ve vazbě na 700,000 Palestinců - celkově kolem 20% veškeré palestinské populace, která žije na okupovaných územích. Jelikož většina zadržených jsou muži, znamená to, že počet zadržených činí přibližně 40% z celkové mužské palestinské populace žijící na okupovaných územích. Tato skutečnost řadí Palestinu mezi země s největším počtem vězněného obyvatelstva. 

Zatýkání a zadržování Palestinců žijících na okupovaných územích se řídí rozsáhlou sadou izraelských vojenských nařízení, která kontrolují každý aspekt palestinského občanského života. Existuje více než 1,500 takových regulací pro Západní břeh a přes 1,400 pro Gazu. Běžnou praxí je, že vojenští velitelé přijímají nová nařízení bez vědomí palestinské populace, které se týkají. Palestinci je pak poznají, až když jsou nařízení implementována anebo nevědomky porušena.

Navzdory ilegální podstatě izraelské politiky zadržování obyvatel okupovaných území zůstává mezinárodní komunita většinou zticha, neboť se bojí problémů s ekonomicky a vojensky daleko silnějším Izraelem. Ticho ohledně problému ohromuje, když si uvědomíme, kolik důkazů bylo shromážděno ohledně zacházení s palestinskými vězni. Podle izraelských, palestinských a mezinárodních lidskoprávních organizací Izrael rutinně používá násilí a praktiky, které by se daly označit jako mučení.

Během Annapoliského procesu hráli vězni klíčovou roli v tom, co je nazýváno “politikou posilování důvěry”. Jednalo se o propuštění jistých počtů palestinských vězňů, výměnou za sliby “dobrého chování” od Palestinské samosprávy. Nicméně během posledního roku bylo více Palestinců uvězněno, než ve stejnou dobu propuštěno.

Izraelské regulace

Většina palestinských politických vězňů je obviněna z porušení izraelských vojenských nařízení. V současné době je v platnosti přibližně 1,500 vojenských nařízení pro Západní břeh a 1,400 vztahujících se na Gazu. Tato nařízení pracují s pojem “bezpečnosti” velmi obecně a zakazují, mimo jiné, politické vyjadřování na veřejnosti.

Jak již bylo řečeno dříve, uvedení nových nařízení v platnost zůstává Palestincům často neznámé a nařízení se stanou zjevnými, až když jsou implementovány. Dle vojenského nařízení 101 je například “zakázáno organizovat protestní pochod nebo setkání (seskupení většího počtu než deseti lidí za účelem politickým, nebo s politikou spojeným) bez svolení vojenského velitele”. Distribuce politických článků a obrázků s “politickými konotacemi” je zakázána podle téhož nařízení.

Dále, podle vojenského nařízení 938 je podpora nepřátelské organizace držením vlajky nebo poslechem národní/vlastenecké/nacionalistické písně považováno za “nepřátelskou akci.” Díky obecné izraelské definici “bezpečnosti” mohou být Palestinci zatčeni a uvězněni za takřka jakoukoli formu veřejné činnosti, nehledě na to, jestli tato představuje jakoukoli skutečnou bezpečnostní hrozbu pro Izrael.

Proces zadržení a propuštění

K zatčení může dojít kdykoliv a kdekoliv: doma, na ulici, nebo třeba u izraelského kontrolního stanoviště. K většině zatčení dochází během domovních razií, které jsou často prováděny po půlnoci, a nebývá udán žádný důvod pro zatčení. Vojáci často střílí před vstupem do budovy ostrými náboji, následně vtrhnou do bytu, zbijí členy rodiny, případně jich užívají jako lidských štítů. Akt zatčení je často proveden ponižujícím způsobem, dotčená osoba je zbita, nebo také nucena svléknout se. Poté je zatčený převezen na místo, které nezná ani on, ani členové jeho rodiny.

Když přijde politicky vhodná chvíle, izraelské autority často souhlasí s propouštěním většího počtu vězňů. 25. srpna 2008, bylo propuštěno 198 vězňů. Podle izraelského ministra zahraničních věcí se jednalo o jednostranný tah, při kterém byli propuštěni “odsouzení teroristé”, všichni tito patřili ke stranám podporujícím Palestinskou autoritu vedenou prezidentem Abbásem, “v naději, že dojde k dialogu s těmi pragmatickými Palestinci, kteří se podílí na diplomatických jednáních s Izraelem a oponují terorismu.”

Nicméně statistiky ukazují, že jen v srpnu došlo k zatčení dalších 338 Palestinců. Podobně v roce 2005 Izrael propustil zhruba 900 vězňů, zatímco ve stejnou dobu zatkl dalších 1000.

Administrativní vazba

Administrativní vazba není spojena s obviněním nebo soudem, je autorizována úředním nařízením, nikoli soudním dekretem.

Dle mezinárodního práva je možno vzít jedince do vazby, pokud tento představuje ohrožení státní bezpečnosti. Nicméně Izrael nikdy nedefinoval kritéria pro svůj pojem “státní bezpečnosti”, a tak jeho praktika administrativních zatčení přímo porušuje mezinárodní právo.

Podle izraelského práva (Vojenské nařízení 1229, z roku 1988) činí doba platnosti administrativní vazby až šest měsíců, bez jakéhokoli soudu nebo obvinění. Ačkoli si zatčení mohou stěžovat, není jim, ani jejich právníkům umožněno dozvědět se, z jakých důvodů byli zatčeni, a tak je pro ně velmi těžké vzdorovat obviněním vzneseným proti nim.

Izrael může vazbu prodloužit a učinit tak, kolikrát chce, a tak může zadržovat palestinské vězně donekonečna.

Jedné z nejdelších administrativních vazeb byl vystaven člověk, který byl zadržován více než osm let, aniž by byl obviněn z kriminálního činu.

V roce 2007 Izrael každý měsíc vzal do administrativní vazby průměrně 830 lidí měsíčně, tedy o sto více, než v roce 2006.

Mezinárodní právo

6. července 1951 se Izrael podepsal pod třetí i čtvrtou Ženevskou konvenci, která zahrnovala zacházení s válečnými zajatci a ochranu civilistů v době války.

Navzdory jasně a výstižně vyjádřeným požadavkům těchto smluv Izrael mnohokrát smlouvy porušil, jak vyplývá ze zpráv zavedených místních i mezinárodních lidskoprávních organizací. Izrael porušil takřka všechny články Ženevských konvencí, které se týkají zacházení s vězni, procesu vzetí do vazby a dokonce i místa, kde se zadržování nacházejí.

Například přesun zadržených do věznic nacházejících se uvnitř izraelských hranic z roku 1967 je protiprávní podle čtvrté Ženevské konvence, která říká: “Střežené osoby obviněné z porušení zákona by měly být zadržovány uvnitř okupované oblasti a pokud jsou odsouzeny, měly by si svůj trest odpykat také zde.”

Držení vězňů uvnitř Izraele navíc omezuje právo vězňů na rodinné návštěvy, které jsou takto velmi obtížně uskutečnitelné, ne-li nemožné. Většině obyvatel Západního břehu není umožněno vstoupit do Izraele třeba i jen na krátkou návštěvu, a všechny návštěvy příbuzných vězňů z Gazy byly od června 2007 pozastaveny.

Mučení

Po zatčení jsou zadržení ponižujícím způsobem svlečeni a biti. Posléze jsou vystaveni výslechu prováděnému nehumánními prostředky, které se často rovnají mučení. Ačkoli Nejvyšší izraelský soud v září 1999 postavil rozmanité metody mučení užívané Izraelskou bezpečnostní agenturou mimo zákon, tyto praktiky jsou stále rozšířené. Podle izraelské lidsko-právní skupiny B’tselem je mučeno až 85% zadržených.

Mučení zahrnuje: odpírání spánku, přivazování zadrženého k židli v bolestivé pozici, bití, rány do obličeje, kopání, slovní útoky a ponižování, ohýbání těla do extrémně bolestivých pozic, záměrné utahování pout, dupání po nasazených poutech, tlačení na různé části těla, nucení zadrženého, aby seděl v bolestivé pozici, škrcení a další formy násilí a ponižování (například plivání a vytrhávání vlasů). Mezi špatné zacházení s vězni drženými v samostatných celách patří také spánková deprivace vystavení extrémnímu horku a zimě, dlouhodobé vystavení umělému světlu a držení v nehumánních podmínkách

Podmínky ve věznicích jsou otřesné, mnoho zadržených je ubytováno ve stanech, které jsou extrémně horké během léta a chladné během zimy. Věznice jsou přelidněné a strava je špatná, výsledkem čehož je značný výskyt chudokrevnosti mezi vězni.

Nezletilí vězni

Zatčení Akrama Sharawneha, 15 let 

Podle vojenských nařízení platných na okupovaných územích, je dítě nad šestnáct let považováno za dospělého, což je v rozporu s definicí Konvence o právech dítěte OSN, kterou Izrael podepsal a která dospělým shledává jedince staršího osmnácti let.

Ve skutečnosti však byly obviněny a odsouzeny izraelskými vojenskými soudy i děti mnohem mladší, až dvanáctileté. Ve věku 12 – 14 let můžou být děti za porušení zákona odsouzeni až na šest měsíců. Děti starší čtrnácti let jsou souzeni stejně jako dospělí. Neexistují žádné soudy pro mladistvé, děti jsou často zadržovány ve vazebních věznicích společně s dospělými.

To je opět v přímém rozporu s Konvencí o právech dítěte, která říká: “Každé dítě, kterému je odebrána svoboda, by mělo být separováno od dospělých, pokud není v nejlepším zájmu dítěte, aby tak učiněno nebylo.”

Mezi zářím 2000 a srpnem 2008 bylo zatčeno a zadržováno v izraelských věznicích kolem 6,700 palestinských dětí, přičemž s nimi bylo zacházeno stejně, jako s dospělými.