24. září 2010 | The Indepentent, Johann Hari
Po tři desetiletí je spisovatel a novinář Gideon Levy osamělým hlasem, který sděluje svým čtenářům pravdu o tom, co se děje na okupovaných územích.
Gideon Levy je nejvíce nenáviděným mužem v Izraeli a možná i nejodvážnějším. Na tohoto „hodného hocha z Tel Avivu“ – střízlivé a vážné dítě státu Izrael – opakovaně střílela izraelská armáda, bylo mu vyhrožováno, že bude zbit na ulici, a na žádost ministrů byl přísně sledován, protože představoval „bezpečnostní riziko“. A to jen proto, že dělá něco velmi prostého a něco, co téměř žádný Izraelec nedělá.
Téměř každý týden po tři desetiletí cestuje na okupovaná území a popisuje co vidí, prostě a bez propagandy. „Mým skromným úkolem,“ říká, „je zamezit situaci, ve které by Izraelci mohli říct, nic jsme nevěděli.“ A proto si mnoho lidí přeje, aby byl umlčen.
Příběh Gideona Levyho – a pokusů zesměšnit, potlačit nebo popřít jeho slova – je zhuštěným příběhem Izraele. Pokud prohraje, bude to prohra pro Izrael.
Setkal jsem se s ním v hotelovém baru ve Skotsku během jeho cesty po Evropě, při které propagoval svou novou knihu The Punishment of Gaza (Potrestání Gazy). Ve svých 57 letech vypadá jako východoevropský intelektuál – vysoký, rozložitý, oblečený v černém, svým lyrickým barytonem rozmlouvá anglicky s cizím přízvukem. Ve světě knižních veletrhů působí tak přirozeně, že je zprvu těžké si ho představit při jeho poslední cestě do Gazy v listopadu 2006, před tím, než izraelská vláda změnila zákon, aby mu v dalších cestách zabránila.
Ten den informoval o zabití, dalším ze stovek, které za léta zdokumentoval. Do školky Indiry Ghandiové právě přijížděl autobus s dvaceti malými dětmi a jejich učitelka, 20letá Najawa Khalif, jim mávala na přivítanou. V ten moment ji zasáhla izraelská střela. Žena byla před zraky dětí roztrhána na kusy. Gideon Levy přijel na místo o den později, kde našel třesoucí se děti kreslící kusy jejího těla. Děti byli „překvapené, že vidí Žida beze zbraní. Znaly jen vojáky a osadníky.“
„Mou největší snahou,“ říká, „je rehumanizovat Palestince. Mašinérie vymývání mozků nás v Izraeli všechny provází už od dětství a já jsem jejím produktem jako kdokoli jiný. Je nám vštěpováno několik příběhů, které je velmi těžké rozbít. Že my Izraelci jsme jediné skutečné oběti. Že se Palestinci rodí jako zabijáci a že jejich nenávist je iracionální. Že Palestinci nejsou lidské bytosti jako my. Výsledkem je společnost bez jakýchkoliv morálních pochybností, bez otazníků, téměř bez veřejné debaty. Pozvednout hlas proti tomu všemu je velmi těžké.“
A tak popisuje příběhy obyčejných Palestinců, jako Najawy a jejích žáků na stránkách izraelského deníku Haaretz. Jsou jako čechovovské povídky o lidech v bezvýchodné situaci, ve kterých se nic neděje a kde jediným vysvobozením je smrt. Název jednoho článku zní „Poslední oběd rodiny Wahbových.“ Píše: „Usedli k obědu: matka Fatma, ve třetím měsíci těhotenství, její dvouletá dcera Farah, její roční syn Khaled, Fatmin bratr, doktor Zakariya Ahmed, jeho snacha Shayma, která je v devátém měsíci těhotenství, a 78letá babička. Rodina se sešla na počest doktora Ahmeda, který před šesti dny přijel ze Saúdské Arábie. Venku se ozval výbuch. Fatma shání nejmenší děti a snaží se utéct do vnitřního pokoje, vzápětí ale následuje další výbuch. Tentokrát je to přímý zásah.“
V drobných životopisných detailech znovu odhaluje humanitu v odosobněném stále rostoucím počtu obětí. Wahbovi se léta snažili mít dítě, až ona nakonec otěhotněla ve svých 36 letech. Babička se snažila zvednout malého Kaleda ze země, poté co zjistila, že její syn i dcera jsou mrtví.
Levy používá jednoduchou metodu. Ptá se svých izraelských spoluobčanů: jak bychom se cítili, kdyby nějaká velmi vyspělá vojenská síla toto udělala nám? Jednou čekal hodinu za vozem záchranné služby na kontrolním stanovišti v Dženínu. Viděl v autě nemocnou ženu a zeptal se řidiče, co se děje. Ten mu řekl, že sanitky musí takto čekat vždy. Rozhořčen se ptal izraelských vojáků, jak by se cítili, kdyby na místě ženy v autě záchranné služby byla jejich matka. Tvářili se nejdříve zmateně, potom zlostně a mířili na něj svými zbraněmi a říkali mu, aby zmlknul.
„Jsem znovu a znovu ohromen tím, jak málo Izraelci vědí o tom, co se děje patnáct minut cesty od jejich domovů,“ říká. „Mašinérie vymývání mozků je tak účinná, že snaha dělat něco proti ní je téměř jako snaha udělat z omelety vejce. Naplňuje lidi ignorancí a krutostí.“ Dává příklad: „Během operace Lité olovo, když Izrael bombardoval obklíčenou Gazu na přelomu let 2008/2009, byl zabit raketou Kasám pes – izraelský pes. Zpráva o tom byla na první straně nejpopulárnějšího izraelského deníku. Ten samý den byly zabity desítky Palestinců, ale ti byli zmíněni na dvou řádcích na straně 16.“
Někdy se okupace zdá být víc absurdní něž tragická. V roce 2009 přijal proslulý španělský klaun Ivan Prado účast na klaunském festivalu ve městě Ramalláh na Západním břehu Jordánu. Byl zatčen na letišti v Izraeli a poté byl z „bezpečnostních důvodů“ deportován. Levy se nakloní a ptá se: „Měl ten klaun v úmyslu dodat španělské zásoby smíchu nepřátelským elementům? Vtipové bomby džihádistům? Zničující pointy Hamasu?“
Absurdita ho také málem zabila. V létě 2003 cestoval v jasně označeném izraelském taxi po Západním břehu Jordánu. Vysvětluje: „Armáda nás zastavila a zeptali se nás, co tam děláme. Ukázali jsme jim doklady, které byly všechny v pořádku. Řekli nám, ať jedeme dál po silnici, po té jsme vyjeli a oni na nás začali střílet. Mířili doprostřed čelního skla. Přímo na naše hlavy. Žádné výstřely do vzduchu, žádné výzvy k zastavení megafonem, žádné střílení na pneumatiky. Okamžitá smrtící střelba. Kdyby nebyla skla neprůstřelná, nebyl bych tu teď. Nemyslím, že věděli, kdo jsme. Stříleli na nás, jak by stříleli na kohokoli jiného. Stříleli bez důvodu, tak jak to dělají. Je to pro ně jako zapálit si cigaretu. Nevystřelili po nás jen jednou. Celé auto bylo plné kulek. Vědí, koho zabijí? Ne. Nevědí a je jim to jedno.“
Potřásá hlavou v ohromení: „Na Palestince takhle střílejí dennodenně. O tomhle slyšíte jenom proto, že se to stalo Izraelci.“
„Kdo žil v tomto domě? Kde je teď?“
Jak se stalo, že je Gideon Levy jiný než jeho izraelští spoluobčané? Proč má pro Palestince empatii, když jiní jim nabízí jen kulky a bomby? Nejprve byl jako ostatní: jeho roztržka s Izraelci je roztržkou s jeho mladším já. Narodil se v roce 1953 v Tel Avivu a říká: „Zamlada jsem byl nacionalista, jako všichni ostatní. Myslel jsem si – jsme nejlepší a Arabi chtějí jen zabíjet. Na nic jsem se neptal.“
Za Šestidenní války mu bylo čtrnáct a brzy po ní ho rodiče vzali podívat se na nově dobytá okupovaná území. „Byli jsme tak hrdí, když jsme se jeli podívat na Ráchelin hrob v Betlémě. Palestince jsme prostě neviděli. Dívali jsme se skrze ně, jako kdyby byli neviditelní,“ říká. „Tak to bylo vždycky. Jako děti jsme míjeli tolik ruin (palestinských vesnic, které byly etnicky vyčištěné v roce 1948,–pozn. red.). Nikdy jsme se nezeptali: ‚Kdo žil v tomto domě? Kde je teď? Musí být naživu. Někde musí žít.‘ Ruiny byly součástí krajiny jako strom nebo řeka.“
Ještě před třicítkou, když viděl osadníky kácet olivové stromy a vojáky, jak špatně zacházejí s ženami na kontrolních stanovištích, si myslel, že jde o výjimky, a ne o součást vládní politiky.
Levy říká, že se změnil díky náhodě. Když byl na vojně, pracoval v Izraelském armádním rozhlase a potom pokračoval jako novinář, „takže jsem začal jezdit na okupovaná území opravdu hodně často, což mnoho Izraelců nedělá. A postupně jsem poznával, jaká opravdu jsou.“
Ale je to všechno? Hodně Izraelců jezdí na okupovaná území, a nic je tam nezarazí. „Myslím, že to bylo i tím, že moji rodiče byli uprchlíci. Viděl jsem, co to s nimi udělalo. A tak, když jsem viděl tyhle lidi, myslel jsem na své rodiče.“ Levyho otec byl německý židovský právník ze Sudet. Když mu bylo 26 let – v roce 1939, bylo jasné, že nacisti se chystají provést v Evropě genocidu – odjel s rodiči na nádraží v Praze, kde se s ním rozloučili. „Už je nikdy neviděl,“ říká Levy. „Nikdy nezjistil, co se s nimi stalo. Kdyby neodjel, nepřežil by.“ Šest měsíců žil na lodi plné uprchlíků, kterou odmítaly další a další přístavy, dokud nedojeli do Palestiny, která byla pod britským mandátem.
„Můj otec byl celý život traumatizován. Nikdy se v Izraeli opravdu neusadil. Naučil se mluvit jen lámanou hebrejštinou. Přišel do Izraele s doktorátem, ale aby se uživil, pracoval v pekařství a jezdil na kole prodávat po domech koláče. Muselo to být hrozně ponižující, být doktor práv a klepat na dveře a nabízet koláče. Odmítl se znovu stát právníkem. Stal se nižším úředníkem. To ho myslím zničilo. Žil tu šedesát let, měl tu rodinu, byl tu šťastný, ale byl tu cizincem. Cizincem ve své zemi… Vždy ho rozčilovaly drobnosti. Nechápal, jak mohou lidé telefonovat mezi druhou a čtvrtou odpoledne. To ho děsilo. Nikdy nepochopil co je to debet v bance. Každý Izraelec měl debetní účet, ale když se doslechl, že je někdo jednu libru v debetu, zděsil se.“
Jeho otec nikdy nemluvil o svém domovu. „Kdykoliv jsem se ho snažil přimět k tomu, aby o něm mluvil, uzavřel se. Nikdy se tam nejel podívat. Nic tam nezbylo, celá vesnice byla zničena. Nechal tam celý svůj život. Nechal tam své úspory, kariéru, všechno. Hodně mě mrzí, že jsem na něj víc netlačil aby o tom mluvil, byl jsem mladý a moc mě to nezajímalo. Když se začneme zajímat o své rodiče, už tu nejsou.“
Levyho otec nikdy neviděl žádnou spojitost mezi skutečností, že on sám byl uprchlíkem a tím, že 800 000 Palestinců se vznikem státu Izrael stalo uprchlíky. „Nikdy! Lidé takto nepřemýšlejí. Nikdy jsme o tom nediskutovali.“ Zatím na okupovaných územích začal Levy vidět odrazy svého otce – ve zlomených mužích a ženách neschopných se usadit, věčně snících o návratu domů.
Tehdy si začal Levy pomalu uvědomovat, že jejich tragedie prosákla ještě hlouběji do jeho vlastního života – do půdy pod jeho nohama a do cihel izraelského města, ve kterém žije, Shekis Munis. Je postaveno na rumišti „jedné ze 416 palestinských vesnic, které Izrael vymazal z tváře Země v roce 1948. Bazén, ve kterém každé ráno plavu, byl nádrží pro zavlažování sadů. Můj dům stojí na místě jednoho z nich. Půda byla ‚vykoupena‘ násilím a jejich 20 230 obyvatel bylo obklíčeno a ohrožováno. Uprchli, aby se nikdy nevrátili. Rodina farmáře, který oral půdu, na které teď stojí můj dům, žije teď někde, pravděpodobně v nějakém uprchlickém táboře, ve strašné chudobě.“ Dodává, že by bylo „hloupé a nepravdivé“ přirovnávat to k holokaustu, ale říká, že ten muž je určitě traumatizovaný uprchlík, stejně jako Levyho otec – a i dnes, pokud skončil na okupovaných územích, on, jeho děti a vnoučata žijí pod blokádou nebo násilnou vojenskou okupací.
Historik Isaac Detcher jednou nabídl analogii k vytvoření státu Izrael. Žid skočí z okna hořícího domu a dopadne na Palestince a ošklivě ho zraní. Můžeme vinit muže co skočil z okna? Levyho otec skutečně utíkal, aby si zachránil život: buď Palestina, nebo koncentrační tábor. Přesto, říká Levy, je tato analogie chybná – protože ten muž co skočil, ještě dnes, o šedesát let později, rozbíjí hlavu muži na kterého dopadl a bije jeho děti i vnoučata. „Rok 1948 je tu stále. Rok 1948 je v uprchlických táborech. Rok 1948 stále čeká na vyřešení. Izrael dělá stále totéž dnes … dehumanizuje Palestince, provádí etnické čistky kde se dá. Rok 1948 neskončil. Zdaleka neskočil.“
Podvod „mírových jednání“
Levy se dívá skrze bar, ve kterém sedíme, jakoby se díval se na Blízký východ, jakoby se k nám svažovaly písky Negevské pouště. Jakýkoli rozhovor o regionu je dnes ovládán propagandistickými mýty, říká, a tím nejzákladnějším je asi víra, že Izrael je demokratický stát. „Dnes máme tři druhy lidí žijící pod izraelskou vládou,“ vysvětluje. „Máme židovské Izraelce, kteří mají úplnou demokracii a úplná lidská práva. Máme izraelské Araby, kteří mají izraelské občanství, ale jsou velmi diskriminováni. A máme Palestince na okupovaných územích, kteří žijí bez občanských práv a bez lidských práv. Je tohle demokracie?“
Stahuje se a ptá se tiše, jako by mluvil o smrtelně nemocném příteli: „Jak může být toto nazýváno demokracií, když za 62 let nebyla založena jediná arabská vesnice? Nemusím vám říkat, kolik židovských měst a vesnic bylo založeno. Ani jedna arabská vesnice. Jak může být toto nazýváno demokracií, když bylo opakovaně prokázáno, že Židé a Arabi dostávají různé tresty za stejné zločiny? Jak může být tohle nazýváno demokracií, když je pro palestinského studenta téměř nemožné pronajmout si byt v Tel Avivu, protože když uslyší jeho přízvuk, skoro nikdo mu nebude chtít byt pronajmout? Jak můžete tohle nazývat demokracií, když Jeruzalém investuje 577 šekelů na žáka na rok v (palestinském) Východním Jeruzalémě a 2372 šekelů ročně na žáka ze (židovského) Západního Jeruzaléma? Čtyřikrát méně jen kvůli etnickému původu dítěte! Každá část naší společnosti je rasistická.“
„Chci být na svou zemi hrdý,“ říká. „Jsem izraelský patriot. Chci, abychom udělali správnou věc.“ Proto zdůrazňuje, že palestinské násilí je ve skutečnosti mnohem omezenější než izraelské a je obvykle reakcí na něj.
„Prvních dvacet let okupace proběhlo klidně a nehnuli jsme prstem, abychom ji ukončili. Místo toho jsme tajně vytvořili enormní, nelegální projekt osad, ve kterém je palestinská půda obsazena židovskými náboženskými fundamentalisty, kteří prohlašují, že jim byla dána Bohem. Teprve potom – po dlouhém období co byli okrádáni a potom, co se jejich pokusy o nenásilný odpor setkaly s brutálním násilím – začali Palestinci používat násilí. Co by se stalo, kdyby Palestinci neodpalovali rakety Kasám (vystřelované na jižní Izrael, včetně měst)? Ukončil by Izrael ekonomickou blokádu? Nesmysl. Kdyby Gazané seděli tiše, jak to od nich očekává Izrael, jejich případ by se ztratil z pořadu dne. Nikdo by na osud lidí v Gaze ani nepomyslel, kdyby se nechovali násilně.“
Jedním dechem odsuzuje odpalování raket na izraelské civilisty, ale dodává: „Rakety Kasám mají kontext. Jsou téměř vždy opalovány po vražedných operacích izraelské armády, kterých bylo mnoho.“
„Přesto je izraelský přístup: ‚My můžeme bombardovat cokoliv, ale oni nesmí odpalovat rakety Kasámy.‘ Je to pohled, který shrnul Haim Ramon, ministr spravedlnosti v době druhé libanonské války, takto: ‚My jsme oprávněni zničit cokoliv.‘ Také pojmy používané při diskutování operace Lité olovo jsou nepravdivé,“ říká Levy.
„To nebyla válka. To byl brutální útok na bezmocnou, uvězněnou populaci. Zápas mezi Mikem Tysonem a pětiletým dítětem můžete sice nazvat zápasem, ale ty proporce.“ Izrael „si často vybíral za cíl zdravotnické jednotky a ostřeloval školu provozovanou OSN, která sloužila jako úkryt pro obyvatele, kteří tam krváceli po několik dnů, když izraelská armáda znemožňovala jejich evakuaci střelbou a bombardováním. Stát, který podniká takové kroky, je k nerozeznání od teroristické organizace. Jako ospravedlnění říkají, že se Hamas ukrývá mezi civilním obyvatelstvem. Jakoby ministerstvo obrany v Tel Avivu nebylo uprostřed civilního obyvatelstva! Jako by v Gaze byla místa, která nejsou uprostřed civilního obyvatelstva!“
Apeluje na všechny, kterým upřímně záleží na bezpečnosti státu Izrael, aby se k němu připojili a říkali Izraelcům pravdu prostým jazykem. „Dobrý přítel nezaplatí závislému drogu, místo toho ho vezme a odveze do léčebny. Dnes jsou skutečnými přáteli národa jen ti, kdo hovoří proti izraelské politice – ti, kdo odsuzují okupaci, blokádu a válku.“
Lidé, kteří obhajují současné směřování Izraele „zrazují zemi“, podporují ji „na cestě ke katastrofě. Dítě, které vidělo, jak mu zničili dům, zabili bratra a ponížili otce, jen tak neodpustí.“
Levy věří, že tihle domnělí „přátelé Izraele“ jsou ve skutečnosti přátelé islámských fundamentalistů: „Proč musí dávat fundamentalistům více záminek, více vzteku, více příležitostí a více branců? Podívejte se na Gazu. Gaza byla ještě nedávno sekulární. Teď tam těžko seženete alkohol, po vší té brutalitě. Náboženský fundamentalismus je vždy jazykem lidí zatlačených do úzkých, když je vše ostatní zklame. Kdyby byla Gaza svobodnou společností, nikdy by se nestala tím, čím je dnes. Dali jsme jim nové vojáky.“
Levy věří, že největší mýtus, který se vznáší nad Blízkým východem jako parfém nastříkaný na mrtvolu, je myšlenka současných „mírových rozhovorů“ vedených Spojenými státy. Byly doby, kdy v ně věřil. Když vrcholila jednání v Oslu v devadesátých letech, kdy Jicchak Rabin vyjednával s Jásirem Arafatem, „na konci své návštěvy jsem se tehdy otočil a v gestu jako z filmu jsem zamával Gaze na rozloučenou. Sbohem okupovaná Gazo, sbohem! Už se nikdy nesetkáme, přinejmenším už ne v současném stavu okupace. Jak bláhové!“
Nyní je přesvědčen, že to byl podvod už od začátku, odsouzený k nezdaru. Jak to ví? „Existuje velmi jednoduchá rozhodující zkouška pro mírové rozhovory. Podmínkou pro mír je, aby Izrael vyklidil osady na Západním břehu. Takže, když se chystáte opustit osady, nebudete stavět další, že? Stavěli je po celou dobu rozhovorů v Oslu. A dnes Netanjahu odmítá zmrazit výstavbu, to nejmenší minimum. To mluví za vše.“
Říká, že Netanjahu – stejně jako údajně více nalevo orientované alternativy, Ehud Barak a Tzipip Livni – byl vždy proti mírovým rozhovorům a dokonce se v soukromí chvástal tím, že zničí proces z Osla.
V roce 1997, v jeho prvním volebním období na postu premiéra Izraele, trval na tom, že bude pokračovat v rozhovorech, jen pokud bude připojena klauzule, že Izrael se nebude muset stáhnout z blíže nedefinovaných „vojenských lokací“ – později byla zveřejněna nahrávka, na které se vychloubá: „Proč je to tak důležité? Protože tím jsem zastavil dohodu z Osla.“ Pokud se vychloubal „zastavením“ jednoho mírového procesu, proč by měl chtít, aby jiný uspěl? Levy dodává: „A jak můžete uzavřít mír jen s polovinou Palestinců? Jak můžete vynechat Hamas a Gazu?“
Tyhle falešné mírové rozhovory jsou horší než žádné, myslí si Levy. „Dokud se vyjednává, nevznikne mezinárodní tlak. Tiše, jednáme, a osady tak mohou nerušeně pokračovat dál. Proto jsou bezvýsledná jednání nebezpečná. Pod rouškou takových jednání se budou šance na mír zmenšovat. Jasným podtextem je Netanjahuova snaha získat podporu Spojených států pro bombardování Íránu. Aby toho dosáhl, musí alespoň slovně dostát Obamovu požadavku na vyjednávání. Proto to dělá.“
Po tom co tohle vysloví, utichá, a chvíli na sebe tiše hledíme. Potom pokračuje tlumeným hlasem: „Fakta jsou jasná. Izrael nemá žádný skutečný záměr vzdát se okupovaných území nebo umožnit Palestincům, aby mohli požívat svá práva. Nepřijde žádná změna v samolibosti, válkychtivosti a povýšenosti dnešního Izraele. Je na čase přijít s ozdravným programem pro Izrael.“
Mávání izraelskými vlajkami vyrobenými v Číně
Podle průzkumů veřejného mínění většina Izraelců podporuje řešení dvou států – a stejně volí vlády, které rozšiřují osady, a tak řešení dvou států znemožňují. „Na vysvětlení tohoto rozporu bychom potřebovali psychiatra,“ říká Levy. „Čekají, že jim dva státy spadnou z nebe? Dnes nemá Izrael důvod cokoliv měnit,“ pokračuje. „Život v Izraeli je úžasný. Můžete zůstat v Tel Avivu a báječně si žít. Nikdo nemluví o okupaci. Tak proč bychom se obtěžovali změnami? Většina Izraelců přemýšlí o příští dovolené a dalším džípu, nic jiného už je nezajímá.“ Jsou zaplaveni historií a zároveň jsou k ní slepí.
V Izraeli jsou „náměstí léta prázdná. Když nebyl žádný velký protest během operace Lité olovo, tak už není o čem mluvit. Jediná skupina, která vede kampaň za něco jiného než za osobní rozmary jsou osadníci, kteří jsou velmi aktivní.“
Jak se může něco změnit? Říká, že je „velmi pesimistický“, a nejpravděpodobnější budoucností je společnost stávající se ještě otevřenějším „apartheidem“. Potřásá hlavou a říká: „Měli jsme teď dvě války, flotilu – nevypadá to, že by se Izrael poučil a nezdá se, že by na to doplácel. Izraelci nedoplácejí na nespravedlnost okupace, takže okupace nikdy neskončí. Neskončí, dokud Izraelci nepochopí spojitost mezi okupací a cenou, kterou budou nuceni zaplatit. Nezbaví se toho ze své vlastní iniciativy.“
Zní to, jako by podporoval bojkot Izraele, ale jeho pozice je mnohem komplexnější.
„Zaprvé, izraelská opozice proti bojkotu je neuvěřitelně pokrytecká. Izrael sám je jedním z nejčastějších iniciátorů bojkotu na světě. Nejenom, že bojkotuje, ale káže ostatním a někdy je i nutí, aby ho následovali. Izrael uvalil kulturní, akademický, politický, ekonomický a vojenský bojkot na okupovaná území. Nejbrutálnější, otevřený bojkot je samozřejmě blokáda Gazy a Hamasu. Na povel Izraele se téměř všechny západní státy přidaly k tomuto bojkotu s nevysvětlitelnou ochotou. Není to jen obléhání, které uvrhlo Gazu na tři roky do stavu nedostatku. Je to série kulturních, akademických, humanitárních a ekonomických bojkotů. Izrael také naléhá na svět, aby bojkotoval Írán. Takže si Izraelci nemohou stěžovat, když je bojkot použit proti nim.“
Poposedá si. „Ale já nebojkotuji Izrael. Mohl jsem to udělat, mohl jsem z Izraele odejít. Ale nemám to v úmyslu. Nikdy. Nebudu žádat po jiných, aby dělali něco, co sám nikdy neudělám. Je tu také otázka, zda to má nějaký efekt. Nejsem si jistý, že by si to Izraelci spojili. Podívejte se na teror, který se děl v letech 2002 a 2003: život v Izraeli byl skutečně děsivý, vybuchující autobusy, sebevražední útočníci. Ale žádný Izraelec si to nespojil s okupací. Pro ně byl teror jen ‚důkazem‘, že Palestinci jsou monstra, že se narodili jako zabijáci, že nejsou lidské bytosti a konec. A když si dovolíte to spojení udělat, lidé vám řeknou , že ‚ospravedlňujete teror‘ a že jste zrádce. Myslím, že by to bylo stejné se sankcemi. Odsouzení po operaci Lité olovo a po flotile jen zvýšilo izraelský nacionalismus. Pokud by byl bojkot viděn jako soud světa, byl by efektivní. Ale Izraelci by je spíše brali jako ‚důkaz‘ toho, že svět je antisemitský a vždy nás bude nenávidět.“
Věří v jen jeden způsob nátlaku, který by přivedl Izrael zpět k soudnosti a bezpečnosti:
„Okupace skončí v den, kdy se prezident Spojených států rozhodne ji ukončit. Protože Izrael nebyl na Spojených státech dosud nikdy tak závislý jako dnes. Nikdy. Nejenom ekonomicky, nejenom vojensky, ale i politicky. Izrael je dnes úplně izolovaný, kromě Ameriky.“
Zpočátku doufal, že Barack Obama to udělá – vzpomíná si, že měl slzy v očích během jeho vítězného projevu v Grant parku – ale říká, že nakonec podpořil jen drobné kroky, téměř nic, ve chvíli, kdy jsou potřeba kroky velké. To není špatné jen pro Izrael, ale i pro Ameriku. „Okupace je nejlepší záminka pro mnohé teroristické organizace na světě. Není to vždy adekvátní, ale oni to používají. Proč je to nechají používat? Proč jim dávají zlobu? Proč to nevyřeší jednou pro vždy, když je řešení tak jednoduché?“
Bylo by pokrokem, „kdyby pravicoví američtí židé, kteří jsou v sedmém nebi, když Izrael zabíjí a ničí,“ byli označeni za „nepřátele Izraele“, kdyby odsoudili zemi, kterou údajně milují až za věčnou válku. „Jsou to pravicoví američtí židé, kteří mi píší ty nejodpornější dopisy. Píší, že jsem Hitlerův vnuk, že se modlí za to, aby moje děti dostaly rakovinu. To proto, že jsem se jich dotknul na bolavém místě.“
Tito pravičáci prohlašují, že jsou proti Íránu. Levy ale poukazuje na to, že se vehementně staví proti dvěma krokům, které by Írán okamžitě úplně izolovaly a odřízly Mahmúda Ahmadínežáda od jeho nejlepších propagandistických záminek: „Mír se Sýrií a mír s Palestinci. Obojí je nabízeno, obojí Izrael odmítá. Jsou to nejlepší cesty, jak podkopat Írán.“
Odmítá přenechat Izrael lidem, „kteří mávají izraelskými vlajkami vyrobenými v Číně a kteří sní o tom, že Kneset bude očištěn od Arabů a že se Izrael zbaví (lidskoprávní organizace) B’Tselem.“
Vypadá rozhněvaně, pobouřeně. „Nikdy neodejdu. Je to mé místo na Zemi. Je to můj jazyk, moje kultura. Dokonce má kritika i stud, který cítím, pochází z mé hluboké sounáležitosti s tímto místem. Nikdy neodejdu, jen pokud k tomu budu donucen. Museli by mě odtud vytrhnout.“
Hvízdání ve tmě
Myslí si, že by se to mohlo stát skutečností, že by mohl být zbaven svobody přímo v Izraeli?
„Velmi snadno,“ říká. „Už jsem jí byl zbaven zákazem vstupu do Gazy, a to je jen začátek. Mám velkou svobodu psát, objevovat se v televizi v Izraeli a mám velmi dobrý život, ale neberu svou svobodu jako samozřejmost. Vůbec ne.“
„Pokud tato současná extrémně nacionalistická atmosféra bude v Izraeli přetrvávat další rok dva tři? Mohou přijít zákazy, Haaretz může být – nedej bože – zavřen, nic neberu jako samozřejmost. Nebyl bych překvapen, kdyby na příklad v příštích volbách byly palestinské politické strany v Izraeli zakázány. Už teď jdou po nevládních organizacích (které vedou propalestinskou kampaň). Už teď v průzkumech veřejného mínění většina lidí uvádí, že by ti, kdo upozorňují na nekalé praktiky používané armádou, měli být potrestáni a chtějí zakázat lidskoprávní skupiny.“
Je tu také nebezpečí nezávislého útoku. Minulý rok k Levymu poblíž jeho domova přistoupil cizí muž s velkým psem a prohlásil: „Už dlouho tě chci zbít.“ Levy těsně unikl a ten muž nebyl nikdy dopaden.
Říká: „Mám strach, ale nežiji ve strachu. Ale že by byl můj spánek stejný jako váš, to si nejsem jistý. Při jakémkoli zvuku si pomyslím ‚možná už je to tady‘. Zatím se nestalo, že bych si opravdu myslel ‚už je to tady‘. Ale vím, že to může přijít.“
Uvažoval někdy o tom neříkat pravdu a zmírnit své výpovědi? Směje se – a poprvé během našeho rozhovoru jeho slova vzrušeně proudí. „Přál bych si, abych mohl! Není to možné. Nemám na výběr. Opravdu. Jak bych mohl? Cítím se osaměle, ale moje nejbližší okolí mě podporuje, alespoň jeho část. A stále se ještě najdou Izraelci, kteří oceňují, co dělám. Když se mnou budete chodit po ulici v Tel Avivu, uvidíte všechny možné reakce, také velice pozitivní reakce. Je to těžké, ale… co jiného mi zbývá?“
Říká, že část jeho nejbližšího okolí ho podporuje. Která část to je? Posledních několik let chodil se ženami, které nebyly Izraelkami: „Nemohl bych být s nacionalistickou osobou, která by špatně mluvila o Palestincích“. Jeho dva synové nečtou nic z toho, co napíše, „mají jiný politický názor než já. Myslím, že to pro ně bylo hodně těžké.“ Jsou to pravičáci? „Ne ne, nic takového. Čím jsou starší, tím mají názory podobnější mým. Ale nečtou moji práci. Ne,“ dívá se k zemi,“nečtou ji.“
Dlouhá historie židovského národa má opakující se rytmus. Každých několik století se objeví odvážná židovská osobnost, která vystoupí, aby varovala svůj lid, že sešel na nemorální nebo bláhovou cestu, která může skončit jedině katastrofou a prosí je, aby změnili směr.
První prorok Amos varoval, že Izraelské království bude zničeno, protože židé zapomněli potřebu spravedlnosti a velkorysosti – a byl za to vyhnán. Baruch Spinosa viděl za hranici židovského fundamentalismu své doby, viděl, že materiální vesmír může být vysvětlen vědecky – byl exkomunikován, a přitom připravil cestu budoucím židovským géniům. Mohl by být Levy časem viděn jako židovský prorok, který v beznadějné opozici vůči židovskému státu volá svůj lid na morální cestu?
Neznatelně přikyvuje a usmívá se. „Noam Chomsky mi jednou napsal, že jsem jako židovští proroci. Byl to ten největší kompliment, který mi kdo řekl. Moji odpůrci by ale namítli, že je to jen dlouhá tradice sebenenávistných židů. Já to však neberu tak vážně. Jistě, cítím, že patřím k tradici sebekritiky. Hluboce v sebekritiku věřím.“ Ale to ho přivádí do matoucích situací. „Častokrát stojím mezi palestinskými demonstranty, zády k Palestincům, čelem k izraelským vojákům a oni na nás střílí. Jsou to mí lidé, moje armáda. Ti lidé, se kterými tam stojím, jsou pokládáni za nepřátele. To je…,“ kroutí hlavou. Musí být chvíle, říkám mu, kdy se ptáte: Jak se hodný židovský hoch dostal do takové situace?
Potom, jako bych ho otravoval, se náhle vrací k dřívější otázce. „Jsem velmi pesimistický, jistě. Tlak z vnějšku může být efektivní, pokud bude americký, ale nemyslím si, že se to stane. Tlaky z jiných částí světa nemusí být efektivní. Izraelská společnost se sama nezmění a Palestinci jsou příliš slabí, aby ji změnili. Ale musím říct, že když bychom tu seděli na konci osmdesátých let a vy byste mi řekl, že za pár měsíců padne berlínská zeď a že se Sovětský svaz za pár měsíců rozpadne a že za pár měsíců padne režim v Jižní Africe, vysmál bych se vám.“
„Mojí největší nadějí je asi to, že okupační režim je snad už tak prohnilý, že jednoho dne možná padne sám. Musíte být dostatečně realistický, abyste věřil na zázraky.“
Gideon Levy bude dál tiše dokumentovat zločiny své země a volat svůj národ na správnou cestu. Zamračí se trochu – jako by si představoval Najawu Kalif rozstřílenou na kusy před školním autobusem nebo svého zlomeného otce – a říká mi: „Hvízdání ve tmě, je stále hvízdání.“
Zdroj v angličtině: http://www.independent.co.uk/news/world/middle-east/is-gideon-levy-the-most-hated-man-in-israel-or-just-the-most-heroic-2087909.html
Překlad International Solidarity Movement ČR (ISM ČR), ism-czech.org.
